Sametová revoluce

Sametová revoluce byla nenásilná změna politického režimu v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem 1989. Začala policejním zásahem proti studentskému průvodu na pražské Národní třídě a skončila zvolením Václava Havla prezidentem. Ukončila čtyřicet jedna let vlády Komunistické strany Československa a otevřela cestu k svobodným volbám, tržní ekonomice a návratu do evropských struktur.¹ Tento text je souhrnem celé události: od příčin přes jednotlivé dny až po výsledky, symboly, osobnosti a dodnes sporné otázky.

Sametová revoluce stručně

Za sametovou revoluci se označují události mezi pátkem 17. listopadu a pátkem 29. prosince 1989. Studentská pietní akce na Albertově se po zásahu pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti proměnila v celonárodní hnutí. Do deseti dnů se na Václavském náměstí sešly statisíce lidí, 27. listopadu se do dvouhodinové generální stávky zapojila většina země a komunistická strana se zřekla mocenského monopolu. Revoluce se nazývá sametová pro svůj nenásilný průběh: k vlastnímu násilí došlo prakticky jen při zásahu 17. listopadu.¹²

Český název se píše s malým počátečním písmenem, protože podle pravidel jde o dějinnou událost bez přívlastku, jako je „velká“ ve Velké francouzské revoluci.³ Na Slovensku se používá označení nežná revolúcia, v angličtině Velvet Revolution.

25. března 1988 – svíčková demonstrace v Bratislavě, první velký projev nespokojenosti;
15.–20. ledna 1989 – Palachův týden, brutálně potlačené demonstrace;
17. listopadu 1989 – zásah na Národní třídě;
19. listopadu – vznik Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu;
24. listopadu – rezignace vedení KSČ včetně generálního tajemníka Miloše Jakeše;
27. listopadu – generální stávka, 12.00–14.00;
29. listopadu – Federální shromáždění ruší ústavní články o vedoucí úloze KSČ;
10. prosince – vláda národního porozumění, rezignace prezidenta Husáka;
29. prosince – prezidentem zvolen Václav Havel.

Kdy byla sametová revoluce

Sametová revoluce trvala od 17. listopadu do 29. prosince 1989, tedy čtyřicet tři dní. Nejdramatičtější část odehrála v listopadu, mezi 17. a 27. listopadem, které bývají označovány jako deset pražských dnů.¹ Datum 17. listopadu je dnes v Česku státním svátkem Den boje za svobodu a demokracii a zároveň Mezinárodním dnem studentstva.⁴

Samotný konec revoluce se někdy klade na 29. listopad (zrušení vedoucí úlohy KSČ), jindy na 10. prosinec (první vláda bez komunistické většiny) nebo na 29. prosince 1989 (zvolení Havla). V běžném výkladu se bere celé období od 17. listopadu do 29. prosince.¹

Příčiny: proč komunistický režim padl

Mezinárodní situace: Gorbačov a dominový efekt

V osmdesátých letech se východní blok hroutil zevnitř. V Polsku vznikla v roce 1980 po stávkách v gdaňských loděnicích nezávislá odborová organizace Solidarita, která měla v roce 1981 kolem deseti milionů členů. V roce 1989 byla po dalších protestech legalizována a v částečně svobodných volbách drtivě zvítězili nekomunističtí kandidáti. Po Polsku následovalo Maďarsko, Východní Německo (padla Berlínská zeď) a Rumunsko.¹

Rozhodující byla změna v Moskvě. Michail Gorbačov, který se v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSS, zahájil reformy známé jako perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost). V roce 1988 veřejně odmítl takzvanou Brežněvovu doktrínu a dal najevo, že Sovětský svaz nebude zasahovat do vnitřních věcí států východního bloku.¹⁵ Historik Michal Stehlík to shrnul tak, že československé vedení bylo zvyklé dostávat příkazy z Moskvy, a když přestaly přicházet, nastala bezradnost.¹

Československo po roce 1968: normalizace

Po druhé světové válce se Československo ocitlo v sovětské sféře vlivu. V roce 1946 vyhrála volby KSČ s 36 procenty hlasů a v únoru 1948 převzala moc převratem. Následovaly vykonstruované politické procesy, centrálně plánované hospodářství a pětiletky.¹

V šedesátých letech se poměry částečně uvolnily a vyvrcholily Pražským jarem 1968, snahou o „socialismus s lidskou tváří“. V srpnu 1968 ho ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Následovala normalizace: z KSČ bylo vyloučeno asi 500 000 lidí (přibližně každý třetí člen), Alexander Dubček skončil jako ředitel lesního podniku na Slovensku a nepohodlní lidé museli opustit školy, média a kulturní instituce.¹⁶⁷

Ekonomika byla ve srovnání s Polskem či Rumunskem relativně stabilní, což režimu dlouho zajišťovalo klid. Opozice se soustředila kolem malé skupiny intelektuálů z Charty 77, v jejímž čele stál Václav Havel. Většina západních pozorovatelů nečekala, že by československý režim v listopadu 1989 mohl padnout.¹⁸

Disent a Charta 77

Odpor proti normalizaci se organizoval kolem Charty 77, neformální občanské iniciativy, která vznikla v lednu 1977 po zatčení členů hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Prvními mluvčími byli filozof Jan Patočka, Václav Havel a Jiří Hájek. Patočka krátce nato zemřel po policejních výsleších a stal se symbolem odporu. V roce 1978 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce.¹⁸

Václav Havel strávil kvůli své činnosti v letech 1979–1983 téměř pět let ve vězení. Chartu 77 do roku 1989 podepsalo asi dva tisíce lidí. Opozice tedy byla malá a většina společnosti se držela stranou, takže masovou podporu získala až v listopadu 1989.¹⁸

V roce 1987 navštívil Prahu Michail Gorbačov a v prosinci téhož roku vystřídal Miloš Jakeš Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka KSČ. Zdánlivě šlo o změnu vedení, ve skutečnosti se politika příliš nezměnila. Teprve opozice a mezinárodní vývoj režim vyvedly z rovnováhy.¹⁵

Předehra: demonstrace 1988–1989

V letech 1988 a 1989 se uskutečnila řada do té doby nemyslitelných protestů. Dne 25. března 1988 proběhla v Bratislavě svíčková demonstrace za náboženské svobody. V Praze se demonstrovalo 21. srpna (výročí okupace), 28. října (výročí vzniku republiky) a 10. prosince (výročí Všeobecné deklarace lidských práv, akce povolená režimem). Od 16. prosince 1988 přestalo rušení zahraničních rozhlasových stanic.¹

Přelomem byl leden 1989. Při Palachově týdnu, sérii demonstrací k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha, nasadila policie vodní děla a slzný plyn a uvěznila Václava Havla. V reakci vznikla petice Několik vět, kterou do konce června podepsalo asi 40 000 lidí. V říjnu a listopadu 1989 pak následovaly demonstrace 28. října, ekologické protesty v Teplicích (10.–14. listopadu), studentská demonstrace v Bratislavě 16. listopadu a svatořečení Anežky České v Římě (12. listopadu), které přímo přenášela Československá televize.¹⁹

Napětí bylo cítit i uvnitř režimu. Václav Havel později vzpomínal, že se ho při jednom zadržení estébáci ptali: „Tak co, pane Havel. Kdy to praskne?“¹

Proč právě 17. listopad: Jan Opletal a rok 1939

Studentská akce nebyla vybrána náhodou. Dne 28. října 1939 se při demonstracích proti německé okupaci střetli lidé s okupační policií. Student lékařské fakulty Jan Opletal byl postřelen a 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb přerostl v další demonstraci a nacisté 17. listopadu 1939 uzavřeli české vysoké školy, popravili devět studentských představitelů a asi 1200 studentů odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen.⁴

Od roku 1941 se 17. listopad slaví jako Mezinárodní den studentstva. V roce 1989 tedy šlo o padesáté výročí a režim nemohl pietní akci snadno zakázat. Právě proto ji studenti ve spolupráci s oficiálním Socialistickým svazem mládeže využili k tomu, aby veřejně vyjádřili nespokojenost se stavem země.¹⁴

Příprava demonstrace 17. listopadu

Studentská organizace STUHA naplánovala na 17. listopadu 1989 vzpomínkovou akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty (17. listopadu 1939) a k památce studenta Jana Opletala. Akce se měla konat na pražském Albertově. K přípravě se připojila i pražská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM), a aby akce dostala povolení, museli se organizátoři vzdát plánovaného pochodu do centra. Pochod měl místo toho zamířit opačným směrem, na Vyšehrad.¹²

Disidentské organizace se na přípravě na žádost studentů nepodílely, aby moc nedostala záminku demonstraci zakázat. Rozhodující vliv na to, že se průvod stočil do centra, měli mladí lidé z disidentských rodin, například Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší a Šimon Pánek.¹

Policie dostala od ministra vnitra Františka Kincla pokyn udržet pořádek, ale nezasahovat silou. Oficiální závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění později konstatovala, že se neprokázal žádný konkrétní krok skupiny ve straně, který by vedl ke změně režimu.¹

Průběh sametové revoluce den po dni

Následující přehled sleduje události v Praze. Počty účastníků jsou odhady, které se podle zdroje liší, proto uvádíme rozpětí.

Pátek 17. listopadu 1989: Albertov, Vyšehrad, Národní třída

Od 16.00 se na Albertově sešly stovky a záhy tisíce studentů (odhady od 15 000 do 50 000). Po zpěvu Gaudeamus igitur a projevu Martina Klímy pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Už tady se skandovala hesla jako „Jakeš do koše“ nebo „Masaryka na stovku“.¹

Po oficiálním konci akce v 18.15 vyrazila část davu neplánovaně do centra. Policejní kordon ve Vyšehradské ulici byl protržen a průvod pokračoval po nábřeží k Národnímu divadlu. Mezi 19.12 a 19.25 byla zablokována cesta k Hradu a na Václavské náměstí. Demonstranti zahnuli na Národní třídu, kde je zablokovaly kordony z obou stran. Seděli na zemi, skandovali „Máme holé ruce“ a dívky zasouvaly za štíty policistů květiny.¹²

Kolem čtvrt na devět se obklíčení uzavřelo. Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení, takzvané červené barety, začaly demonstranty bít obušky. Jediné únikové cesty vedly uličkami, kde se bilo. Do 21.20 byl dav rozptýlen. Nezávislá lékařská komise později uvedla, že bylo zraněno 568 lidí. Část studentů poté zamířila do divadel a vyprávěla o zásahu hercům, od kterých vyšla myšlenka stávky.¹²

Sobota 18. listopadu: stávky a svíčky

Zpráva o zásahu se šířila městem. V divadlech a na vysokých školách vznikaly stávkové výbory. V Realistickém divadle navrhli herci týdenní stávku na podporu studentů a požadovali vyšetření zásahu, zveřejnění jmen odpovědných lidí a jejich potrestání. Přes víkend lidé zapalovali svíčky na Národní třídě a policie nezasáhla. Proti zásahu se vyjadřovali i členové komunistické strany, zatímco představitelé opozice zprvu významnou aktivitu nevyvíjeli.¹

Neděle 19. listopadu: vzniká Občanské fórum

Z podnětu Václava Havla se v pražském Činoherním klubu sešli zástupci různých opozičních skupin. Večer založili společnou platformu s názvem Občanské fórum. Požadovalo odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů a podpořilo plánovanou generální stávku. Téhož dne vzniklo v Bratislavě hnutí Verejnosť proti násiliu v čele s Milanem Kňažkem.¹¹⁰

Pondělí 20. listopadu: stávka na většině vysokých škol

Stávka se rozšířila na většinu pražských vysokých škol. Vláda i obě národní vlády vyjádřily souhlas s policejním zákrokem a odmítly s demonstranty vyjednávat. Od tohoto dne se konaly pokojné demonstrace v mnoha městech. Na Václavském náměstí se v pondělí odpoledne sešlo odhadem 100 000 až 150 000 lidí, v Brně až 40 000. Člen předsednictva ÚV KSČ Jan Fojtík údajně řekl: „Tak to je konec! To už žádnou naší kontrademonstrací nepřebijem.“¹

Úterý 21. listopadu: klíče a první Havlův projev

Na Václavském náměstí se shromáždilo až 200 000 lidí. Z balkonu paláce Hvězda, sídla nakladatelství Melantrich, poprvé k davu promluvil Václav Havel. Večer moderoval disident Václav Malý a po dvaceti letech veřejně vystoupila Marta Kubišová, která zazpívala „Modlitbu pro Martu“ a státní hymnu. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot.¹

Téhož dne se jednalo o nasazení armády. Premiér Ladislav Adamec odmítl vyjednávat s Havlem osobně, takže ho na schůzce zastupoval Jan Ruml, a Miloš Jakeš v televizi prohlásil, že tvrdá linie nebude opuštěna. V noci na 22. listopadu byly do Prahy přesunuty posily Lidových milic.¹

Středa 22. listopadu: Bratislava a Dubček

V Bratislavě promluvil k lidem Alexander Dubček a večer se na náměstí SNP sešlo 60 000 až 100 000 lidí. Řečníky byli Milan Kňažko a Ján Budaj. V Praze se konala další demonstrace na Václavském náměstí s odhadem 200 000 lidí. Po celé zemi stávkovaly školy. Armáda se přitom stále připravovala na zásah.¹

Čtvrtek 23. listopadu: vypískaný Štěpán

Pražský stranický tajemník Miroslav Štěpán přijel na schůzi dělníků do podniku ČKD Lokomotiva a označil studenty za „patnáctileté děti“. Dělníci ho vypískali a několik tisíc z nich se později připojilo k demonstraci na Václavském náměstí. Řada pamětníků to považuje za zlomový okamžik: komunisté poznali, že ztratili podporu pracujícího lidu, na který se odvolávali, a od té chvíle zhruba jen ustupovali.¹

Odpoledne se na Václavském náměstí sešlo přes 300 000 lidí. Promluvil Rudolf Hrušínský starší a Václav Havel a hymnu zpívaly Marta Kubišová a Hana Zagorová. Ministr obrany Milán Václavík navrhoval použít armádu k obnovení pořádku, ale návrh neprošel.¹

Pátek 24. listopadu: rezignace vedení KSČ

Ústřední výbor KSČ zasedal celý den. Po 19. hodině Miloš Jakeš oznámil rezignaci, a to spolu s celým vedením ÚV. Zprávu přečetli během proslovu v hlavním stanu Občanského fóra v Laterně magice a následovaly oslavy. V prezidentské funkci zůstal Gustáv Husák.¹

Sobota 25. a neděle 26. listopadu: Letná

Nové vedení KSČ, které představil Zdeněk Hoření, vyvolalo spíše pobavení a Občanské fórum ho označilo za nedostatečné. Prezident Husák na radu Federálního shromáždění amnestoval sedm politických vězňů, mezi nimi Jána Čarnogurského, Jiřího Ruma, Petra Uhla a Rudolfa Zemana.¹

V sobotu 25. listopadu se na Letenské pláni sešlo odhadem 750 000 až 800 000 lidí, v neděli přes 500 000. Československá televize přenášela v přímém přenosu. V neděli promluvil i premiér Adamec, který slíbil dialog, ale odrazoval od generální stávky, a ztratil tím přízeň davu. Demonstrace skončila lidským řetězem z Letné k Pražskému hradu. Dopoledne se v Obecním domě poprvé tváří v tvář sešli Václav Havel a Ladislav Adamec.¹

Pondělí 27. listopadu: generální stávka

Mezi 12.00 a 14.00 proběhla dlouho avizovaná dvouhodinová generální stávka pod heslem „Konec vlády jedné strany“. Podle odhadů se do ní zapojilo asi 75 procent občanů a většina podniků. Provozy, které nemohly přerušit činnost, vyjádřily podporu symbolicky. Na Václavském náměstí se sešlo až 300 000 lidí. Stávka ukázala, že za změnou nestojí jen studenti a intelektuálové, ale široká většina společnosti.¹²

28. listopadu – 3. prosince: konec vedoucí úlohy KSČ

Dne 28. listopadu slíbil Adamec novou vládu do 3. prosince. Federální shromáždění 29. listopadu jednomyslně zrušilo články 4 a 6 ústavy o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a o Národní frontě. Další den skončila výuka marxismu-leninismu na vysokých školách.¹¹¹

Adamcova upravená vláda z 3. prosince měla 15 komunistů, jednoho lidovce, jednoho socialistu a tři nestraníky. Občanské fórum ji označilo za nepřijatelnou a pohrozilo další generální stávkou na 11. prosince. Prezident Husák ji přesto jmenoval.¹

4.–10. prosince: otevřené hranice a vláda národního porozumění

Od půlnoci 4. prosince mohli občané vycestovat do Rakouska bez výjezdních doložek, za víkend jich odjelo až 250 000. Karel Kryl se po 21 letech emigrace vrátil do republiky. Adamec 7. prosince podal demisi a premiérem se stal Marián Čalfa. Občanské fórum 8. prosince definitivně rozhodlo o kandidatuře Václava Havla na prezidenta.¹

Dne 10. prosince po 13. hodině jmenoval Gustáv Husák první vládu bez komunistické většiny od února 1948 (deset míst pro KSČ, sedm pro nestraníky, po dvou pro socialisty a lidovce). Poté oznámil demisi. Státní bezpečnost už se připravovala na změnu režimu a likvidovala citlivé dokumenty.¹

11.–29. prosince: Havel prezidentem

Od 11. prosince se na hranicích s Německem a Rakouskem odstraňovala železná opona. Dne 21. prosince bylo na mimořádném sjezdu KSČ rozhodnuto o rozpuštění lidových milic a o den později skončila vojenská pohotovost. Po rezignacích řady funkcionářů režimu přijalo Federální shromáždění 28. prosince kooptační zákon, díky němuž se do parlamentu dostali představitelé opozice. Předsedou Federálního shromáždění byl zvolen Alexander Dubček.¹

Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel jednomyslně zvolen prezidentem republiky. Po jednačtyřiceti letech tak zemi vedl první nekomunistický prezident.¹

Moc proti revoluci: SNB, milice a armáda

Režim měl k dispozici velké síly. Odhaduje se asi 50 000 příslušníků Sboru národní bezpečnosti a vojáků z povolání ministerstva vnitra, přibližně 80 000 příslušníků Lidových milic a 8 821 vojáků Československé lidové armády ve vojenské pohotovosti v rámci operace „Zásah“.¹ Opozice neměla zbraně, jen stovky tisíc lidí na náměstích.

Žádná z těchto sil proti demonstrantům nezasáhla. Policie se po 17. listopadu držela příkazu nezasahovat, Státní bezpečnost dostala od náměstka ministra vnitra Alojze Lorence rozkaz nezasahovat do situace, aby nepobouřila občany víc, a ministr obrany Václavík sice navrhoval použít armádu, ale jeho návrh neprošel. Lidové milice, které se 21.–22. listopadu soustředily v Praze, odvolal na příkaz Jakeše. Vojenská pohotovost armády byla zrušena 22. prosince, lidové milice byly rozpuštěny po mimořádném sjezdu KSČ.¹

Rozhodující byla ztráta jistoty. Moskva signalizovala, že nezasáhne, a vedení strany bylo rozdělené mezi konzervativní křídlo (Jakeš, Štěpán, Fojtík, Biľak) a umírněné (Adamec, Štrougal, Urbánek). Komunisté navíc o víkendu 18.–19. listopadu události podcenili a v pondělí už bylo na kontrademonstraci pozdě.¹

Divadla, televize a rozhlas: jak se šířila revoluce

Revoluce potřebovala přenos informací a ten zajistily především divadla, vysoké školy a zahraniční rozhlas. Studenti večer 17. listopadu vyprávěli o zásahu hercům, divadla vyhlásila stávku a z jejich scén se staly centra odporu. V Činoherním klubu vzniklo Občanské fórum, v Laterně magice sídlil jeho hlavní stan. Nahlas se hovořilo i z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí, který se stal řečnickou tribunou revoluce.¹

Zpráva o údajně zabitém studentovi se šířila přes Svobodnou Evropu, ve které ji vysílali díky telefonátu od Petra Uhla. Od 20. listopadu vycházely první necenzurované noviny, Svobodné slovo Československé strany socialistické. Československá televize začala 25. listopadu vysílat demonstrace přímým přenosem a podpořila generální stávku, což veřejnému mínění dodalo odvahu.¹

Revoluce mimo Prahu: Brno, Bratislava, Teplice

Revoluce nebyla jen pražskou událostí. Už před 17. listopadem se protestovalo v severočeských Teplicích, kde se 10., 11. a 14. listopadu konaly ekologické demonstrace proti znečištění ovzduší. Dne 16. listopadu demonstrovali studenti v Bratislavě. Od 20. listopadu se každý den konaly pokojné demonstrace v mnoha městech: v Brně se sešlo až 40 000 lidí, v Bratislavě na náměstí SNP 22. listopadu až 100 000.¹

Stávkovaly školy, divadla, závody a úřady. V regionech vznikala místní Občanská fóra a Verejnosť proti násiliu, která přebírala správu měst a okresů. Podrobné údaje o jednotlivých městech mapuje například projekt Paměť národa a regionální publikace o revoluci v obcích a regionech.¹¹⁶

Mrtvý student Martin Šmíd: fáma, která zmobilizovala národ

Už večer 17. listopadu se mezi demonstranty rozšířila zpráva, že při zásahu byl ubit student Martin Šmíd. Podle později zjištěných okolností ji vymyslela Drahomíra Dražská, vrátná kolejí v Troji, která byla při zásahu lehce zraněna a čekala v nemocnici na ošetření. V roce 2009 uvedla, že to udělala ze vzteku a bezmoci, bez politických cílů. Zpráva se přes Petra Uhla dostala do zahraničního vysílání Svobodné Evropy a radikalizovala zejména studenty mimo Prahu i celou společnost.¹

Vyšetřovací komise Federálního shromáždění později zjistila, že u zásahu skutečně ležel bezvládný příslušník Státní bezpečnosti poručík Ludvík Zifčák, který podle komise omdlel psychickým vypětím. Právě toto „odnášení těla“ mohlo fámu živit. Dne 19. listopadu ministryně školství oznámila, že byl Martin Šmíd nalezen živý, ale nikdo tomu nevěřil, protože televizní záznam působil jako podvrh.¹¹²

Část teorií tvrdí, že šlo o dezinformaci Státní bezpečnosti, která měla vyburcovat lid a umožnit vnitrostranický převrat. Zifčák takové verze v rozhovorech podporoval, ale při výslechu v roce 1990 původně uvedl, že si vymýšlí. Závěr komise zní, že zásah nebyl předem plánován a nebyl prokázán vliv KGB.¹

Slovensko: Verejnosť proti násiliu a nežná revolúcia

Na Slovensku se revoluce označuje jako nežná revolúcia. Verejnosť proti násiliu vznikla 19. listopadu 1989 v Bratislavě z iniciativy herce Milana Kňažka a ekologického aktivisty Jána Budaje. Obdobně jako Občanské fórum vyjednávala s vládou a organizovala demonstrace. V Bratislavě se na náměstí SNP sešlo 22. listopadu 60 000 až 100 000 lidí a na stejném místě vystupoval i Alexander Dubček, který se stal symbolem obnovy.¹¹⁰

Hnutí se na rozdíl od Občanského fóra později méně zapojovalo do přebírání státní moci, a proto zůstalo během revoluce částečně v pozadí. V červnových volbách 1990 zvítězila na Slovensku podobně jako OF v Česku.¹

Studenti, umělci a církve: kdo revoluci nesl

Revoluci nesly tři skupiny, které se v listopadu 1989 propojily s disentem. Nejviditelnější byli studenti: už 18. listopadu organizovali stávkové výbory na vysokých školách a od 20. listopadu stávkovala většina fakult. Studentští vůdci jako Šimon Pánek, Martin Mejstřík nebo Monika Pajerová zůstali v centru dění i při jednání s politiky.¹

Velkou úlohu sehráli umělci. Herci jako Jaromír Hanzlík, Jiří Bartoška, Rudolf Hrušínský starší nebo Josef Kemr přinášeli na demonstrace osobní autoritu a divadla poskytla prostory. Hudebníci Marta Kubišová, Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Karel Gott i Hana Zagorová dodali revoluci hlas: státní hymna zazněla na závěr většiny shromáždění a „Modlitba pro Martu“ se stala jejím hudebním symbolem.¹

Církve měly v roce 1989 nečekaně silný hlas: svatořečení Anežky České v Římě 12. listopadu přenášela Československá televize a přivedlo do Říma tisíce poutníků. Pražský arcibiskup kardinál František Tomášek se nabídl jako zprostředkovatel jednání mezi vládou a opozicí a vydal prohlášení „Všemu lidu Československa“. Katolický kněz Václav Malý se stal prvním mluvčím Občanského fóra, a 25. listopadu se na Letné společně modlila „Otčenáš“.¹

Srovnání s okolím: deset dní v Československu

Československá revoluce byla poslední velkou etapou pádu komunismu ve střední Evropě a probíhala mimořádně rychle. Britský historik Timothy Garton Ash ji popsal formulí, že v Polsku trvala deset let, v Maďarsku deset měsíců, ve východním Německu deset týdnů a v Československu deset dní.¹¹⁷

Polsko prošlo cestou odborů Solidarita a jednání u kulatého stolu, Maďarsko postupnou reformou a v Německu padla 9. listopadu 1989 Berlínská zeď. Rumunský režim se na rozdíl od československého pokusil proti lidu použít sílu a pád diktátora Nicolae Ceaușeska v prosinci 1989 provázely krvavé boje. Československo se zařadilo mezi nenásilné případy, což poznamenalo i jeho označení „sametová“.¹

Hesla sametové revoluce

Hesla revoluce byla stručná, srozumitelná a skoro vždy nenásilná. Nejčastěji se skandovala tato:

„Máme holé ruce“ – heslo demonstrantů na Národní třídě před zásahem, symbol nenásilí;¹
„Jakeš do koše“ – výsměch tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Miloši Jakešovi;¹
„Masaryka na stovku“ – požadavek vrátit zakladatele republiky na stokorunovou bankovku;¹
„Konec vlády jedné strany“ – heslo generální stávky 27. listopadu;¹
„Havel na Hrad!“ – volání po prezidentu Havlovi, které zesílilo v prosinci;
„Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“ – výzva, která se s revolucí spojuje dodnes;¹
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ – Havlova myšlenka, často psaná na transparenty.

Symboly sametové revoluce

Klíče – lidé jimi na náměstích cinkali na znamení, že komunistickému režimu „odzvonilo“. symbolem těchto dní se staly zejména od 21. listopadu;¹
Květiny – studentky je 17. listopadu zasouvaly za štíty policistů na Národní třídě;¹
Svíčky – Národní třída se o víkendu proměnila v pietní místo plné svíček;¹
Gesto V – dvojice prstů jako znamení vítězství, spojované s revolucí dodnes;¹
Logo Občanského fóra a symbol srdce – jednoduché znaky, které působily jako protiklad oficiální propagandy;¹³
Hymna a písně – státní hymna na závěr demonstrací, „Modlitba pro Martu“ Marty Kubišové, Svatováclavský chorál, „Ach synku, synku“ a Gaudeamus igitur.¹

Osobnosti sametové revoluce

Václav Havel – dramatik, disident a mluvčí Charty 77; iniciátor Občanského fóra a od 29. 12. 1989 prezident. V Československu byl prezidentem do 20. 7. 1992, po vzniku Česka v letech 1993–2003;¹
Alexander Dubček – symbol Pražského jara, od 28. 12. 1989 předseda Federálního shromáždění;¹
Marián Čalfa – od 10. 12. 1989 předseda vlády národního porozumění;¹
Ladislav Adamec – premiér, který jako první představitel moci jednal tváří v tvář s opozicí; 7. 12. 1989 podal demisi;¹
Miloš Jakeš – generální tajemník KSČ, který 24. 11. 1989 rezignoval;¹
Miroslav Štěpán – vypískaný 23. 11. 1989 v ČKD;¹
Marta Kubišová – zpěvačka zakázaná od roku 1970, symbol revoluce písní „Modlitba pro Martu“;¹
Václav Malý – katolický kněz, první mluvčí Občanského fóra, moderátor demonstrací;¹
Milan Kňažko a Ján Budaj – zakladatelé slovenské Verejnosti proti násiliu;¹
Šimon Pánek, Martin Mejstřík, Monika Pajerová – studentští vůdci;¹
František kardinál Tomášek – pražský arcibiskup, který revoluci podpořil prohlášením „Všemu lidu Československa“;¹
Karel Kryl – písničkář vracející se po 21 letech emigrace.¹

Proč byla sametová revoluce nenásilná

Nenásilnost nebyla náhoda. Organizátoři protestů a Občanské fórum vědomě trvali na pokojném jednání. Heslo „Máme holé ruce“ a květiny za policejními štíty rámovaly protest jako morální protipól k násilí režimu.¹

Režim sám ztratil schopnost násilí použít. Vedení KSČ bylo rozdělené, bezpečnostní složky měly od ministra vnitra Kincla příkaz nezasahovat silou a armáda se sice připravovala (operace „Zásah“), ale k jejímu nasazení nedošlo. Podle zdrojů dostali sovětští vojáci v Československu od Gorbačova příkaz zůstat v kasárnách. Podle zjištění uvedených ÚSTR byla sovětská armáda dokonce připravena zasáhnout na straně reformních sil.¹⁵

Výsledky a důsledky

Mocenský monopol KSČ zanikl během několika týdnů. V lednu 1990 přednesl Václav Havel první novoroční projev a vyhlásil rozsáhlou amnestii, která byla později kritizována. V únoru 1990 byla v Moskvě podepsána dohoda o odchodu sovětských vojsk, který trval více než rok. V březnu 1990 se stát přejmenoval na Československou federativní republiku.¹

Ve dnech 8. a 9. června 1990 se konaly první svobodné volby od roku 1946. Občanské fórum získalo v Česku 51 procent hlasů, na Slovensku zvítězila Verejnosť proti násiliu. KSČ získala asi 13 procent.¹

Následovala transformace hospodářství: privatizace státního majetku ve dvou vlnách kupónové privatizace v letech 1992 a 1994 a restituce majetku vyvlastněného po roce 1948. Ústřední postavou přeměny byl ekonom Václav Klaus. Slovensko a Česko se po vleklých sporech o uspořádání federace pokojně rozdělily 1. ledna 1993.¹¹⁴¹⁵

Česko vstoupilo do NATO v roce 1999 a do Evropské unie v roce 2004. Slovensko do obou organizací vstoupilo v roce 2004.¹

Mezinárodní ohlas a návrat exulantů

Revoluce se setkala se silným zahraničním ohlasem. Karel Kryl se vrátil z emigrace 30. listopadu, továrník Tomáš Baťa navštívil po padesáti letech ČSSR 14. prosince a vydavatel exilového týdeníku Pavel Tigrid přijel 27. prosince. Téhož dne přijel na pozvání Občanského fóra portugalský prezident Mário Soares, první zahraniční hlava státu od začátku revoluce.¹

Sovětský svaz se v únoru 1990 v dohodě o odchodu vojsk zavázal stáhnout své jednotky z Československa a vyjádřil politování nad okupací z roku 1968. Odsun trval více než rok a skončil v roce 1991.¹

Rok 1990: od revoluce k demokracii

Po zvolení Havla pokračovala demokratizace. V lednu 1990 byli vyměněni nežádoucí poslanci kooptacemi a Federální shromáždění pracovalo s novými členy z opozice. Parlament se rozhodl zkrátit své volební období a vypsat volby na červen. Po sporu o název státu (takzvané pomlčkové válce) se země přejmenovala na Česká a Slovenská Federativní Republika.¹

Volby 8. a 9. června 1990 byly první svobodné od roku 1946. Občanské fórum získalo 51 procent hlasů v české části, Verejnosť proti násiliu zvítězila na Slovensku a Komunistická strana Československa skončila s asi 13 procenty. Vláda se skládala z nekomunistů a Václav Havel byl po volbách znovu zvolen prezidentem.¹

Spory o sametovou revoluci: revoluce, nebo předání moci?

Pád režimu přišel rychleji, než opozice očekávala. Občanské fórum nebylo připravené převzít celou výkonnou moc, a proto muselo přistoupit na kompromisy. Část významných pozic zůstala v rukou lidí spojených s předchozím režimem a KSČ nebyla zakázána jako totalitní strana. Někteří historici hovoří o politickém „obchodu“ mezi OF a KSČ, kdy se zákaz strany neprosazoval výměnou za zvolení Havla prezidentem.¹

Právě proto se vedou spory o samotné označení „revoluce“. Petr Pithart například tvrdil, že nešlo o revoluci, ale o předání moci, a podobně se vyjadřoval i slovenský historik Dušan Kováč.¹ Kritici také upozorňují, že řada politiků po roce 1989 měla minulost v KSČ nebo ve Státní bezpečnosti.¹

Konspirační teorie kolem 17. listopadu se točí kolem několika otázek: zda měl zásah řídit druhý velitelský štáb, zda byl přítomen sovětský generál, zda se studentem Šmídem nešlo o akci StB a proč bezpečnostní složky revoluci nepotlačily. Závěry vyšetřovací komise Federálního shromáždění jsou přesto jednoznačné: zásah nebyl předem plánován a nebyl prokázán vliv KGB.¹

Za zásah na Národní třídě bylo stíháno 28 příslušníků SNB, z nichž 11 bylo odsouzeno. Jediný nepodmíněný trest, čtyři a půl roku, dostal policista, který zbil těhotnou ženu. Velitelé zásahu dostali tříletý podmíněný trest.¹

Připomínka sametové revoluce dnes

Každý rok 17. listopadu se lidé scházejí na Albertově a na Národní třídě, kde stojí pamětní deska s rukama zvednutými ve znamení V. Den je státním svátkem. Událostem je věnována řada dokumentů a filmů, například Konspirace 89, Palachův týden, Konec věčných časů nebo Třicet svobodných, a hraných děl, jako jsou Kolja, Báječná léta pod psa, Vyprávěj nebo film Havel z roku 2020.¹⁴

Pamětníky sametové revoluce zachycuje i projekt Paměť národa. Dokumenty z archivů StB a vyšetřování zásahu zpřístupňuje Ústav pro studium totalitních režimů a stránky Totalita.cz nabízejí podrobnou dokumentaci jednotlivých listopadových dnů.²⁵¹⁶

Sametová revoluce v číslech

41 let vlády KSČ končilo (únor 1948 – listopad 1989);
568 zraněných při zásahu na Národní třídě podle nezávislé lékařské komise;
100 000–150 000 lidí na Václavském náměstí 20. listopadu, až 300 000 23. a 27. listopadu;
750 000–800 000 lidí na Letné 25. listopadu a přes 500 000 26. listopadu;
asi 75 % občanů se zúčastnilo generální stávky 27. listopadu;
250 000 lidí odjelo do Rakouska během prvního víkendu s otevřenými hranicemi (4. 12.);
51 % hlasů pro Občanské fórum v Česku v červnových volbách 1990, 13 % pro KSČ;
28 stíhaných policistů za zásah 17. listopadu, 11 odsouzených;
43 dní od zásahu po zvolení Havla.

Slovník pojmů

Občanské fórum (OF) – české hnutí vzniklé 19. 11. 1989, vedené Havlem, zastřešující opozici;
Verejnosť proti násiliu (VPN) – slovenský protějšek OF;
Charta 77 – disidentská občanská iniciativa z ledna 1977;
StB – Státní bezpečnost, tajná policie;
SNB / VB – Sbor národní bezpečnosti, jehož součástí byla Veřejná bezpečnost;
SSM – Socialistický svaz mládeže, oficiální organizace mládeže;
STUHA – nezávislé studentské sdružení, spoluorganizátor demonstrace;
Most – iniciativa, která zprostředkovávala první rozhovory opozice s vládou;
Federální shromáždění – celostátní parlament Československa;
Vláda národního porozumění – vláda Mariána Čalfy z prosince 1989;
Normalizace – období po roce 1968 spojené s obnovením tvrdé komunistické linie.

Dokumenty a filmy o sametové revoluci

Revoluci zpracovala řada dokumentů a hraných děl. Mezi nejdůležitější dokumenty patří Něžná revoluce (1989), Konec věčných časů (1991, o odsunu sovětských vojsk), Co jste dělali v listopadu? (1994), Hledači pevného bodu (2001), Albertov 16:00 (2009), Mrtvý student, který se nikdy nenarodil (2009), Palachův týden (2009), Konspirace 89 (2019), Třicet svobodných (2019) a Umění disentu (2020). Z hraných děl se tématu dotýkají Corpus delicti (1991), Kolja (1996), Báječná léta pod psa (1997), seriál Vyprávěj (2009), České století (2013), Něžné vlny (2014), Pepa (2018), seriál Bez vědomí (2019), film Havel (2020) a seriál Volha (2023).¹

Prameny a literatura k tématu

Základem odborného poznání jsou závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění z roku 1990 a knihy historiků a pamětníků: Jiří Suk, Labyrintem revoluce (2003); Timothy Garton Ash, Rok zázraků (česky 2009); Petr Pithart, Devětaosmdesátý (2009); Michael Kocáb, Vabank (2019); Oskar Krejčí, Sametová revoluce (2014) nebo sborník Deset pražských dnů 17.–27. listopad 1989 (Academia, 1990). Pro orientaci v jednotlivých dnech je užitečný web Totalita.cz, pro osobní výpovědi Paměť národa.¹²¹⁶

Časté otázky

Kdy byla sametová revoluce?

Od 17. listopadu do 29. prosince 1989. Začala zásahem policie proti studentskému průvodu na Národní třídě v Praze a skončila zvolením Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989.¹

Jaká byla hesla sametové revoluce?

Nejznámější hesla byla „Máme holé ruce“, „Jakeš do koše“, „Masaryka na stovku“, „Konec vlády jedné strany“ a „Havel na Hrad!“. Podrobný přehled je v části Hesla sametové revoluce výše.¹

Jak se píše sametová revoluce?

S malým počátečním písmenem: sametová revoluce. Podle Internetové jazykové příručky se píše malým písmenem, na rozdíl od Velké francouzské revoluce, kde přívlastek „velká“ patří k názvu.³