Eneolit

Eneolit (doba měděná, chalkolit) je období pravěku mezi neolitem a dobou bronzovou, v němž se vedle kamene poprvé ve větším množství objevuje měď, zemědělci začínají orat oradlem tahaným dobytkem a jezdit na vozech a ve společnosti rostou rozdíly mezi lidmi. V českých zemích trval zhruba od 4500/4400 do 2300/2200 př. n. l., tedy přes dvě tisíciletí, a je nejdelším obdobím mladšího pravěku.¹ Nejstarší tavba mědi v Evropě je doložena na Balkáně kolem roku 5000 př. n. l., zlatý poklad z bulharské Varny pochází z let kolem 4500 př. n. l. a Ötzi, ledový muž s měděnou sekerou, žil někdy mezi lety 3350 a 3000 př. n. l.²⁵⁶ Měď však podle českých archeologů nebyla hlavním motorem změn: v eneolitu se radikálně proměnily zemědělství, krajina a společnost a kov sloužil hlavně jako prestižní materiál na ozdoby a zbraně.¹

Eneolit stručně

Eneolit je pojem, který archeologové používají pro závěrečnou část doby kamenné ve střední Evropě. Společnosti z té doby už byly zemědělské, ale v mnohém se od neolitických lišily: orba oradlem, tažná zvířata, vozy, mohylová pohřebiště, výšinná sídliště s příkopy a poprvé také zbraně, které nebyly zároveň nástroji. Měď se objevuje, ale hospodářství na ní nestálo.¹

• Kdy: v českých zemích cca 4500/4400–2300/2200 př. n. l.; na Balkáně a v Karpatské kotlině začíná první metalurgie už před rokem 5000 př. n. l.;¹²
• Co přinesl: první tavbu mědi a zpracování zlata, oradlo, vůz s koly, kult předků, mohyly, výšinná sídliště, silné normy pohřebního ritu;¹³⁴⁷
• Jak se dělí v Čechách: na časný, starší, střední a mladší eneolit, v nichž se střídá řada kultur od michelsberské po zvoncovité poháry;¹
• Co ho odlišuje od neolitu: nové zemědělství s přílohy (poli kolem osad), malé a dlouhodobé osady místo velkých stěhovavých, mužský princip ve společnosti a umělé památníky zakládající pocit minulosti;¹
• Nejznámější osobnosti a nálezy: Ötzi, varnské zlato, Velvary, Vikletice, kultura se šňůrovou keramikou a zvoncovité poháry;¹⁵⁶
• Nejvíce sporné: zda šňůrovou keramiku a zvoncovité poháry přinesla migrace, nebo vznikly doma, a co genetika dokazuje o původu lidí.¹¹¹¹⁴

Eneolit: kdy byl a jak dlouho trval

Eneolit nemá jedno datum začátku ani konce, protože měď a s ní spojené změny se šířily po Evropě v různých časech a nikde nenastaly najednou. Pro české země se dnes používá rámec 4500/4400 až 2300/2200 př. n. l.; konec označuje nástup starší doby bronzové (protoúnětické kultury). Celé období tak trvalo přes dvě tisíciletí a je nejdelší z období mladšího, zemědělského pravěku.¹

Počátek je nejméně jistý, protože i relativní pořadí tehdejších kulturních skupin je nejisté. Radiokarbonová data a dendrochronologie jihozápadního Německa a Švýcarska se však shodují natolik, že se podle českých archeologů nečeká posun o víc než zhruba dvě stě let. Některé přehledy proto začínají eneolit kolem roku 4300 př. n. l.; rozdíl je dán především tím, kam který autor klade hranici s předchozím obdobím.¹

• jihovýchodní Evropa (Balkán): rozvinutá metalurgie mědi už v 5. tisíciletí př. n. l., nejstarší doložená tavba cca 5000 př. n. l.;²¹
• Karpatská kotlina a východní Slovensko: hojné měděné sekeromlaty, silně „metalizovaná“ polgárská skupina;¹
• střední Evropa: od cca 4500/4400 př. n. l., v Alpách a jejich předpolí se mědí pracuje od staršího eneolitu;¹
• Britské ostrovy a Skandinávie: neolit v našem smyslu tu chybí, v téže době tu ještě kvetou mezolitické kultury a tamní „neolit“ je vlastně náš eneolit; na počátku eneolitu přitom vycházejí ze severního pásu západní a střední Evropy dvě kolonizační vlny, jedna na Britské ostrovy, druhá do jižní Skandinávie;¹
• jižní Levanta: ghassulská kultura cca 4500–3900 př. n. l.²⁰

Doba měděná: pojem, názvy a spory o definici

Pro totéž období kolují v češtině čtyři názvy: eneolit, doba měděná, chalkolit a pozdní doba kamenná. Eneolit (od latinského aeneus, „měděný“, a řeckého lithos, „kámen“) a chalkolit (od řeckého chalkos, „měď“) jsou učené varianty; chalkolit se používá zejména ve Francii, kdežto doba měděná je doslovné pojmenování používané například v Maďarsku. V německy mluvících zemích a v části Polska se naopak našemu eneolitu říká „mladší neolit“. Rozdíly nejsou jen v slovech: začátek a konec eneolitu se v Evropě nekryjí. Na Balkáně se termín používá už pro období, které je v české archeologii ještě neolitem, a v Maďarsku se kultura zvoncovitých pohárů řadí k době bronzové.¹

Myšlenka samostatné měděné epochy vznikla jako logické rozšíření Thomsenova systému tří věků (kámen, bronz, železo): jakmile se v 19. století ukázalo, že kovy se zpracovávaly dřív než bronz, bylo jen otázkou času, kdy se mezi dobu kamennou a bronzovou vsune doba měděná. V Maďarsku se tak stalo v 80. letech 19. století (Ferenc Pulszky, Matthäus Much).¹

Proč je definice sporná

Eneolit lze definovat měděnou industrií, ale tato definice rychle narazí. V Karpatské kotlině je měď ve vučedolské kultuře běžná, zatímco v české kultuře se šňůrovou keramikou je velmi vzácná. Kultura kulovitých amfor je prakticky bez kovu, zatímco předchozí kultura nálevkovitých pohárů měď spolehlivě zná. Podle Evžena Neustupného proto bývá k měděné definici přidávána celá řada dalších znaků, které z poznání eneolitu vyplynuly: přílohové zemědělství s oradlem, nová struktura osídlení, mužský princip ve společenském systému, umělé památníky a mohyly a rituální válečnictví.¹

Doba přechodní a Palliardiho objev

Český eneolit se dlouho nazýval „doba přechodní“. V souladu s teorií tří věků se považoval za krátkou epizodu mezi neolitem a dobou bronzovou, v níž se v Čechách měly téměř současně potkávat skupiny přicházející z různých směrů a nakonec splynout v únětické kultuře. Proti tomu už na počátku 20. století stál moravský archeolog Jaroslav Palliardi, který ze stratigrafie Jevišovic v letech 1914 ukázal, že hlavní kulturní skupiny šly po sobě a že celé období trvalo velmi dlouho. Jeho zjištění se v Čechách dlouho ignorovala a termín eneolit se v české archeologii objevil až za druhé světové války a běžně se používá teprve po ní.¹

Co předcházelo eneolitu: neolit

Eneolit navazuje na neolit, tedy dobu prvních zemědělců, kteří do střední Evropy přišli kolem roku 5500 př. n. l. Podle českých archeologů se evropský časný eneolit opírá o dvě tradice, obě odvozené z kultury s lineární keramikou: západní, která vede přes rössenské a michelsberské skupiny, a východní, která směřuje přes lengyelské skupiny ke kultuře nálevkovitých pohárů. Čechy patřily ve vyvinutém časném eneolitu k západní tradici, protože tu byla rozšířena michelsberská kultura.¹

Zlom oproti neolitu je v tom, že s eneolitem v celé Evropě mizí kultury s bohatě zdobenou keramikou (malovanou na Balkáně a ve východní Evropě, bohatě zdobenou rössenskou na západě), ustaluje se pohřební ritus (poprvé se pravidelně objevují mohyly), přibývají „opevnění“ a první specializované zbraně a mění se struktura osídlení: mizí velké obytné areály a objevují se malé. Nic z toho se neděje v celé Evropě současně; například malovaná keramika v části východní Evropy (trypilská kultura) pokračuje i do doby středoevropského eneolitu.¹

Měď a první kovy

Slovo „doba měděná“ nabízí představu, že lidé jednoho dne objevili kov a ten změnil svět. Ve skutečnosti trvalo zpracování mědi tisíciletí, než získalo velký význam, a metalurgie vznikla v několika krocích, které se odehrály na různých místech.¹²

Od kladivem tepané mědi k tavbě

První měděné předměty jsou drobné perly. Z lokality Çayönü Tepesi na Předním východě pocházejí z doby kolem 8000 př. n. l., stopy tepelného zpracování měděné rudy z 7. tisíciletí př. n. l. Zacházelo se tedy s mědí jako s kamenem: tvarovala se kladivem za studena. Skutečná metalurgie, tedy získání kovu z rudy tavbou, je pozdější.¹

Nejstarší dosud známý přímý doklad tavby mědi pochází z lokality Belovode na východě Srbska, kde žila vinčanská kultura. Radiokarbonová data odpovídají přibližně roku 5000 př. n. l.; nález posunul počátek metalurgie o více než půl tisíciletí a ukázal, že rozvinutá technologie existovala daleko od Předního východu a využívala několik zdrojů suroviny.² Kolem poloviny 5. tisíciletí př. n. l. se pak v balkánské oblasti metalurgie bouřlivě rozvíjí: vyrábějí se první série sekeromlatů (typy Varna, Pločnik) a nejstarší ploché měděné sekery a šperky, a vliv se šíří až do Maďarska a východního Slovenska.¹

Pozoruhodný je také nález z Pločniku v Srbsku: v osídlené vrstvě z poloviny 5. tisíciletí př. n. l. se našla fólie z cínového bronzu a nové posouzení čtrnácti dalších balkánských předmětů ukázalo, že vznikly tavbou měděno-cínové rudy. Výroba bronzu je tak podle autorů o zhruba patnáct set let starší, než se dřív soudilo.³

Zlato z Varny

Nekropole Varna I na bulharském pobřeží Černého moře obsahuje podle studie z roku 2018 nejstarší velký soubor zlatých předmětů na světě. Radiokarbonová data z 53 hrobů ukazují, že pohřebiště vzniklo mezi roky 4596–4516 a 4427–4341 př. n. l. a využívalo se zhruba 120 až 260 let.⁵ Dřívější analýza z roku 2007 spojila nejbohatší hroby s několika málo osobami „nejvyššího postavení“, pohřbenými v rozmezí 50–60 let, a ze složení pohřebiště usoudila, že nová společenská struktura se ustálila na začátku mladšího období bulharské doby měděné.⁴ Varna je proto jedním z nejdůležitějších dokladů, že rozdíly v majetku a společenském postavení vznikly ještě před městy a písmem.⁴⁵

Ötzi a jeho měděná sekera

Nejznámějším nositelem měděné sekery je Ötzi, mumie muže nalezená roku 1991 v Ötztalských Alpách na hranici Itálie a Rakouska. Rukojeť jeho sekery se radiokarbonově datuje do let 3350–3000 př. n. l. a čepel je z mimořádně čisté mědi. Olověné izotopy ukázaly překvapivý výsledek: kov nepochází z alpských ložisek, o jejichž těžbě v té době víme, nýbrž z jižní Toskánska. Alpy se podle autorů chovaly jako kulturní hranice mezi dvěma okruhy kovu a Ötziho sekera je přímým dokladem pohybu surového kovu nebo hotových předmětů na velké vzdálenosti.⁶

Byla měď důležitější než kámen?

Role mědi se v populárním podání přeceňuje. Český archeolog Evžen Neustupný upozorňuje, že eneolitičtí lidé nevěděli, že kovy budou základem pozdější civilizace. Považovali je za zvláštní materiál s neobvyklými vlastnostmi, podobně jako jantar nebo pruhovaný pazourek. Navíc je mylná představa, že měď sloužila hlavně k výrobě nástrojů; důležitější byly ozdoby a zbraně. Častý argument, že měděné nástroje byly lepší než kamenné, je podle něj problematický: případnou výhodu vyvažuje mnohem větší množství práce, jaké získání kovu vyžaduje, a nutnost specializace.¹

Žádná eneolitická skupina se podle téhož pramene nestala závislou na obchodu s mědí a nevytvořily se stabilní sítě směny kovu, jaké lze předpokládat až pro dobu bronzovou. Měď byla „jen jedním z ceněných materiálů“, a její význam jako definičního znaku eneolitu byl spíše potenciální: stala se základem pozdějšího vývoje.¹

Oradlo, vůz a kolo: nové zemědělství

Podle českých archeologů nejpodstatnější změna eneolitu není měď, ale způsob, jakým se obdělávala půda. V neolitu se pěstovaly plodiny po vypálení části lesa (žárové zemědělství) a osady se po několika letech stěhovaly. Po zhruba tisíci letech takového hospodaření byl smíšený dubový les na rovinatých plochách tak narušen, že žárové zemědělství přestalo být výnosné. Lidé začali zakládat trvalejší pole, přílohy, která už nenechávali zarůst křovím; na takových polích bylo nutné prorývat půdu oradlem.¹

Oradlo a tažná zvířata

Dřevěné oradlo se v Evropě objevuje s eneolitem a po celé období zůstalo celodřevěné. V Čechách je zatím jediný doklad eneolitické orby: brázdy pod dlouhou mohylou časného eneolitu v Březně u Loun. Na užívání pluhu nepřímo ukazují také párové pohřby dobytčat z okolních zemí, rytiny a hliněné modely vozů, například z Polska, a deformace lebek skotu způsobené jhem, které se našly v moravských Holubicích.¹ Z hospodářských zvířat se dobytek stal zdrojem tažné síly, nejen masa, mléka a kůží. Vlna se v eneolitu zřejmě hojně využívala: svědčí o tom velké množství hliněných přeslenů.¹

Kolo a vůz

Nejstarší doklady kolových vozidel pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. Podle srovnání radiokarbonových dat z Polska, Německa, Iráku, Sýrie a Turecka se objevují v Evropě (kultura nálevkovitých pohárů, například na slavném hrnci z polských Bronocic s vyobrazením vozu) a na Předním východě (pozdní období Uruk) přibližně ve stejné době. Tradiční představa, že kolo vynalezli Mezopotámci a Evropa ho převzala, tak nemá oporu.⁷

Nejstarší dřevěné kolo s osou na světě našli archeologové v roce 2002 na Ljubljanském barju ve Slovinsku. Je sestaveno ze dvou jasanových desek spojených čtyřmi dubovými klíny, s dubovou osou dlouhou 124 cm, a je staré přes pět tisíc let.⁸ Z doby šňůrové keramiky se dřevěná diskovitá kola hojně nalézají v bažinách Nizozemska a severního Německa.¹

Pivo a hostiny

Podle českých archeologů je třeba pro eneolit předpokládat spotřebu velkého množství obilí na výrobu piva (pro neolit se to podle nich předpokládá neprávem). Jde o hypotézu opřenou o keramiku: džbánky a poháry se v eneolitu objevují společně se čtyřuchými a dvojuchými amforami, tedy s nádobami, v nichž se mohlo uchovávat větší množství nápoje. Tyto formy tvoří „eneoliticko-bronzový keramický komplex“, který je typický pro střední Evropu a jižní Skandinávii a vydržel až po práh doby železné. Hrobové nálezy dokládají, že picí soubory měly v tehdejších kulturách mimořádný význam a že se při slavnostech utvářely společenské vztahy.¹

Kůň: kde se domestikoval

Domestikace koně se často klade do eneolitu, ale důkazy nepřicházejí ze střední Evropy. Eneolitická botajská kultura v dnešním Kazachstánu měla kolem roku 3500 př. n. l. koně, jejichž kosti se tvarem podobají kostem domácích koní doby bronzové, část z nich nesla stopy po udidle a v keramice se našly zbytky mléka klisen.⁹ Genomická studie z roku 2018 přitom ukázala, že botajští koně nejsou předky dnešních domácích koní; jsou předky koní Převalského, kteří tak nejsou původně divocí, ale zdivočelí.¹⁰ Kdy a kde se domestikoval kůň, ze kterého pochází dnešní populace, se tedy musí hledat jinde.¹⁰

Eneolit v Evropě mimo české země

Balkán a Karpatská kotlina

Nejbohatší eneolit je na Balkáně a v Karpatské kotlině. Tamní polgárská skupina na východním Slovensku je silně metalizovaná a vyrábí se tu masově první sekeromlaty, zatímco lengyelský okruh, ze kterého vzešly nejstarší české skupiny, získává jen několik dovezených kusů.¹ Právě sem patří Belovode, Pločnik a Varna, tedy místa, na kterých se dnes nejdříve doložená tavba, cínový bronz i zlatá nekropole.²³⁵

Cucuteni–Trypillia: obrovská sídliště

Východně od Karpat, v dnešním Rumunsku, Moldavsku a na Ukrajině, žila kultura Cucuteni–Trypillia, která v době zhruba 4100–3400 př. n. l. budovala obrovská „mega-sídliště“ (Taljanky, Majdanecke). Jejich velikost je předmětem sporu: odhady počtu obyvatel se pohybují od několika tisíc po desítky tisíc lidí a závisejí hlavně na tom, kolik domů stálo současně.¹⁷¹⁸

České eneolitické osady, v nichž žilo několik rodin, vypadají proti nim nesrovnatelně skromně. Trypilská kultura zároveň ukazuje, že eneolit nebyl všude stejný: v části východní Evropy malovaná keramika pokračovala i v době, kdy už ve střední Evropě zanikla.¹¹⁸

Atlantická Evropa: megality

V západní Evropě se v eneolitu stavěly megalitické hrobky a kamenné kruhy. Nejznámější z nich, Stonehenge v jižní Anglii, má největší kamenné stavby (trilithony) datované do let 2600–2400 př. n. l.; předcházejí tedy nejstarším hrobům zvoncovitých pohárů v Británii, třeba hrobu Amesburského lučištníka.²¹ Podle Evžena Neustupného jsou mohyly (a tam, kde se stavěly, i megality) první trvalé památníky, které lidem připomínají, že je vytvořili předkové.¹

Přední východ: chalkolit

Na Předním východě se období měděné označuje jako chalkolit. V jižní Levantě je to ghassulská kultura (cca 4500–3900 př. n. l.), ke které patří i rozvinuté textilní řemeslo.²⁰ Z doby kolem roku 3500 př. n. l. pochází slavný poklad z jeskyně u Nachal Mišmar, tvořený více než čtyřmi sty měděnými předměty. Byly odlity technikou ztraceného vosku, jejich jemné zpracování ukazuje na kultovní středisko a jejich přesný význam není znám.¹⁹

Společnost, kult předků a rituální válečnictví

Společenské změny eneolitu se nejhůře dokládají, protože prameny jsou převážně hroby a keramika. Z toho, co víme, se výrazně změnil vztah mužů a žen, mladších a starších, živých a mrtvých.¹

Mužský princip a patrilineární společnost

Obdělávání polí oradlem taženým dobytkem změnilo specializace v komunitách. Muži podle Neustupného získali kontrolu nad hlavními energetickými vstupy: produkcí potravy, tažnou silou dobytka, lovem a směnou, která nyní přinášela měď a další vzácné suroviny. Ženy se specializovaly na pomocné zemědělské práce, sběr plodin a práci spojenou s domem a péčí o děti. Důsledkem je „zdůraznění mužského elementu“ a vytvoření nerovnosti mezi pohlavími a věkovými skupinami, aniž by byla ve větší míře nerovnost mezi rodinami.¹

Kult předků a artefaktová paměť

Jedním z nejzajímavějších závěrů je „artefaktová paměť“. Domy a rondely neolitu rychle zanikaly, a nic z nich nepřipomínalo minulost. S eneolitem vznikají mohyly, nejprve dlouhé (podle Childea odvozené od neolitických dlouhých domů), později okrouhlé, které se nezřídka využívaly znovu: v Březně u Loun zapustili lidé šňůrové keramiky svůj hrob do dlouhé mohyly z časného eneolitu starší než tisíc let a ve Vikleticích byly do šňůrových mohyl zakopány hroby únětické kultury. Takové památníky připomínaly, že je vytvořily dřívější generace, a podporovaly kult předků.¹

Rituální válečnictví: obrana, nebo symbol?

V eneolitu se poprvé objevují zbraně, které mají zvláštní podobu odlišnou od pracovních nástrojů, a také „opevněné“ osady. Evžen Neustupný ale upozorňuje, že ani jedno nelze bez výhrad vykládat jako důkaz válek. Příkopy mají často mnoho vstupů blízko sebe, což obranu oslabuje, a řada kamenných sekeromlatů je z hornin, které by se při prvním úderu pravděpodobně rozlomily. Navrhuje proto pojem rituálního válečnictví: zbraně a ohrazení měly hlavně symbolický smysl a jejich účelem bylo provedení rituálu, ne získání kořisti. Jde o jednu z interpretací; sám Neustupný uvádí, že proti ní stojí pojetí, které v zbraních a opevněních vidí důsledek „přirozené“ agresivity lidí (S. Vencl).¹

Pohřební ritus nezrcadlí společnost

Upozornění pro každého, kdo čte o „bohatých“ a „chudých“ hrobech: podle Neustupného nelze z pohřebního ritu přímo vyčíst společenskou strukturu. Pohřební ritus je součástí symbolických systémů a jeho prvky jsou víceméně libovolným výběrem z mnoha možností. Rozdíl mezi ritem řivnáčské kultury a kultury se šňůrovou keramikou, které na sebe bezprostředně navazují, je propastný, a přesto z toho nelze usuzovat na propastný rozdíl ve společnosti. „Chudé hroby“ časného eneolitu nejsou důkazem chudé společnosti a „bohaté“ hroby kultury kulovitých amfor nejsou příznakem bohatství. Výjimku tvoří rituální pravidla, která se dostanou do rozporu se zájmy komunity: u východní skupiny kultury kulovitých amfor se při smrti patriarchy zabíjely ženy a děti.¹

Eneolit v českých zemích

České eneolitické období se dělí na čtyři úseky. Časný eneolit (od 4500/4400 př. n. l.) zahrnuje pozdně lengyelské skupiny a michelsberskou kulturu, starší eneolit (od 3800) kulturu nálevkovitých pohárů a nejstarší stupeň kultury badenské (bolerázský), střední eneolit (od 3350) českou badenskou, bošáckou, řivnáčskou, chamskou kulturu a kulturu kulovitých amfor a mladší eneolit (od 2900/2800 do 2300/2200) kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu zvoncovitých pohárů. Jejich množství je nerovnoměrné: v databázi Archeologického ústavu AV ČR je například jen 25 akcí s michelsberskou kulturou, ale 617 s kulturou se šňůrovou keramikou a 800 s kulturou zvoncovitých pohárů, a nelze to vykládat jako rozdíl v hustotě osídlení.¹

Časný eneolit: michelsberská kultura, jordanovské skupiny a dlouhé mohyly

Časný eneolit je v Čechách nálezově nejchudší. Patří do něj pozdně lengyelské skupiny Střešovice, Aichbühl a starší Jordanov a pak mladší jordanovská skupina a michelsberská kultura. Hrobů je málo, keramika je z velké části nezdobená a některé osady ležely v neobvyklých polohách: lokalitu Borek u Mělníka dnes překrývají tři metry sterilních štěrkopísků Labe.¹

Přesto se tu objevuje několik pozoruhodných nálezů. V Březně u Loun stály předmegalitické hrobové stavby, dlouhé až přes 140 m. V Klech u Mělníka objevili archeologové michelsberské ohrazení, které má dobré paralely v Německu. V Třebestovicích u Nymburka bylo osm hrobů bez keramiky, ale s množstvím drobných měděných předmětů a korálů z mušlí, a v Bílině a Praze-Bubenči se našly plechové perly a drátěné kroužky. Z tohoto období pocházejí také první těžké měděné předměty v Čechách: sekery s křížovým ostřím, sekeromlaty a zhruba dvacet plochých seker.¹

Kultura nálevkovitých pohárů a starší eneolit

Ve starším eneolitu dominuje kultura nálevkovitých pohárů, která zaujímá velkou část střední Evropy včetně severních oblastí a přechází až do jižní Skandinávie. Její osady nebyly velké: v Mlékojedech u Mělníka stálo zřejmě pět až šest usedlostí a ve Vikleticích 15 objektů, zatím největší sídelní komplex této kultury v severozápadních Čechách. Na lokalitách se objevují první výšinná sídliště s příkopy: na Cimburku u Kutné Hory (příkopy v délce 30 m, s osídlením z doby nálevkovitých pohárů i nejstarší badenské kultury) a na pražské Babě, kde bylo osídleno ostrožnu o rozloze zhruba 10 ha, chráněnou příkopem a palisádou.¹

Zcela výjimečné jsou Makotřasy u Kladna: čtvercové ohrazení o rozměrech 300 × 300 m, ve kterém byly sídliště, sedm hrobů a množství jedinců uložených v sídlištních objektech. Archeoložka E. Pleslová-Štiková, která místo zkoumala, ho vykládá jako symbolický památník silně ovlivněný astronomickými znalostmi. Z Makotřas pochází také tyglík se stopami mědi, doklad, že se kov v té době už i v Čechách tavil.¹

Badenská kultura a hrob z Velvar

Ve středním eneolitu se z nejstaršího (bolerázského) stupně rozvíjí česká badenská kultura. Jejím nejpozoruhodnějším nálezem je hrob z Velvar na Kladensku, který byl odkryt při orbě v roce 1889. V hrobové skříňce ležely tři pohřby, byly tu čtyři nádoby a nejbohatší soubor eneolitických měděných ozdob z Čech: lunicovitý pektorál z plechu s vybíjenou výzdobou, dva šroubovicovité náramky z měděného pásku, devět miskovitých nášivek, tři imitace mušle srdcovky a jedenáct korálků. Hrob podle archeologů dokládá, že chudoba české badenské kultury je jen zdánlivá.¹

Řivnáčská kultura: výšinná sídliště

Řivnáčská kultura, pojmenovaná podle výšinného sídliště na vrchu Řivnáč u Roztok nedaleko Prahy, vyrůstá z české badenské kultury. Je podle archeologů obrazem ekonomické prosperity: její síť sídel dosáhla úrovně, s jakou se setkáváme znovu až v době bronzové. Dnes je známo více než dvě stě katastrů s řivnáčskými nálezy, nejvíce ve středních Čechách.¹

Typická jsou výšinná, často ohrazená sídliště. Na Homolce u Stehelčevsi na Kladensku, kde se v letech 1929–31 pracovala americká expedice univerzity ve Filadelfii, se dochovalo 26 půdorysů polozemnic a kůlových staveb po obvodu vrcholu a nejméně dvě stavební fáze s palisádou a příkopem. Na Denemarku u Kutné Hory, na úzké skalní ostrožně nad Vrchlicí, bylo nejprve sídliště chráněno palisádou a pak bylo jednorázově přebudováno na silně opevněné hradiště s hradbou a třemi příkopy, vysekanými do skály. Tam se našla jediná česká eneolitická měděná sekera, kterou lze datovat podle nálezového kontextu.¹

Řivnáčská kultura se zároveň dostává do tlaku. Podle archeologů se její oblast postupně zmenšuje, takže v závěru zahrnuje v zásadě už jen střední Čechy, a to je spojováno s příchodem kultury kulovitých amfor ze Slezska a Saska. Zvýšený důraz na stavby na chráněných polohách může s tím souviset.¹

Chamská kultura a kultura kulovitých amfor

Chamská kultura je v Čechách doložena pouze na výšinách, hlavně v západních Čechách (Bzí, Milínov-Lopata, Nalžovické Podhájí se sedmi až osmi chatami), a žádné nížinné sídliště zatím nenašli. Přítomnost kultury kulovitých amfor v Čechách naopak podle Neustupného nelze vysvětlit jinak než migrací ze severu: její hroby, zcela cizí v českém prostředí, charakteristické složení keramiky a bohatá ornamentika jsou nepopiratelným faktem.¹

Kultura se šňůrovou keramikou

Po rozmanitosti středního eneolitu přichází velké sjednocení. Kultura se šňůrovou keramikou je rozšířena od Porýní po Ukrajinu a od Alp po jižní Skandinávii. Je ve velmi jednotných formách, má jednotný pohřební ritus, nehloubí žádné jámy kromě hrobových (a proto neznáme místa jejích obydlí), nebuduje žádná opevnění a hroby poprvé kryjí okrouhlé mohyly o průměru zhruba deseti metrů, které tvoří kumulativní pohřební areály.¹

V Čechách je dnes známo více než 1200 dobře zdokumentovaných šňůrových hrobů z více než 300 lokalit. Největším pohřebištěm je Vikletice na Kadaňsku, které původně tvořilo asi 200 hrobů a je největší ve šňůrové keramice vůbec. Pohřebiště ležela podél vodních toků ve vzdálenosti 1,5 až 3 km a jednotlivé hroby od sebe stály 10 až 15 m.¹

Pohřební ritus byl přísně předepsán: nebožtíci leželi ve skrčené poloze, ženy vždy na opačném boku než muži. Mužům se do hrobu dávaly zbraně (sekeromlat, bojová sekera) a amfory o obsahu až 25 litrů s pohárem, ženám ozdoby (měděné záušnice, korálky) a jiný soubor nádobek. Prakticky chybí hroby dětí do tří let. Na některých lebkách se našly trepanace, jejichž okraje jsou zahojené, takže zákrok přežili. Mimo hroby známe z této kultury rituální areál na hoře Bacín u Berouna v nadmořské výšce 500 m.¹

Kultura zvoncovitých pohárů

Kultura zvoncovitých pohárů má mimořádně široké rozšíření od severozápadní Afriky po Malopolsko a od Irska po Karpatskou kotlinu. První české zvoncovité poháry se našly roku 1848 při stavbě železnice v Bohušovicích nad Ohří; název „zvoncovitý pohár“ zavedl roku 1895 Robert von Weinzierl. Čechy patří do východní provincie této kultury.¹

Typické jsou jednotlivé hroby se zdobenými poháry, měděné dýky (z Čech je jich známo bezmála třicet), šípy, kamenné nátepní destičky a kostěné knoflíky se zvláštním V-vrtáním. Hřbitovy mívaly desítky hrobů, například 28 v Mochově, 24 v Lochenicích a 22 v Brandýsku. Prestižní „bojovnické“ předměty se zřídka objevují i v ženských hrobech, což Jan Turek vykládá jako formalizovanou demonstraci společenské elity. V několika mužských hrobech se našly kováčské nástroje: kamenná kladívka a ploché „kovadlinky“ na zpracování zlata a mědi.¹

Měď v českém eneolitu

V Čechách se dochovalo 36 plochých měděných seker, 6 sekeromlatů, 6 seker s křížovým ostřím, 3 zlomky a 1 sekera s okem. Téměř všechny jsou ojedinělé nálezy a pouze sekera z Denemarku se dá datovat nálezovým kontextem; dva depoty jsou známy z Rosnice a Mlázovic. V kultuře se šňůrovou keramikou je dosud doloženo 48 šroubovicových záušnic, nejméně 4 drátěné nákrčníky a desítky perel, celkem 102 předměty, ale měděné předměty obsahuje jen asi 5 % hrobů obou mladoeneolitických kultur.¹

Těžba mědi se v českém eneolitu nedoložila a nejsou k ní ani náznaky, takže kov se musel dovážet. Pro časný eneolit se předpokládá středoslovenská měď, od staršího eneolitu se široce používala severoalpská (typ Mondsee), v mladším eneolitu se objevují první experimenty s cínovými bronzy. Jediná potvrzená slitina z Čech, předmět z Bylan, obsahuje 6,1 % cínu, který patrně pocházel z rýžování v Krušných horách.¹

Domy, osady a demografie

Velké neolitické dlouhé domy se v eneolitu zmenšují: v časném eneolitu mají ještě značné rozměry, ve starším a středním se budují polozemnice, někdy jen jeden dům stál osamoceně v krajině. V mladším eneolitu o domech nevíme zhola nic, protože se stavěly tak, že nezasahovaly pod zem. Počet domů v osadách jde nejvýš do desítek a podle hrobových dat žilo v jedné osadě jen několik rodin, průměrně tři až čtyři. Neustupný z demografické teorie usuzuje, že eneolitické komunity musely být dlouhodobě bez populačního přírůstku, rodiny byly menší než čtyři osoby a průměrná délka života novorozence činila přibližně 20 až 30 let.¹

Krajina, těžba a surovinové zdroje

Pylové diagramy ukazují, že na počátku eneolitu dochází k hlubším změnám v krajině: roste buk a v druhé polovině eneolitu jedle, v okolí sídel klesá podíl smíšeného dubového lesa, zejména lípy a jilmu. Neustupný v tom vidí dopad přílohového zemědělství a pastvy v lese. Nejpozději v eneolitu se objevuje také eroze: na kopci nad Tušimicemi se původní řivnáčské výšinné sídliště dochovalo jen ve výplni šňůrového hrobu.¹

V Čechách se objevují první bezpečně datované podzemní doly: v Tušimicích na Kadaňsku se v starším a středním eneolitu dobýval křemenec štolami a chodbami. Podzemní těžba kamene v eneolitu dramaticky narostla v celé Evropě, ve střední Evropě ve velkém měřítku od michelsberské kultury (Spiennes v Belgii). Šňůrová keramika a zvoncovité poháry dovážely severský pazourek, v jihozápadních Čechách se užívala bavorská surovina.¹

Konec eneolitu a nástup doby bronzové

Konec eneolitu vymezuje únětická kultura, která v Čechách začíná kolem 2300/2200 př. n. l. protoúnětickou fází. Mohylová pohřebiště zůstávala v užívání i dál: únětické hroby se ukládaly nad šňůrové a pohřebiště se používala ještě v době železné.¹ Genetická studie z Čech navíc ukázala, že na začátku doby bronzové došlo k ≥ 40% obměně obyvatelstva.¹⁴ Dýka jako symbol bojovníka, typická pro zvoncovité poháry i únětickou kulturu, v tomto období nahrazuje tradiční eneolitický sekeromlat.¹

Migrace, nebo domácí vývoj? Spor o šňůrovou keramiku a zvoncovité poháry

Nejdiskutovanější otázkou eneolitu je původ kultury se šňůrovou keramikou a kultury zvoncovitých pohárů. Tradiční archeologie vykládala jejich náhlé rozšíření jako migraci: šňůrovou keramiku z východní Evropy (podle Mariji Gimbutas, V. G. Childa a dalších ze „jihoruských stepí“) a zvoncovité poháry ze západní Evropy. Zároveň se s nimi spojovalo šíření indoevropských jazyků.¹

Pohled české archeologie z roku 2008

Evžen Neustupný a kolegové v monografii o eneolitu z roku 2008 invazní teorii označili za „vrcholně nepravděpodobnou“. Argumentovali tím, že východoevropská archeologie je dnes dobře známa a nenabízí žádnou kulturní skupinu, z níž by šňůrová keramika mohla vzniknout, že ve střední Evropě není šňůrová keramika současná s žádnou jinou skupinou a že její chronologie ukazuje začátek ve všech regionech zhruba ve stejnou dobu. Šňůrové poháry mají předlohy ve východní skupině kultury kulovitých amfor a jedná se o zemědělskou, nikoli pastevecko-nomádskou kulturu. Šňůrová keramika podle nich vznikla ve střední (případně i severní) Evropě procesem konvergence, i když detaily nedokázali vysvětlit.¹

Co přinesla dávná DNA

Po roce 2008 situaci zásadně změnila analýza dávné DNA. Studie Wolfganga Haaka a kolegů z roku 2015 srovnala genomy 69 Evropanů z období před 8000 až 3000 lety a ukázala, že lidé šňůrové keramiky z Německa mají zhruba 75 % původu z jamné kultury ze stepí; šlo tedy o masivní přesun obyvatelstva z východního okraje Evropy do jejího středu.¹¹ Souběžná studie o genomech doby bronzové dospěla k podobným závěrům.¹² V roce 2018 práce Iñigo Olaldeho a kolegů, která zahrnula 400 neolitických, eneolitických a bronzových genomů včetně 226 jedinců s artefakty zvoncovitých pohárů, ukázala, že šíření „pohárového komplexu“ v Británii bylo spojeno s výměnou zhruba 90 % tamního genofondu během několika set let; keramika zvoncovitých pohárů se rozšířila mezi lety 2750 a 2500 př. n. l. a zmizela mezi 2200 a 1800 př. n. l.¹³

Zvlášť důležitá je studie z Čech. V roce 2021 Luka Papac a kolegové, mezi nimi čeští archeologové Michal Ernée a Miroslav Dobeš (spoluautor monografie o eneolitu), publikovali analýzu 271 genomů z Čech z doby zhruba 4900–1600 př. n. l. Ukázala, že kolem roku 2800 př. n. l. spolu koexistovaly tři geneticky a kulturně odlišné skupiny, že šňůrová keramika se v Čechách objevila nejpozději kolem 2900 př. n. l. a zpočátku byla geneticky rozmanitá, že stepní původ nepochází jen z jamné kultury a že kultura přijímala ženy z různých prostředí. U šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů došlo k ostrým poklesům a úplné výměně chromozomu Y kolem 2600 a 2400 př. n. l.¹⁴

Jak se obě zjištění skládají

Genetika odpovídá na otázku, odkud pocházeli lidé, a archeologie, odkud pocházejí tvary keramiky a pohřební zvyklosti. To nemusí být totéž, takže oba pohledy se nutně nevylučují: Neustupného rozbor artefaktů ukazuje, že formy šňůrové keramiky navazují na místní tradice a že se neobjevila jako hotový celek, genetika, že se s ní v Čechách i jinde výrazně změnilo složení obyvatelstva. Obměna populace byla na přelomu eneolitu a doby bronzové velká: v Británii po příchodu zvoncovitých pohárů zhruba z 90 %, v Čechách na začátku doby bronzové nejméně ze 40 %.¹³¹⁴ Podle Jana Turka je navíc u zvoncovitých pohárů namístě mluvit spíše o šíření ideologie, stylu a technologií než o rozsáhlých migracích.¹

Krize a pokles obyvatelstva ve 4. tisíciletí př. n. l.

Šíření zemědělství bylo na mnoha místech Evropy následováno propady počtu obyvatel. Analýza radiokarbonových dat ukázala, že v řadě oblastí Evropy po prvotním zemědělském boomu přišly regionální populační kolapsy.¹⁵ S poklesem populace na konci neolitu spojují autoři další studie i rozšíření rané linie morové bakterie Yersinia pestis, doložené na neolitických pohřebištích.¹⁶ Pro české země podle Neustupného chybějí věrohodné doklady přírodních změn (například podnebných), které by eneolitické komunity ovlivnily.¹

Mýty a nedorozumění

• „Doba měděná je doba, kdy lidé nahradili kámen mědí.“ Ne. Kamenné nástroje používali i dál a měď sloužila hlavně na ozdoby a zbraně, ne na běžné nástroje. Většina měděných předmětů v Čechách jsou ojedinělé nálezy;¹
• „Eneolit je krátké přechodné období.“ Ne. Trval přes dvě tisíciletí. Pojem „doba přechodní“ pochází z doby, kdy se vývoj neznal;¹
• „Kolo vynalezli Mezopotámci.“ Nejstarší doklady kolových vozidel z Evropy a Předního východu jsou přibližně současné, takže o převzetí z Mezopotámie nelze mluvit;⁷
• „Ötziho sekera je z alpské mědi.“ Olověné izotopy ukázaly jižní Toskánsko, i když Alpy měly vlastní ložiska;⁶
• „Botajští koně jsou předky dnešních domácích koní.“ Ne, jsou předky koní Převalského;¹⁰
• „Šňůrovou keramiku přinesli nomádi.“ Zjednodušení. Podle českých archeologů šlo o zemědělskou kulturu navazující na místní tradice, genetika ale prokazuje velký přísun stepního původu;¹¹¹¹⁴
• „Pohřební ritus zrcadlí společnost.“ Archeologové, kteří se tímto problémem zabývají, upozorňují, že je to symbolický systém, ne věrný obraz;¹
• „Eneolit je stejný všude.“ Ne: začátek a konec se v Evropě liší, někde se termín vůbec nepoužívá, jinde se pro stejné období říká mladší neolit.¹

Kalendář eneolitu: nejdůležitější události

• cca 8000 př. n. l. – první měděné perly v Çayönü Tepesi;¹
• cca 5000 př. n. l. – nejstarší doložená tavba mědi, Belovode (Srbsko);²
• cca polovina 5. tisíciletí př. n. l. – cínový bronz v Pločniku, bouřlivý rozvoj balkánské metalurgie;¹³
• cca 4500/4400 př. n. l. – počátek eneolitu v českých zemích;¹
• cca 4596–4341 př. n. l. – využívání nekropole ve Varně;⁵
• cca 4100–3400 př. n. l. – mega-sídliště kultury Cucuteni–Trypillia;¹⁸
• cca 3800 př. n. l. – počátek staršího eneolitu v Čechách (nálevkovité poháry);¹
• cca 3500 př. n. l. – Botai, kůň, poklad z Nachal Mišmar;⁹¹⁹
• cca 3350 př. n. l. – počátek středního eneolitu v Čechách (badenská, řivnáčská kultura);¹
• 3350–3000 př. n. l. – Ötzi;⁶
• cca 2900/2800 př. n. l. – nástup šňůrové keramiky v Čechách;¹¹⁴
• 2600–2400 př. n. l. – velké kamenné stavby (trilithony) Stonehenge;²¹
• cca 2750–2500 př. n. l. – rozšíření zvoncovitých pohárů;¹³
• cca 2600 a 2400 př. n. l. – výměna chromozomu Y u šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů v Čechách;¹⁴
• cca 2300/2200 př. n. l. – konec eneolitu a nástup starší doby bronzové (protoúnětická kultura).¹

Eneolit v číslech

• přes 2000 let trval eneolit v českých zemích;¹
• cca 5000 př. n. l. je stáří nejstarší doložené tavby mědi (Belovode);²
• 53 hrobů radiokarbonově datovaných ve Varně, nejstarším velkém souboru zlatých předmětů;⁵
• 124 cm dlouhá osa kola z Ljubljanského barja;⁸
• 36 plochých seker, 6 sekeromlatů, 6 seker s křížovým ostřím je známo z Čech;¹
• cca 5 % hrobů šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů obsahuje měď;¹
• cca 30 měděných dýk zvoncovitých pohárů;¹
• více než 1200 hrobů šňůrové keramiky z více než 300 lokalit;¹
• cca 200 hrobů na pohřebišti ve Vikleticích;¹
• 300 × 300 m čtvercové ohrazení v Makotřasech;¹
• přes 140 m dlouhá mohyla v Březně u Loun;¹
• 26 půdorysů domů na Homolce u Stehelčevsi;¹
• 271 genomů z Čech v analýze z roku 2021;¹⁴
• cca 90 % výměna genofondu v Británii po příchodu zvoncovitých pohárů;¹³
• 6,1 % cínu v bronzu z Bylan.¹

Slovník pojmů

• eneolit – doba měděná, závěrečná část doby kamenné ve střední Evropě;
• chalkolit – mezinárodní název téhož období, zejména v anglické a francouzské literatuře;
• příloh – pole v okolí osady, které se po několika letech obdělávání ponechalo ladem a pak se znovu zorávalo;
• oradlo – dřevěný nástroj k prorývání půdy tažený dobytkem (předchůdce pluhu);
• sekeromlat – provrtaná kamenná nebo měděná sekera, někdy zbraň, jindy nástroj;
• polozemnice – obydlí zahloubené do země, typické pro střední eneolit;
• výšinné sídliště – osada na vyvýšené poloze, často ohrazená příkopem a palisádou;
• kumulativní mohylník – pohřebiště, kde se mohyly v průběhu staletí přidávaly a znovu využívaly;
• artefaktová paměť – pojem E. Neustupného pro památníky, které lidem připomínají minulost;
• rituální válečnictví – hypotéza, že zbraně a ohrazení měly hlavně symbolický smysl;
• eneoliticko-bronzový keramický komplex – soubor tvarů nádob (amfory, džbánky, poháry) typický pro eneolit a dobu bronzovou ve střední Evropě;
• steppe ancestry – genetická složka původem z pontsko-kaspické stepi, která se ve střední Evropě objevuje se šňůrovou keramikou.

Prameny a literatura

Základem je souhrnná česká monografie Archeologie pravěkých Čech 4: Eneolit (ed. Evžen Neustupný, spoluautoři Miroslav Dobeš, Jan Turek a Milan Zápotocký, Archeologický ústav AV ČR, 2008), volně dostupná online. Z ní vychází většina českých údajů v tomto článku.¹

K počátkům metalurgie slouží práce Miljany Radivojević a kolegů, k Varně studie Thomase Highama a kolegů, k Ötzimu práce Gilberta Artioliho a kolegů.²³⁴⁵⁶ K debatě o migracích slouží genetické studie Wolfganga Haaka, Mortena Allentofta, Iñigo Olaldeho a Luky Papace s kolegy.^11121314