Svatá říše římská

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum) byla středoevropské soustátí, které trvalo od korunovace Oty I. Velikého římským císařem 2. února 962 do 6. srpna 1806, kdy František II. složil císařskou korunu. V čele stál volený král a císař, ale skutečná moc patřila stovkám knížat, církevních vládců a měst, takže říše byla spíš volným svazkem než jednotným státem.¹²⁴ Součástí říše byly také české země: Čechy od počátku 11. století, od roku 1212 jako dědičné království s výjimečnými právy, a od roku 1356 s českým králem mezi sedmi kurfiřty.¹²¹⁴

Svatá říše římská stručně

Svatá říše římská byla největším a nejdéle trvajícím politickým útvarem středověké a raně novověké střední Evropy. Vznikla z východní části rozpadlé franské říše Karla Velikého a po většinu dějin zahrnovala dnešní Německo, Rakousko, Česko, Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a severní Itálii. Nikdy nebyla centralizovaným státem. Císař byl volený, jeho moc byla omezená dohodami s knížaty a říše se postupně změnila v soustátí s vlastními sněmy, soudy a právním řádem.¹²

• Kdy: 962 (korunovace Oty I.) až 1806 (abdikace Františka II.);
• Kde: střední Evropa, od 11. století i severní a střední Itálie a Burgundsko;
• Kdo vládl: římský král a císař, od roku 1356 volený sedmi kurfiřty, od roku 1438 téměř nepřetržitě habsburská dynastie;
• Kdo rozhodoval: císař spolu s říšským sněmem, v němž zasedali kurfiřti, knížata a říšská města;
• Proč zanikla: po porážkách s Napoleonem a vytvoření Rýnského spolku v létě 1806;
• Co po ní zůstalo: Německý spolek, rakouské císařství a dlouhý spor o to, zda byla „první říší“ německých dějin.

Název: Svatá říše římská národa německého

Název působí ve všech svých částech zvláštně a historici o něm dlouho diskutují. Říše se po celý raný středověk označovala prostě jako říše římská (Romanum imperium), protože její vládci navazovali na antické římské císařství. Přívlastek „svatá“ (sacrum) se objevuje v listinách Fridricha I. Barbarossy od poloviny 12. století, tradičně se udává rok 1157. Měl zdůraznit, že císařská moc nepochází od papeže, ale přímo od Boha, a tedy že říše stojí vedle církve, nikoli pod ní.¹¹⁰

Ustálené spojení Sacrum Imperium Romanum se široce používalo až od 13. století. Dodatek „národa německého“ (Nationis Germanicae) je doložen už roku 1474 a v oficiálním použití se objevil na říšském sněmu v Kolíně nad Rýnem roku 1512. Odrážel, že císařská moc se v pozdním středověku soustředila na německy mluvící části říše, zatímco Itálie a Burgundsko se jí vzdalovaly. Užívalo se ho až do konce říše, přesto se v praxi mluvilo prostě o „říši“ (das Reich).¹²

Často se cituje, že říše nebyla „ani svatá, ani římská, ani říše“. Tento výrok se připisuje Voltairovi, který ho roku 1756 napsal v Pojednání o mravech. Je to dobře namířená, ale nepřesná poznámka: svatost pro středověké lidi znamenala posvěcení Bohem, římství plynulo z pokračování antického císařství a pojem říše (imperium) znamenal nadřazenost nad královstvími, nikoli centralizovaný stát. Voltairovi šlo o dobovou kritiku zastaralé instituce, ne o analýzu.²

Kdy vznikla Svatá říše římská

Na otázku, kdy říše vznikla, neexistuje jedna odpověď, protože žádný okamžik nebyl současníky vnímán jako založení. Nejčastěji se uvádí rok 962, ale historici zvažují i jiné počátky.²⁴

• 800: papež Lev III. korunoval o Vánocích 25. prosince 800 franského krále Karla Velikého císařem. Říše se od té doby hlásila k odkazu římského císařství, ale karolínská říše se po jeho smrti rozpadla;³
• 843: Verdunská smlouva rozdělila franskou říši mezi tři Karlovy vnuky. Ludvík Němec získal východní část, z níž později vzniklo německé království;⁶
• 919: po krátké vládě Konráda I. se králem stal saský vévoda Jindřich I. Ptáčník, zakladatel dynastie Otonů;⁴
• 936: na trůn nastoupil jeho syn Ota I. a dal se korunovat v Cáchách;⁴
• 955: Ota I. rozhodně porazil Maďary v bitvě na Lechu u Augsburgu a získal prestiž ochránce křesťanstva;⁵
• 2. února 962: papež Jan XII. korunoval Otu I. v Římě císařem. Od tohoto data se obvykle počítá trvání říše, protože od té doby je německé království trvale spojeno s římským císařstvím;²⁴
• 1034: za Konráda II. se označení Imperium Romanum stalo oficiálním pojmenováním říše;¹
• 1157: poprvé se objevuje přívlastek „svatá“.¹

Dějiny Svaté říše římské

Otonové: císařství na německém základě (936–1024)

Základem říše bylo východofranské království, v němž si králové museli vybudovat autoritu nad silnými kmenovými vévodstvími: Saskem, Bavorskem, Švábskem, Franckem a Lotrinskem. Ota I. to dokázal s pomocí církve. Biskupy a opaty dělal říšskými knížaty, protože nemohli mít dědice a jejich úřady se po smrti vracely králi. Vznikl tak takzvaný říšský církevní systém, který určoval politiku říše na několik století.²⁴

Ota I. zasáhl i do Itálie: roku 951 se stal králem Langobardů a 962 císařem. Jeho nástupci Ota II. a Ota III. se snažili o upevnění nadvlády v Římě; Ota III. dokonce toužil obnovit římskou říši v antickém duchu a přesídlit do Itálie. Poslední z dynastie, Jindřich II., zemřel roku 1024 bez potomků.²⁴

Salijci a spor o investituru (1024–1125)

Po Jindřichu II. se králem stal frankický šlechtic Konrád II., zakladatel dynastie Salijců. Vrcholu moci dosáhl Jindřich III., který v roce 1046 ukončil papežské schizma a nechal se korunovat císařem papežem Klementem II. Císař se tak ukázal jako ochránce církve, který zasahuje i do obsazení papežského stolce.¹²

Spor se vyostřil za Jindřicha IV. Papež Řehoř VII. (od roku 1073) zakázal světským panovníkům dosazovat biskupy a opaty, tedy investituru. Císař proti tomu vystoupil, papež ho v roce 1076 exkomunikoval a knížata mu pohrozila sesazením. Jindřich IV. musel v lednu 1077 jít do Canossy a tři dny stát před branou hradu v pokání, aby získal rozhřešení. Epizoda zůstala symbolem mocenského střetu císaře s papežem.⁷⁸

Spor skončil kompromisem. Wormský konkordát z 23. září 1122 mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. rozdělil investituru: církevní hodnostáři byli vybíráni církví, ale v německých zemích směl císař být při volbě přítomen a uděloval jim světská léna.⁹ Ztráta kontroly nad církví byla pro císaře citelná a posílila knížata.

Štaufové: vrchol středověkého císařství (1138–1250)

Za dynastie Štaufů dosáhla říše největšího lesku i největšího napětí. Fridrich I. Barbarossa (vládl 1152–1190, císařem od roku 1155) se pokusil znovu prosadit císařskou moc v severní Itálii, kde bohatá města vytvořila Lombardskou ligu. Po pěti taženích byl poražen v bitvě u Legnana 29. května 1176, což znamenalo, že musel uznat samostatnost městských komun. Za jeho vlády získal český kníže Vladislav II. v roce 1158 osobní královský titul za pomoc při tažení do Itálie.⁹¹⁰¹¹

Barbarossa zemřel roku 1190 při třetí křížové výpravě a jeho vnuk Fridrich II. (císařem od roku 1220) soustředil vládu na jižní Itálii a Sicílii. Za jeho vlády se říše výrazně rozdělila: císař udělil německým knížatům rozsáhlé výsady (Statutum in favorem principum z roku 1232) a německé země spravovali fakticky sami. Po jeho smrti v roce 1250 se štaufská dynastie rychle zhroutila.¹²

Interregnum a Habsburkové (1250–1308)

Období mezi smrtí Fridricha II. a zvolením Rudolfa Habsburského se nazývá interregnum (mezivládí). Dva cizí kandidáty, Richarda Cornwallského a Alfonse Kastilského, uznávaly jen části knížat a žádný z nich skutečně nevládl. V Německu se uplatnila knížata a města, která si udržela svobody.¹²

Kurfiřti v roce 1273 zvolili králem relativně málo významného hraběte Rudolfa Habsburského, který nehrozil jejich nezávislosti. Rudolf se stal rivalem českého krále Přemysla Otakara II., který zvolení neuznal. Obě strany se střetly 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli u Suchých Krut, kde Přemysl Otakar II. padl. Rudolf následně svěřil Rakousko a Štýrsko svým synům a položil základ pozdější habsburské moci.¹¹³

Lucemburkové a Karel IV. (1308–1437)

Ve 14. století se o trůn střídaly nejvýznamnější rody: Lucemburkové, Wittelsbachové a Habsburkové. Jindřich VII. Lucemburský byl korunován císařem roku 1312. Jeho syn Jan Lucemburský vládl v Čechách a vnuk Karel IV. se stal římským králem v roce 1346 a císařem roku 1355.²¹⁵

Karel IV. dal říši nový právní rámec. Zlatá bula z roku 1356 stanovila, kdo smí císaře volit, a tím ukončila spory, které hrozily rozdělením knížat. Karlova vláda přinesla Čechám zlatý věk: založil Karlovu univerzitu (1348), Nové Město pražské a Praha se stala sídlem císaře.¹⁴¹⁵

Jeho syn Václav IV. byl v roce 1400 kurfiřty sesazen jako římský král pro neschopnost udržet pořádek v říši. Další Lucemburk, Zikmund (králem od roku 1411, císařem od roku 1433), svolal koncil v Kostnici (1414–1418), na němž byl upálen Jan Hus navzdory zaručenému glejtu, a vedl neúspěšné křížové výpravy proti husitům. Po jeho smrti v roce 1437 lucemburská dynastie vymřela.²¹⁵

Habsburkové a reforma říše (1438–1519)

Od roku 1438 zasedali na trůnu Habsburkové, s jedinou přestávkou 1742–1745. Fridrich III. (králem 1440–1493) byl poslední císař korunovaný v Římě roku 1452 a jeho vláda byla dlouhá, ale slabá. Jeho syn Maxmilián I. dal říši moderní podobu: dynastickými sňatky získal Burgundsko a připravil habsburskou nadvládu nad Španělskem, a v letech 1495–1500 provedl reformu říše.¹⁷²²

Reforma započala na říšském sněmu ve Wormsu roku 1495 vyhlášením Věčného zemského míru, který zakázal soukromé války a rytířské půtky. Vznikl Říšský komorní soud (Reichskammergericht), který měl rozhodovat spory mezi stavy, a byla zavedena obecná říšská daň (gemeiner Pfennig). Roku 1497 Maxmilián zřídil Říšskou dvorskou radu (Reichshofrat) ve Vídni a roku 1500 byla říše rozdělena na šest, roku 1512 na deset říšských krajů, které měly zajišťovat pořádek a vojsko.^17192021

V roce 1508 se Maxmilián I. v Tridentu prohlásil „zvoleným římským císařem“, aniž by byl v Římě korunován. Od té doby přestala být papežská korunovace podmínkou císařské hodnosti. Poslední císař korunovaný papežem byl Karel V. roku 1530 v Boloni.²²²³

Reformace a Karel V. (1519–1556)

Maxmiliánův vnuk Karel V. byl zvolen císařem roku 1519 a vládl říši, Španělsku s jeho zámořskými državami a Nizozemí. Na říšském sněmu ve Wormsu roku 1521 vyslechl Martina Luthera a odmítl jeho učení. Luther byl vyhlášen za psance, ale kníže Fridrich Moudrý ho ukryl a reformace se rozšířila. Říše se rozdělila na katolické a protestantské části.²³²⁴

Karel V. vedl s protestantskými knížaty válku, po níž roku 1555 uzavřel jeho bratr Ferdinand Augsburský náboženský mír. Mír dovolil knížatům volit mezi katolicismem a luterstvím a poddaní se museli podřídit jejich volbě, případně se mohli vystěhovat. Zásadu později právníci shrnuli formulí cuius regio, eius religio, která v samotném míru nezazněla. Kalvinisté zůstali mimo mír.²⁵ Karel V. v roce 1556 abdikoval a říši předal bratru Ferdinandovi I., španělské dědictví synovi Filipovi II.²³

Rudolf II., třicetiletá válka a Vestfálský mír (1556–1648)

V druhé polovině 16. století se habsburská říše stále více soustředila na střední Evropu. Rudolf II. přesídlil roku 1583 císařský dvůr z Vídně do Prahy a učinil z ní kulturní centrum říše, kde působili Tycho Brahe a Johannes Kepler. V roce 1609 podepsal pod nátlakem stavů Majestát zaručující svobodu vyznání.²³⁴

Napětí vyvrcholilo třicetiletou válkou (1618–1648), která začala pražskou defenestrací a bitvou na Bílé hoře 1620. Válka zdevastovala německé země a české země a vyžádala si miliony obětí. Skončila Vestfálským mírem z roku 1648, který uznal tři konfese (katolicismus, luterství a kalvinismus), potvrdil samostatnost knížat a formálně vyřadil Nizozemí a Švýcarsko z říše.³³³⁴

Pozdní říše: od Vestfálska k Napoleonovi (1648–1792)

Po roce 1648 se Svatá říše změnila v soustátí se zhruba třemi sty územími a k tomu stovkami drobných rytířských panství. Říšský sněm se od roku 1663 scházel natrvalo v Řezně a stal se diplomatickým shromážděním vyslanců, nikoli panovníků.¹⁸³³

Habsburkové se zaměřili na své dědičné země a na boj s Osmany: v roce 1683 odrazili turecké obléhání Vídně a v následujících desetiletích dobyli Uhry. V říši vznikl významný soupeř Habsburků: Braniborsko-Prusko, Braniborsko-Prusko, jehož kurfiřt se roku 1701 stal pruským králem. Střet vyvrcholil po smrti Karla VI. v roce 1740: Karel VI. se snažil Pragmatickou sankcí zajistit nástupnictví dceři Marii Terezii, ale pruský král Fridrich II. napadl Slezsko a začala válka o rakouské dědictví. Říše se tím rozdělila na dva mocenské póly, rakouský a pruský.²⁶

V letech 1742–1745 byl císařem bavorský kurfiřt Karel VII., jediný nehabsburský císař od roku 1438. Po jeho smrti nastoupil manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský, čímž vznikla dynastie Habsburko-Lotrinská. Jeho syn Josef II. (1765–1790) se pokusil o osvícenské reformy, ale říši už nesjednotil.²²⁶

Zánik Svaté říše římské (1792–1806)

Francouzská revoluce a následné války ukončily říši velmi rychle. Poslední císař František II. byl zvolen v roce 1792 a hned se ocitl ve válce s revoluční Francií. Po porážce uzavřel roku 1801 Lunévillský mír, kterým říše ztratila levý břeh Rýna.²⁷³⁰

Za to mělo být odškodněno světské panovníky. Říšská deputace v roce 1803 (Reichsdeputationshauptschluss) zrušila téměř všechna církevní knížectví a většinu svobodných měst; z 51 říšských měst jich zůstalo jen několik. Celkem změnilo majitele 112 říšských států a nejvíce získaly Bádensko, Württembersko, Bavorsko, Sasko a Prusko.²⁸

Napoleon se v květnu 1804 prohlásil císařem Francouzů. František II. reagoval 11. srpna 1804 tím, že přijal titul dědičného císaře rakouského (jako František I.), aby neztratil rovnocennost. Po vítězství Napoleona u Slavkova 2. prosince 1805 a po Prešpurském míru téhož roku získali jeho spojenci Bavorsko a Württembersko královské tituly a roku 1806 vytvořili Rýnský spolek, jehož členové vystoupili z říše.^29303132

Napoleon požadoval, aby František II. přestal císařský titul užívat. Dne 6. srpna 1806 František II. prohlásil, že se vzdává římské císařské koruny a zprošťuje stavy jejich povinností k říši. Svatá říše římská tím zanikla po 844 letech. Habsburkové zůstali císaři Rakouska.¹³⁰

Svatá říše římská na mapě: rozsah a územní členění

Hranice Svaté říše římské se v průběhu 844 let měnily, takže jedna mapa nikdy nepopíše celé její trvání. Základem bylo království německé, k němuž Ota I. připojil Itálii a Konrád II. v roce 1032 také Burgundsko (království arelatské). Říše se tak skládala ze tří království (tria regna): německého, italského a burgundského.¹²

Okolo roku 1500 zahrnovala říše dnešní Německo kromě východního Pruska, Rakousko, České země, Nizozemí a Belgii, Lucembursko, Švýcarsko, Slovinsko (Kraňsko), část Polska (Slezsko), severní Itálii a východní Francii včetně Lotrinska, Alsaska a Savojska.¹²

Po Vestfálském míru z říše formálně vystoupily Nizozemí a Švýcarsko a Francie postupně získala Alsasko a Lotrinsko. Itálie a Burgundsko byly už od pozdního středověku jen nominálně spojeny s císařem.¹³³

Říše nebyla územně jednotná. Vedle sebe se na jejím území nacházela velká knížectví (Rakousko, Bavorsko, Sasko, Hannoversko), drobná hrabství, biskupství, opatství, svobodná města a rytířská panství, která neměla místo na sněmu. Některá území měla rozlohu několika vsí.¹²

Jak byla říše řízena

Císař a římský král

Panovník byl nejprve volen jako římský král. Teprve po korunovaci papežem se stal císařem, což se do reformace považovalo za nutné. Podle Zlaté buly z roku 1356 se volba konala ve Frankfurtu nad Mohanem, korunovace tradičně v Cáchách (naposledy roku 1531), od roku 1562 ve Frankfurtu.¹⁴¹⁶

Moc císaře byla omezená. Od Karla V. (1519) podepisoval volební kapitulaci, v níž slíbil respektovat práva knížat a nezasahovat do jejich území. Císař nemohl vyhlašovat zákony a daně bez souhlasu sněmu, neměl stálou armádu ani úřednický aparát a jeho příjmy pocházely hlavně z dědičných zemí. Proto císařova skutečná moc závisela na jeho dynastickém zázemí.²¹⁸

Kurfiřti a volba císaře

Císaře volili kurfiřti (Kurfürsten, z německého küren, volit). Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 stanovila sedm volitelů: tři církevní (arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský) a čtyři světské (český král, falckrabě rýnský, saský vévoda a braniborský markrabě). Volba se řídila většinovým principem a světská kurfiřtství byla nedělitelná a dědila se podle prvorozenectví.¹⁴¹⁵¹⁶

Počet kurfiřtů se později měnil: roku 1623 získalo kurfiřtskou hodnost Bavorsko, roku 1648 vznikla osmá hodnost pro Falc a roku 1692 devátá pro Hannoversko. Při reorganizaci roku 1803 zanikla kurfiřtství trevírské a kolínské, mohučské bylo přeneseno do Řezna a přibyla nová, jejichž držitelé už nikdy žádného císaře nevolili.¹⁶²⁸

Říšský sněm

Říšský sněm (Reichstag) byl shromážděním říšských stavů, tedy knížat, prelátů, hrabat a svobodných měst. Zasedal ve třech kuriích: kurfiřti, knížata a říšská města. Rozhodoval o daních, vojsku a zákonech; Vestfálský mír roku 1648 rozšířil hlasovací právo měst a posílil jeho postavení. Od roku 1663 se scházel natrvalo v Řezně (Immerwährender Reichstag) a jednali na něm vyslanci, nikoli sami panovníci.¹⁶¹⁸³³

Soudy a říšské kraje

Právo vykonávaly dva nejvyšší soudy. Říšský komorní soud (Reichskammergericht), založený roku 1495, sídlil nejprve ve Frankfurtu, od počátku 16. století ve Špýru a od roku 1693 ve Wetzlaru. Říšská dvorská rada (Reichshofrat) ve Vídni, zřízená roku 1497, byla soudem císaře. Obě instituce často soupeřily, ale společně dávaly menším poddaným a městům možnost se bránit proti vládcům.¹⁹²⁰

Pro výkon práva, ochranu míru a organizaci vojska byla říše od roku 1500 členěna na říšské kraje (Reichskreise). Měly vlastní sněmy a správu. V praxi znamenaly nejefektivnější prostředek spolupráce mezi malými státy.²¹

Císaři Svaté říše římské a panovnické dynastie

Seznam panovníků se liší podle toho, koho považujeme za císaře: někteří králové nikdy nebyli korunováni (například Konrád III. nebo Václav IV.). Uvedené roky označují dobu vlády jako římského krále a císaře.¹²

• Otonové (919–1024): Jindřich I. Ptáčník (jako král), Ota I. Veliký (936–973, císařem 962), Ota II. (973–983), Ota III. (983–1002), Jindřich II. (1002–1024);
• Salijci (1024–1125): Konrád II. (1024–1039), Jindřich III. (1039–1056), Jindřich IV. (1056–1106), Jindřich V. (1106–1125);
• Lothar III. Supplinburský (1125–1137) a Štaufové (1138–1254): Konrád III., Fridrich I. Barbarossa (1152–1190), Jindřich VI., Fridrich II. (1212–1250);
• Mezivládí (1250–1273): Richard Cornwallský, Alfons Kastilský;
• Střídání rodů (1273–1437): Rudolf I. Habsburský, Adolf Nasavský, Albrecht I., Jindřich VII., Ludvík IV. Bavor, Karel IV. (1346–1378), Václav IV., Ruprecht Falcký, Zikmund Lucemburský;
• Habsburkové (1438–1740): Albrecht II., Fridrich III., Maxmilián I., Karel V., Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II., Matyáš, Ferdinand II., Ferdinand III., Leopold I., Josef I., Karel VI.;
• Wittelsbachové: Karel VII. (1742–1745);
• Habsbursko-lotrinská dynastie (1745–1806): František I. Štěpán, Josef II., Leopold II., František II.

České země ve Svaté říši římské

Od knížectví ke království

České knížectví patřilo k říši od raného středověku. Trvalou součástí říše se České knížectví stalo na začátku 11. století, podle tradice však už kníže Václav roku 929 přijal závazek vůči Jindřichu I. Ptáčníkovi. Císařové udělovali českým panovníkům královský titul už před rokem 1212, ale titul se nestal trvale dědičným. Vratislav II. získal královský titul pro svou osobu roku 1085 a Vladislav II. byl korunován 11. ledna 1158 na říšském sněmu v Řezně. Ani jeden z nich ale nezaložil trvale dědičné království.¹¹⁰

Zlatá bula sicilská (1212)

Zlatá bula sicilská je listina, kterou římský král Fridrich II. vydal 26. září 1212 v Basileji pro českého krále Přemysla Otakara I. Potvrdila dědičnost královského titulu v rodě Přemyslovců a stanovila, že českého krále volí domácí šlechta a římský panovník volbu jen stvrzuje. Ve skutečnosti nebyla první listinou s dědičným titulem, protože zmínku o dědicích obsahuje už privilegium Vladislava II. z roku 1158; Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svést tuhý boj.¹²

Bula osvobodila českého krále od povinností vůči říši, kromě účasti na sněmech v Merseburku, Norimberku a Bamberku, tedy blízko českých hranic, a povinnosti vypravit při korunovační jízdě římského krále do Říma 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra. Potvrdila také právo českého krále investovat pražského a olomouckého biskupa. Díky tomu se Čechy staly jednou ze zemí, které měly v říši výjimečné postavení.¹²

Zlatá bula sicilská patří k nejznámějším listinám českých dějin a vyučuje se na školách. Její význam spočívá v tom, že dala Českému království právní základ, na němž stavěla česká státnost po několik staletí.¹²

Český král jako kurfiřt

Postavení českého krále v říši se zakládalo na hodnosti kurfiřta. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 potvrdila, že český král patří mezi sedm kurfiřtů a zastává dvorský úřad nejvyššího číšníka. Bula současně prohlásila kurfiřtská území za nedělitelná a upravila jejich dědění podle prvorozenectví, což platilo i pro České království.¹⁴¹⁵

Karel IV. využil svého postavení a učinil z Prahy skutečné centrum říše. Při jeho vládě se Čechy staly nejdůležitější zemí Lucemburků.¹⁵

Česká koruna v habsburské říši

Roku 1526 zvolili čeští stavové králem Ferdinanda I. Habsburského a země se dostala pod jednu vládu s Rakouskem a Uhrami.²² Po bitvě na Bílé hoře (1620) a vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 se český trůn stal dědičným v habsburském rodě a stavovská práva byla omezena.³⁴

České země zůstaly součástí Svaté říše římské až do jejího zániku v roce 1806 a po něm se staly součástí Rakouského císařství. Čechy a Morava patřily do Německého spolku (1815–1866), což vyvolalo spor v roce 1848: František Palacký odmítl 11. dubna 1848 v Psaní do Frankfurtu pozvání do přípravného výboru německého parlamentu, protože se Češi podle něj nemohou podílet na německém národním sjednocení.³⁵

Mýty a nedorozumění o Svaté říši římské

• „Byla to německá říše.“ Jen zčásti. Ve vrcholném středověku patřily k říši vedle Němců i Češi, Italové, Nizozemci, Slovinci a část Francouzů. Německé království bylo jádrem, ale ne celkem;¹
• „Císař byl absolutním vládcem.“ Naopak. Byl volený, omezovaly ho kapitulace a sněm a jeho skutečná síla se opírala o dědičné země vlastního rodu;²¹⁸
• „Říše vznikla roku 962.“ Jde o konvenci. Současníci žádný okamžik založení nevnímali a historici berou jako počátky i roky 800, 936 či 1034;¹²
• „Říše byla jen slabý a nefunkční útvar.“ Jako centralizovaný stát slabá byla, ale její soudy, sněm a kraje po staletí řešily spory mezi stovkami států a poskytovaly ochranu menším vládcům i městům;²²⁰
• „Vestfálský mír zničil říši.“ Mír ji nezničil, ale změnil její politickou podobu. Říše po něm fungovala dalších 158 let a teprve Napoleon ji dokončil;³³
• „Třetí říše navazovala na první.“ Označení „první říše“ pro Svatou říši římskou se objevilo až v 19. a 20. století a nacistická propaganda ho účelově využívala. Politicky ani právně měly oba útvary málo společného.²

Dědictví Svaté říše římské

Po zániku říše vznikly dva nástupnické útvary. Německý spolek (1815–1866) sdružoval 39 států pod předsednictvím Rakouska a Německé císařství bylo vyhlášeno v roce 1871 pod vedením Pruska, které se někdy nazývá „druhá říše“. Historici dodnes diskutují, zda mělo spojitost s Svatou říší římskou, nebo ji jen využívalo jako symbol.²

Někteří historici vidí v říši předobraz pozdějších federálních a nadnárodních uspořádání, protože v ní vedle sebe žily stovky států s vlastním právem a společnými soudy. Jde ale spíš o interpretaci než o prokázanou spojitost.²

Z říše se dochovaly i císařské korunovační klenoty. Říšská koruna a další insignie jsou dnes uloženy ve vídeňské Hofburgu (Císařská klenotnice).²

Svatá říše římská v číslech

• 844 let trvání (962–1806);
• 7 kurfiřtů podle Zlaté buly z roku 1356, později 8 a 9;
• 3 království v rámci říše: německé, italské, burgundské;
• 10 říšských krajů od roku 1512;
• 1 stálý říšský sněm v Řezně od roku 1663;
• 51 říšských měst před rokem 1803, po reformě zbylo jen několik;
• 16 států Rýnského spolku v roce 1806;
• 6. srpna 1806 – poslední den říše.

Slovník pojmů

• Římský král – titul zvoleného panovníka před korunovací na císaře;
• Kurfiřt – volitel římského krále a císaře;
• Říšský sněm (Reichstag) – shromáždění říšských stavů;
• Říšské stavy – knížata, preláti, hrabata a svobodná města se sněmovním hlasem;
• Říšský komorní soud (Reichskammergericht) – nejvyšší soud říše, od roku 1495;
• Říšská dvorská rada (Reichshofrat) – císařský soud ve Vídni, od roku 1497;
• Říšský kraj (Reichskreis) – správní jednotka pro mír a obranu;
• Investitura – dosazení biskupa nebo opata do úřadu;
• Volební kapitulace – podmínky, které musel císař před volbou přijmout;
• Mediatizace – zbavení říšských stavů přímé podřízenosti císaři, zejména roku 1803;
• Interregnum – období bez uznávaného panovníka, 1250–1273.

Prameny a literatura

Nejlepším moderním přehledem je kniha Petera H. Wilsona The Holy Roman Empire: A Thousand Years of Europe's History (2016), která říši hodnotí jako soustátí s vlastní logikou, a ne jako nezdařený německý stát. Z klasických prací je důležité dílo Jamese Bryce The Holy Roman Empire (1864). Pro novověk poskytuje podrobné zpracování Joachim Whaley, Germany and the Holy Roman Empire (2012).¹²

Význam Svaté říše římské

Svatá říše římská byla dlouhodobě stabilním politickým útvarem, který spojoval stovky států pod společnými zákony, soudy a sněmem. Nebyla státem v moderním smyslu, ale právě tato roztříštěnost chránila menší vládce a města před jedinou mocí a umožnila rozvoj německé a středoevropské kultury, univerzit a obchodu.²

Pro české země byla říše nejen politickým rámcem, ale i zdrojem moci. Česká koruna získala v říši výjimečné postavení: kurfiřtskou hodnost, a pod vládou Lucemburků a později Rudolfa II. se Praha na čas stala císařským sídlem. Zlatá bula sicilská z roku 1212 a Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 patří k základům české státnosti.¹²¹⁴