Doba železná

Doba železná je třetí z tradičních období pravěku po době kamenné a bronzové: údobí, v němž se železo stalo hlavním materiálem pro nástroje a zbraně. Na Blízkém východě a v Egejidě začala kolem let 1200–1000 př. n. l., ve střední Evropě kolem roku 800 př. n. l. a skončila v každé oblasti jindy, v Galii a Římem ovládaných zemích v 1. století př. n. l., v Británii roku 43 n. l., ve Skandinávii až kolem roku 1050.¹⁶ Ve střední Evropě se dělí na starší dobu železnou (halštat, zhruba 800–450 př. n. l.) a mladší dobu železnou (latén, zhruba 450 př. n. l. až přelom letopočtu), která patří Keltům a jejich prvním městům, oppidům.¹² V českých zemích v ní žili Bójové, podle nichž se dodnes jmenuje Bohemia, a stojí zde jedno z největších oppid Evropy, Závist u Prahy.²⁰²⁵

Doba železná stručně

Doba železná je archeologický pojem. Neoznačuje žádnou událost, ale období, v němž lidé v dané oblasti začali železo tavit ve velkém a vyrábět z něj nejdůležitější nástroje a zbraně. Patří k tříobdobí, které v roce 1836 sepsal dánský archeolog Christian Jürgensen Thomsen: doba kamenná, bronzová a železná.¹ Protože se tavení železa šířilo pomalu, doba železná nezačíná všude stejně a je ukončena hlavně příchodem písemných dějin a státních útvarů, v českých zemích přibližně přelomem letopočtu.¹

Ve střední Evropě je to doba, kdy vznikla knížecí sídla, kdy se objevil keltský svět, mince, první opevněná městská sídliště (oppida) a první písemná zpráva o národech, které tu žily. Zasazení do širšího rámce najdete v článku o pravěku, předchozím období v článku o neolitu.¹²

• Co to je: období, v němž se železo stalo hlavním materiálem pro nástroje a zbraně; třetí část tříobdobí doba kamenná – bronzová – železná;
• Kdy: Přední východ a Egejida od cca 1200–1000 př. n. l., střední Evropa od cca 800 př. n. l.; konec podle regionu od 1. století př. n. l. do cca 1050 n. l.;
• Členění ve střední Evropě: starší doba železná (halštat, cca 800–450 př. n. l.) a mladší doba železná (latén, cca 450 př. n. l. – přelom letopočtu);
• Kdo v ní žil: Řekové, Féničané, Etruskové a Římané na jihu, Keltové ve střední a západní Evropě, Germáni na severu, Skythové na stepi;
• V českých zemích: halštatské kultury s knížecími hroby, později keltští Bójové s oppidy Závist, Staré Hradisko a Stradonice;
• Co přinesla: železné nástroje a zbraně, těžší pluh a kosa, mince, první města, keltské umění a mýty, na které navazuje historiografie.

Doba železná: kdy byla

Na otázku, kdy byla doba železná, nelze odpovědět jedním letopočtem. Železo se začalo masově používat tam, kde bylo dosažitelné a kde bylo výhodné, a odtud se šířilo. Souhrnně lze říct, že doba železná trvala asi od 12. století př. n. l. na Blízkém východě do 1. tisíciletí n. l. na severu Evropy, ale v každém místě zabrala jen část z toho.¹⁶

• Anatolie, Levanta, Egejida: od cca 1200–1000 př. n. l. (v Řecku se tradičně klade začátek doby železné kolem roku 1100 př. n. l.);¹⁶
• střední Evropa: od cca 800 př. n. l. (halštatská doba), mladší doba železná od cca 450 př. n. l.;¹
• Britské ostrovy: od cca 800–600 př. n. l. do římského dobytí roku 43 n. l. (ve Skotsku a Irsku déle);¹
• Galie: do dobytí Césarem v letech 58–50 př. n. l.;¹
• severní Evropa: od cca 500 př. n. l., v Římem nedobytém Germánii a Skandinávii se pojem „doba železná“ v archeologii používá až do doby Vikingů (cca 1050 n. l.);¹
• Indie: podle novějších dat od cca 2. tisíciletí př. n. l., rozšíření od cca 1200–1000 př. n. l.;⁹
• Čína: od 1. tisíciletí př. n. l., litina v 5. století př. n. l. nebo dříve;⁸
• subsaharská Afrika: od 1. tisíciletí př. n. l., bez předchozí doby bronzové;¹⁰
• Amerika a Austrálie: předkolumbovské ani domorodé společnosti železo netavily, pojem se tam nepoužívá.¹

Co znamená název a jak se doba železná člení

Thomsenovo tříobdobí

Myšlenka, že předměty z kamene, bronzu a železa tvoří postupné vrstvy lidské minulosti, vznikla v Dánsku. Christian Jürgensen Thomsen ji použil při uspořádání sbírek kodaňského muzea a v roce 1836 ji zveřejnil v příručce o severské archeologii. Tříobdobí je dodnes základem pravěké archeologie, ačkoli bývá kritizováno: určuje dobu podle materiálu, i když společenské a hospodářské změny se řídily jinými zákonitostmi a v mnoha oblastech světa (Amerika, subsaharská Afrika, Austrálie) se hodí hůře.¹

Halštat a latén

Střední a západní Evropu dělí archeologie od 19. století na dvě části podle dvou lokalit. Hallstatt v rakouském Salzkammergutu je pohřebiště a solný důl, který v letech 1846–1863 zkoumal Johann Georg Ramsauer a odkryl v něm téměř tisíc hrobů s množstvím kovových předmětů. La Tène je naleziště na břehu Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku, kde byly po roce 1857 vylovovány stovky zbraní, spon a dalších předmětů, které byly pravděpodobně ukládány jako obětiny. Jméno lokality znamená „mělčina“ a dalo jméno celé kultuře a umění.¹

Švédský archeolog Hans Hildebrand navrhl v 70. letech 19. století označovat tyto dvě fáze jako starší a mladší dobu železnou. Německý archeolog Paul Reinecke na počátku 20. století rozdělil halštat a latén na dílčí stupně označené písmeny (Ha A–D, LT A–D), které se dodnes používají jako základ střednoevropské chronologie.¹

Proč jsou data jen přibližná

Hranice stupňů se v literatuře liší o několik desítek let, protože k datování slouží hlavně typologie předmětů (spony, keramika, zbraně), dendrochronologie a radiokarbonová metoda. Radiokarbon má v tomto období zásadní problém: kalibrační křivka má mezi cca 800 a 400 př. n. l. „halštatskou plošinu“, na níž vzorky z různých let vycházejí podobně, takže jedno radiokarbonové datum často pokrývá několik století. Chronologii proto nelze brát jako přesný kalendář.¹¹¹

Jak vzniklo zpracování železa

Meteoritické železo: před dobou železnou

Železo lidé znali dávno před dobou železnou, ale jen jako vzácnost. Nejstarší známé železné předměty jsou korálky z egyptského pohřebiště v Gerzehu, datované kolem roku 3200 př. n. l., které jsou ze zakovaného meteoritického železa.⁵ Stejný původ měla čepel dýky z hrobu faraona Tutanchamona (zemřel kolem roku 1323 př. n. l.): rozbor z roku 2016 ukázal poměr niklu a kobaltu typický pro meteorit.⁴ Meteoritické železo bylo dar z nebe, nikoli technologie.

Anatolie a mýtus o chetitském monopolu

Skutečné tavení železné rudy se vyvíjelo postupně v Anatolii a okolních oblastech ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. První předměty z kovaného železa jsou vzácné a často luxusní.⁶ Dlouho se tvrdilo, že chetitská říše měla v pozdní době bronzové monopol na zpracování železa a že její zánik kolem roku 1200 př. n. l. železo „uvolnil“. Tato představa se dnes ve vědě opouští: chetitské železné předměty jsou řídké, zbraní je mezi nimi málo a technologie se zřejmě šířila rychleji a širším okruhem lidí, než se myslelo.¹⁶

Dymárna: jak se železo vyrábělo

Pravěké železo se nevyrábělo ve vysoké peci, ale v dymárně, což je nízká pec z hlíny a kamene, do které se střídavě sypalo dřevěné uhlí a rudu. Teplota dosahovala asi 1100–1200 °C, tedy méně než teplota tání železa (1538 °C). Železo se tudíž netavilo, ale vytvořilo v peci pórovitou hrudu, zvanou lup nebo „železná houba“, promíchanou struskou, která se vytahovala a opakovaným kováním zbavovala nečistot. Z jedné vsázky vznikl lup o hmotnosti několika kilogramů; výroba tak byla pracná a vyžadovala velké množství dřevěného uhlí.⁷

Podle obsahu uhlíku bylo takové železo měkké (kujné) nebo tvrdší. Kovář mohl povrch předmětu nauhličit a ostřím kalením získat ocel, která byla pevnější i tvrdší než bronz. Teprve takto zpracované železo (a nikoli železo samo) bylo prakticky lepší než bronz, a proto trvalo staletí, než ho nahradilo.⁷

Litina (železo z kapalného stavu) vznikla v Číně: tamní hutníci uměli ve vysokých pecích docílit teploty, při níž se železo s větším obsahem uhlíku taví a lije do forem. Čínská litina je doložena od 5. století př. n. l. nebo dříve, kdežto v Evropě se objevuje až ve vrcholném středověku.⁸

Proč železo vytlačilo bronz

Příčiny jsou předmětem sporů a pravděpodobně se kombinovaly. Bronz je slitina mědi a cínu a cínu je v přírodě málo; jeho ložiska byla daleko od mnoha oblastí a dálkový obchod s ním byl zranitelný. Železná ruda je naopak velmi rozšířená, takže železo mohla vyrábět i komunita, která na dálkovém obchodu nezávisela. Tradičně se dává do souvislosti se zhroucením mocenských systémů na konci doby bronzové kolem roku 1200 př. n. l., ale novější bádání upozorňuje, že rozpad obchodních sítí nelze brát jako jedinou příčinu: železná technologie se vyvíjela dlouho a k zásadnímu průlomu (nauhličování, kalení) došlo v 1. tisíciletí př. n. l.¹⁶⁷

Doba železná ve světě

Doba železná je především evropský a blízkovýchodní pojem. Mimo tuto oblast se používá omezeně, často bez předchozí doby bronzové nebo v rozporu s dějinami písma.¹

Blízký východ a Egejida

Na Blízkém východě se železo prosazuje během 12. a 11. století př. n. l., v době po pádu pozdně bronzových říší. Řecko vstupuje do doby železné kolem roku 1100 př. n. l. a následují „temná staletí“, po nichž vznikají městské státy (polis). Neoasyrská říše (911–609 př. n. l.) a po ní Achaimenovská říše jsou velmocemi doby železné s armádami vyzbrojenými železem.¹

Subsaharská Afrika

Subsaharská Afrika přešla v mnoha oblastech z kamene přímo na železo, bez doby bronzové. Spor, zda tam bylo železo vynalezeno nezávisle na Eurasii, nebo zda se přineslo z Blízkého východa přes Núbii a Saharu, není uzavřen. Novější práce zdůrazňují, že africké hutnictví mělo vlastní technologie (a pece) a že jde o samostatný proces vynalezení a zdokonalování, nikoli prosté přejímání.¹⁰

Indie

Z Indie pocházejí podle výzkumu ve středním povodí Gangy nálezy železa, které se datují do 2. tisíciletí př. n. l.; tato nejstarší data jsou sporná a bývají uváděna s výhradami. Obecně uznávané je rozšíření železa od cca 1200–1000 př. n. l., s mohutným hospodářským dopadem (kácení lesů, zemědělství na Gangě, vznik států ve 6. století př. n. l.).⁹

Čína

Čína znala železo od 1. tisíciletí př. n. l. a jako první na světě vyvinula výrobu litiny, doloženou od 5. století př. n. l. nebo dříve. Litinové nástroje, zejména radlice a motyky, přispěly k růstu zemědělství v obdobích Válčících států a říše Chan. Evropa se k litině dostala až o více než dva tisíce let později.⁸

Starší doba železná ve střední Evropě: halštat

Hallstatt: sůl, pohřebiště a pivo

Hallstatt leží v Salzkammergutu v Rakousku a jeho bohatství tvořila sůl: solné doly zde fungovaly od doby bronzové a vrcholu dosáhly v době halštatské. Sůl byla jednou z nejdůležitějších surovin pravěké Evropy, protože umožňovala uchovávat maso a sýry. Pohřebiště nad dolem obsahuje hroby s bronzovými a železnými meči, nádobami, jantarem i dovozovými předměty.¹

Pozoruhodný je rozbor lidských výkalů z halštatského solného dolu z doby železné: ukázal, že horníci jedli a pili modrý sýr a pivo, protože v nich byly přítomny kvasinky pivovarského typu a plíseň, kterou se dodnes vyrábí sýr typu Roquefort. Střevní mikrobiom horníků byl podle autorů podobný mikrobiomu dnešních lidí žijících nezápadním způsobem života.¹²

Knížecí sídla a knížecí hroby

V 6. a na začátku 5. století př. n. l. vznikla na západním okraji střední Evropy (jižní Německo, východní Francie, Švýcarsko) tzv. knížecí sídla. Šlo o opevněné výšinné lokality, kde sídlila elita, kontrolující suroviny a dálkový obchod, a v jejichž okolí byly pod mohylami pohřbíváni nejmocnější lidé. Nejznámější z nich je Heuneburg na horním Dunaji. Kolem roku 600 př. n. l. tu byla vybudována hradba z nepálených cihel na kamenném základu, tedy způsobem známým ze Středomoří a nepříliš vhodným pro vlhké podnebí severně od Alp; hradiště kolem roku 540 př. n. l. vyhořelo. Heuneburg a jeho okolí bývají označovány za jeden z nejstarších příkladů raného městského osídlení severně od Alp. Někteří badatelé ho dávají do souvislosti s městem „Pyréné“, které u pramenů Dunaje zmiňuje Hérodotos.³¹⁶

Bohatství elit ukazují hroby. V Hochdorfu (Německo, kolem poloviny 6. století př. n. l.) byl pod mohylou pohřben asi čtyřicetiletý muž vysoké postavy na bronzové pohovce, s kotlem vyplněným medovinou, zlatým nákrčníkem a zlatem zdobenými botami. Ve Vixu v Burgundsku byla kolem roku 500 př. n. l. pohřbena žena na rozebraném voze, s masivním zlatým nákrčníkem a s obrovskou bronzovou nádobou (krátér) vysokou asi 1,6 metru a pojmající přibližně 1100 litrů, vyrobenou ve středomořské dílně. Takové předměty ukazují, jak důležité byly vztahy s Řeky (od založení Massalie kolem roku 600 př. n. l.) a Etrusky.¹²

Konec halštatských knížecích sídel

Kolem roku 450 př. n. l. většina knížecích sídel zanikla nebo ztratila postavení. Příčiny jsou předmětem diskusí: změna obchodních tras ve Středomoří, vnitřní rozpory a vzpoury, nebo přesun moci a bohatství do oblastí na středním Rýnu, v Marně a v Čechách. Na západě se pak formuje raný latén se svým zbrojním a válečnickým charakterem.¹²

Starší doba železná v českých zemích

V českých zemích je počátek doby železné v české archeologii kladen do 8. století př. n. l. Technologie výroby železa se sem pravděpodobně šířila z jihu. Halštat zde nevznikl nárazem, ale plynule z kultur popelnicových polí pozdní doby bronzové, které předcházely.¹

Čtyři halštatské kultury

České země byly v době halštatské rozděleny na několik kultur. Halštatská mohylová kultura obývala jižní a západní Čechy a pohřbívala pod mohylami. Bylanská kultura ve středních Čechách (pojmenovaná po Bylanech u Kutné Hory, stejné lokalitě, která proslavila i neolit v Česku) známá je knížecími hroby s čtyřkolovými vozy, nejbohatšími na Kolínsku, např. v Hradeníně. V severních a východních Čechách, ve Slezsku a na střední Moravě převažovala platěnická kultura s žárovým pohřbíváním do popelnic. Na jižní Moravě žila kultura horákovská, jmenující se po mohyle u Horákova poblíž Brna.¹

Býčí skála

Nejslavnějším halštatským nalezištěm na Moravě je jeskyně Býčí skála v Moravském krasu u Křtin. Jindřich Wankel zde v letech 1867–1873 prováděl výzkum a na podzim roku 1872 odkryl v předsíni jeskyně bohaté nálezy: bronzové ozdoby a kovové nádoby, jantarové korálky, zbraně, nástroje a kosterní pozůstatky více než čtyřiceti lidí. V jeskyni byla nalezena také bronzová soška býčka (už roku 1869). Interpretace dodnes kolísá mezi pohřbem šlechtice s oběťmi a kultovním místem; jisté je, že šlo o výjimečný obřad a že nález patří k nejznámějším halštatským lokalitám střední Evropy.²⁹

Středomořské předměty v Čechách

Vliv Středomoří dosáhl i českých zemí. Z Hradiště u Písku pochází bronzová souprava etruského původu (konvice a mísa), další importy ukazují, že místní elity se účastnily dálkové výměny, i když v menší míře než elity na západě.¹

Mladší doba železná: latén

La Tène a keltské umění

Latén je označení pro období od cca 450 př. n. l. do přelomu letopočtu a pro hmotnou kulturu, která se v něm šířila od Atlantiku po Karpaty. Typické jsou železné zbraně (meč s rovnou čepelí v pochvě, kopí, štít), spony, kroužky a nákrčníky (torquesy), keramika vyrobená na kruhu a rostlinné a abstraktní ozdoby. Umění laténu se vyvinulo v pozoruhodný styl, ve kterém se spojují řecké a etruské vzory s místními tradicemi, a vynikající ukázky pocházejí z hrobů i obětišť.¹

Keltská expanze

V 5.–3. století př. n. l. se keltské skupiny začaly stěhovat. Římský historik Livius vypráví, že galský král Ambigatus vyslal své synovce Bellovesa do Itálie a Segovesa do Hercynského lesa, protože země nebyla schopna uživit přemíru lidí; příběh je zasazen do doby krále Tarquinia Prisca a historicky je těžko ověřitelný, ale zachycuje, že Římané věděli o keltských migracích.²⁴

Doložená je keltská přítomnost v severní Itálii od 5. století př. n. l. Keltové (Galové) porazili Římany u řeky Allie (tradiční datum 390 př. n. l., podle jiných výpočtů 387–386) a vyplenili Řím, o čemž vypráví Livius včetně legendy o Brennovi a výroku „běda poraženým“.²⁴ V roce 279 př. n. l. keltské oddíly vtrhly na Balkán a pronikly až do Delf a o rok později se usadily ve středu Anatolie, která se podle nich jmenovala Galatie, adresáta Pavlova listu. Keltská zbroj a styl se dostaly i do vyobrazení helénistických umělců, například do sochy Umírajícího Gala.¹²

Keltové: kdo byli

Jméno Keltové (řecky Keltoi) se poprvé objevuje u řeckých autorů kolem roku 500 př. n. l. Hérodotos píše, že Dunaj pramení „v zemi Keltů a u města Pyréné“ a že Keltové žijí za Héraklovými sloupy, čili na západním okraji známého světa.¹⁶ Řekové a Římané označovali tímto jménem různé národy, o nichž věděli málo, a keltská „národnost“ se v antice nechápala jako jednotný národ, ale jako souhrn kmenů s podobnými zvyky a jazyky.¹¹⁶

Spor o „keltskou identitu“

Z hlediska archeologie byli Keltové dlouho ztotožňováni s nositeli halštatské a laténské kultury. Britský archeolog John Collis a další tento obraz kritizují: jméno „Keltové“ pro starověké obyvatele Británie a Irska se vžilo až v 18. století, a z kulturní podobnosti nálezů nelze automaticky usuzovat na jednotný národ ani jazyk. Současný pohled rozlišuje keltské jazyky, doložené nápisy, a „keltské umění“ jako styl, který přesahuje jednu skupinu lidí.¹

Také genetika představu jednoho „keltského“ původu nepotvrzuje. Starověká DNA z Francie, Británie a Iberie ukazuje, že hlavní změny genofondu západní Evropy souvisejí s migracemi 3. a 2. tisíciletí př. n. l.; pro dobu železnou studie srovnatelnou výměnu obyvatelstva nedoložily.¹³¹⁴¹⁵

Oppida: první města severně od Alp

Ve 2. a 1. století př. n. l. vznikají v keltské Evropě opevněná sídliště, která Římané nazývali oppida. Byla to velká centra výroby, obchodu a správy, obklopená mohutnou hradbou, v jejímž nitru stála řemeslnická čtvrť, sklady a obytné domy. Někteří badatelé je považují za první městská sídla severně od Alp, jiní jsou opatrnější a odlišují je od antických měst, protože nenesla znaky plánovitě zakládaných polis a jejich obyvatelé byli v době války chráněni zdmi, ale ve všedním životě šlo o rozptýlená sídliště.²

Největší oppidum, Manching v Bavorsku, mělo rozlohu asi 380 hektarů a archeologové v něm odkryli dílny, mincovnu a rozsáhlé nálezy importů. Bibracte v Burgundsku (135 ha) bylo sídlem kmene Aeduů. V českých zemích patří k nejvýznamnějším Závist, Stradonice, Třísov a Hrazany v Čechách a Staré Hradisko na Moravě.²

Keltové v českých zemích: Bójové

Bójové a název Čech

V českých zemích se Keltové usadili v době laténské, podle archeologických nálezů už v 5. a 4. století př. n. l., a dlouho zde žil národ, který antické prameny nazývají Bójové (Boii). Podle Caesara při válce s Helvéty v roce 58 př. n. l. patřilo k jejich výpravě 32 000 Bójů a Caesar je pak usadil v zemi Aeduů.¹⁷ Tacitus v Germánii píše, že zemi mezi Hercynským lesem, Rýnem a Mohanem obsadili Helvétové a Bójové a že jméno Boiemum stále trvá a připomíná starou paměť místa, třebaže se obyvatelé změnili.²⁰ Latinský název Boiohaemum, z něhož vzniklo Bohemia, tedy znamená „domov Bójů“ a zachoval se, i když zde Bójové dávno nežili.²⁰

Caesar zmiňuje také keltský kmen Volků Tektosagů, který se usadil v úrodných krajích kolem Hercynského lesa.¹⁸ Řecký zeměpisec Strabón uvádí, že Dákové pod vedením krále, kterého jmenuje Kritasiros, rozvrátili Bóje a Tauriscy v oblasti Podunají, což se zpravidla klade do poloviny 1. století př. n. l.²¹ Archeologie v českých zemích zachycuje na přelomu 2. a 1. století př. n. l. úpadek oppid a poté nástup germánského osídlení, z něhož později vzniklo markomanské království krále Marobuda, který do Čech přišel krátce před přelomem letopočtu.¹

Závist

Oppidum Závist u Zbraslavi leží v katastru Lhoty u Dolních Břežan v okrese Praha-západ a je nejznámějším laténským oppidem v Česku. První rozkvět zažilo už v pozdní době halštatské a v ranou laténskou dobu, kdy patřilo k nejvýznamnějším centrům české kotliny a mělo kontakty se západní Evropou, Itálií a Řeckem; z té doby pocházejí nejstarší monumentální kamenné stavby v Čechách. Vlastní oppidum z doby kolem 150–50 př. n. l. mělo se všemi předměstími a přístavbami rozlohu téměř 200 hektarů a hradby z dřevohlíny s kamenným čelem a několika branami, často tzv. kleštinového typu.²⁵

Staré Hradisko

Staré Hradisko na východním okraji Drahanské vrchoviny u Malého Hradiska (Prostějovsko) je jedním z hlavních keltských oppid na Moravě. Opevněných 37 hektarů obklopovala hradba dlouhá téměř 2,8 kilometru a uvnitř stály pravidelně uspořádané dvory o straně asi 50 metrů, oddělené cestami. Archeologie tu doložila výrobu kovů, ražbu mincí, zpracování skla, kosti a jantaru, výrobu keramiky a dovoz středomořských předmětů a římských republikánských mincí. Osídleno bylo od období LT C2 (přibližně polovina 2. století př. n. l.) do pozdní fáze LT D1 (krátce po polovině 1. století př. n. l.).²⁶²⁷

Stradonice a bójské mince

Oppidum Hradiště u Stradonice na Berounsku mělo rozlohu asi 90 hektarů; nejstarší fáze opevnění se klade kolem roku 120 př. n. l. Roku 1877 tu byl nalezen poklad asi dvou set zlatých keltských mincí, tzv. duhovek, což vyvolalo zlatou horečku a zpustošení lokality hledači pokladů. Mince jsou výrazným rysem českého laténu: Bójové razili zlaté a stříbrné mince podle středomořských vzorů, což dokládá jejich ekonomickou vyspělost.³⁰

Hlava z Mšeckých Žehrovic

Nejznámějším dílem keltského umění v českých zemích je kamenná hlava z Mšeckých Žehrovic u Rakovníka, nalezená 19. května 1943 v pískovně na místě nazývaném keltské čtyřúhelné ohrazení (Viereckschanze). Je vytesaná z opuky, zobrazuje muže s nákrčníkem a výrazným knírem a je uložena v Národním muzeu. Keramika a spálené zvířecí kosti z jámy, v níž byla nalezena, ji kladou do doby LT C2–D1, tedy asi 150–50 př. n. l.; sama socha je podle některých odborníků ještě starší.²⁸

Technologie a řemesla

Železo změnilo každodenní život víc než kterýkoli předchozí kov, protože bylo dostupné i nižším vrstvám. Doba železná přinesla železnou radlici, srp a kosu, sekery, dláta, nože, hřebíky, řetězy i klíče. Velký význam měla také keltská kovářská zručnost: laténské meče byly kované s nauhličeným ostřím a staly se symbolem keltských válečníků.¹⁷

• zemědělské nástroje: železná radlice u pluhu (rádla), srp a později kosa umožnily obdělávat těžší půdy a sklízet rychleji;
• žací stroj: Plinius Starší popisuje, že na velkých statcích v Galii se používal dvoukolový vůz s ozubenou rámovou částí, tažený zvířaty, který strhával klasy;²³
• hrnčířský kruh: keramika se vyráběla na kruhu ve velkém; rozšířila se i grafitová keramika;
• sklo a ozdoby: laténští řemeslníci vyráběli barevné skleněné náramky a korálky, zlaté a bronzové šperky;
• mince: keltské mince, zlaté duhovky i stříbrné, vznikaly podle středomořských vzorů;¹³⁰
• vůz a kolo: kola se železným ráfkem a čtyřkolový vůz patřily k nejnáročnějším výrobkům;
• opevnění: hradby z dřevěných roštů vyplněných kamením a hlínou, často s kamenným čelem.²⁵

Hospodářství a strava

Základem hospodářství bylo zemědělství a chov dobytka. Pěstovala se pšenice (špalda, jednozrnka a dvouzrnka), ječmen, proso, luštěniny a len, chovaly se skot, vepři, ovce a kozy; velké stáda vepřů byla zvlášť důležitá.¹

Z nápojů se pilo pivo a medovina, ale elity milovaly především víno dovezené ze Středomoří. Sicilský historik Diodóros píše, že Galové platili za džbán vína otrokem, „a tak za nápoj dostávali sluhu“.²² Dovoz vína a luxusních předmětů tak ukazuje, že dálkový obchod byl důležitou součástí hospodářství i společenské prestiže.²²²

Společnost, víra a pohřbívání

Společnost doby železné byla stavěna na elitách, které kontrolovaly půdu, dobytek, suroviny a řemeslníky. V halštatu to byli „knížata“ v opevněných sídlech, v laténu aristokracie kmenů a oppid.¹² Pohřbívání bylo v závislosti na době a oblasti rozmanité: v halštatu převládalo ukládání pod mohyly, v laténu ploché hroby a žárové pohřby, na bohaté náhrobky navazovaly meče, spony a vozy.¹

O víře Keltů víme hlavně z antických zpráv a z archeologických obětišť. Caesar popisuje druidy jako vzdělanou třídu, která vykonávala obřady, soudila a vychovávala mládež, a líčí obřady s lidskými oběťmi v obřích proutěných figurách.¹⁹ Je třeba jim věřit opatrně, protože jde o text římského dobyvatele, který chtěl své nepřátele popsat jako barbary. Archeologie zná kultovní místa: čtyřúhelná ohrazení (Viereckschanzen), obětní jámy a obětní nálezy v jezerech a řekách, jako je La Tène.¹²⁸

Podnebí a krajina

Na přelomu doby bronzové a železné kolem roku 850 př. n. l. se podnebí v Evropě ochladilo a zvlhčilo (období tzv. subatlantiku). Podle nizozemského týmu kolem Bas van Geel mohlo toto ochlazení souviset s poklesem sluneční aktivity a ovlivnit hospodářství i stěhování národů, včetně rozšíření Skythů na stepi.¹¹ Jde o hypotézu; vztah mezi klimatem a společenskými změnami v době železné je předmětem debat a podnebí samo vývoj nevysvětluje.¹¹

Jiné světy doby železné: Germáni, Britové, Skythové

Zatímco Keltové dominovali západní a střední Evropě, na severu rostla jastorfská kultura (od cca 6. století př. n. l.), spojovaná s předky Germánů. Na Britských ostrovech žili obyvatelé kulatých domů a opevněných hradišť, kteří měli vlastní keltskou kulturu a obchodovali s Galií, až do římského dobytí roku 43 n. l.¹ V pontské stepi vládli Skythové, pastevečtí jezdci s bohatými hroby.¹¹¹

Konec doby železné

Doba železná nekončí událostí, ale přechodem do jiného období, a to jinak v každé oblasti. V Galii ukončilo laténskou kulturu římské dobytí v letech 58–50 př. n. l., v Británii vpád roku 43 n. l. V českých zemích se oppida opouštějí v době okolo poloviny 1. století př. n. l., Bójové mizejí a Čechy ovládají Germáni (Markomani) a nastupuje doba římská.¹ Na severu, kam Římané nedosáhli, pokračuje doba železná i do doby Vikingů.¹

Mýty a nedorozumění

• „Doba železná začala všude najednou.“ Ne, mezi Anatolií a Skandinávií je rozdíl až několika set let;¹⁶
• „Chetité měli železný monopol a díky němu vyhrávali války.“ Tuto představu dnes odborníci odmítají;⁶
• „Železo bylo hned lepší než bronz.“ Teprve nauhličení a kalení (ocel) učinilo železo výrazně lepším;⁷
• „Železo se tavilo ve vysoké peci.“ V Evropě se do středověku vyrábělo v dymárnách při teplotě pod bodem tání;⁷
• „Keltové byli jednotný národ s jedním původem.“ Šlo o kmeny s podobnými zvyky a jazyky; keltská identita je předmětem sporů;¹¹³
• „Doba železná je doba Keltů.“ Latén je keltský, ale halštat, severní Evropa, Blízký východ, Asie a Afrika mají jiné nositele;¹

Kalendář doby železné: nejdůležitější události

• cca 3200 př. n. l. – meteoritické železné korálky z Gerzehu;⁵
• cca 1323 př. n. l. – smrt Tutanchamona, jehož dýka je z meteoritického železa;⁴
• cca 1200 př. n. l. – zánik mocenských systémů doby bronzové, nástup železa na Blízkém východě;⁶
• cca 1100 př. n. l. – počátek doby železné v Řecku;
• cca 800 př. n. l. – počátek halštatu ve střední Evropě;
• cca 600 př. n. l. – Massalia, Heuneburg s cihlovou hradbou;³
• cca 500 př. n. l. – vixský hrob;
• cca 450 př. n. l. – konec knížecích sídel, počátek laténu;
• 390 př. n. l. (podle jiných 387–386) – Keltové porazili Římany u Allie;²⁴
• 279 př. n. l. – keltský vpád na Balkán a do Delf;
• cca 150–50 př. n. l. – vrcholné období oppid, Závist, Staré Hradisko;²⁵²⁶
• 58 př. n. l. – válka s Helvéty, Bójové usazeni u Aeduů;¹⁷
• 58–50 př. n. l. – Caesarovo dobytí Galie;
• 43 n. l. – římské dobytí jižní Británie.

Doba železná v číslech

• asi 350 let trval halštat ve střední Evropě (cca 800–450 př. n. l.);
• asi 450 let trval latén (cca 450 př. n. l. až přelom letopočtu);
• 1100–1200 °C dosahovala teplota v dymárně, tavení železa (1538 °C) tedy nebylo dosaženo;⁷
• téměř 1000 hrobů odkryl v Hallstattu Johann Georg Ramsauer;
• asi 380 ha měl největší keltský oppidum Manching, téměř 200 ha Závist, asi 90 ha Stradonice, 37 ha Staré Hradisko;^2252630
• asi 1100 litrů pojal krátér z vixského hrobu;
• asi 200 zlatých mincí se našlo ve Stradonicích v roce 1877;³⁰
• 32 000 Bójů tvořilo podle Caesara část helvétské výpravy roku 58 př. n. l.¹⁷

Slovník pojmů

• doba železná – období, kdy se železo stalo hlavním kovem pro nástroje a zbraně;
• halštat – starší doba železná ve střední Evropě, podle Hallstattu;
• latén – mladší doba železná, podle La Tène;
• dymárna – nízká pec na výrobu železa v kujném stavu;
• lup – pórovitá hrouda železa se struskou, výsledek tavby v dymárně;
• litina – železo s vysokým obsahem uhlíku, které se lije do forem;
• knížecí sídlo, knížecí hrob – opevněné centrum a bohatý hrob halštatské elity;
• oppidum – velké opevněné laténské sídliště, centrum řemesel a obchodu;
• torques (nákrčník) – kovový nákrčník, symbol elity;
• duhovka – zlatá keltská mince, jejíž nález se označuje jako „duhová“;
• Boii (Bójové) – keltský národ, podle něhož je pojmenována Bohemia.

Prameny a literatura

Základní evropské shrnutí poskytuje John Collis, The European Iron Age (1984, nové vydání 2003), a Barry Cunliffe, Europe Between the Oceans (2008). O keltské identitě pojednává John Collis, The Celts: Origins, Myths and Inventions (2003), o oppidech a prvních městech Manuel Fernández-Götz (2018) a o Heuneburgu Fernández-Götz s Dirkem Krausse (2013). Pro české země slouží Venceslas (Václav) Kruta, Les Celtes: Histoire et dictionnaire (2000), a heslové stránky Archeologického atlasu.¹²³²⁵

Starověké prameny: Hérodotos, Dějiny; Livius, Od založení Říma; Caesar, Válka galská; Tacitus, Germánie; Strabón, Zeměpis; Diodóros, Historická knihovna; Plinius Starší, Přírodopis. Odkazy na ně vedou na anglické překlady v knihovnách Perseus a LacusCurtius.^{161718192021222324}