Mezopotámie

Mezopotámie („země mezi řekami“) je starověká oblast mezi Eufratem a Tigridem, zhruba na území dnešního Iráku, severovýchodní Sýrie a jihovýchodního Turecka, kde se ve 4. tisíciletí př. n. l. objevila první města a klínové písmo.¹²⁵ Střídaly se v ní sumerské městské státy, Akkadská říše, říše třetí dynastie z Uru, Babylonie a Asýrie. Za konec samostatné mezopotámské historie se obvykle považuje dobytí Babylonu Peršany roku 539 př. n. l., klínové písmo se ale používalo ještě v 1. století n. l.¹²⁴⁹

Mezopotámie stručně

Mezopotámie je označení pro oblast mezi dvěma velkými řekami Předního východu a pro civilizace, které v ní vznikly. Je to jedno z mála míst na světě, kde se městský život, písmo a stát objevily samostatně, a patří proto k nejdůležitějším tématům starověku. Nejdůležitější body:

• Kde: v povodí Eufratu a Tigridu, dnes hlavně v Iráku, dále v Sýrii a Turecku;¹²
• Kdy: zemědělské vesnice od 7. tisíciletí př. n. l., první města ve 4. tisíciletí, nezávislé státy do roku 539 př. n. l.;¹³
• Kdo: Sumerové, Akkaďané, Amorejci, Babyloňané, Asyřané, Kassité, Elamité, Chaldejci a Aramejci;¹²
• Co vynalezli nebo zdokonalili: klínové písmo, městský stát, tabulkovou evidenci, šedesátkovou soustavu, psané zákoníky, systematické pozorování nebe;^9273641
• Co po nich zůstalo: Epos o Gilgamešovi, Chammurapiho zákoník, ruiny zikkuratů, stovky tisíc klínopisných tabulek;²⁸³⁰³
• Jak skončila: postupně: perskou nadvládou, Alexandrem, Seleukovci a Parthy; poslední datovatelná klínopisná tabulka pochází z let 79/80 n. l.¹⁴⁹

Co znamená slovo Mezopotámie

Slovo Mezopotámie je řecké (Μεσοποταμία, „země mezi řekami“, od mesos „střední“ a potamos „řeka“) a v antickém světě se používalo nejpozději od helénistické doby; šlo o pojmenování zvenčí, které mezopotámští obyvatelé sami nepoužívali.¹⁵ Staří Mezopotámci žili v zemích, které pojmenovávali podle států a měst: „země Sumer a Akkad“ na jihu, později Babylonie, na severu Asýrie (podle města Aššur). Žádné společné jméno pro celou oblast neměli.¹⁵

V českých textech se setkáte s několika blízkými pojmy a je užitečné je rozlišit:

• Mezopotámie (též starověká Mezopotámie, v hovorovém pravopisu bez diakritiky „Mezopotamie“): celá oblast mezi Eufratem a Tigridem a její starověké civilizace;¹²
• Sumer: jen jižní část Dolní Mezopotámie, země sumerských městských států; Sumerové jsou jednou z mezopotámských civilizací, ne celou Mezopotámií;¹¹⁵
• Babylonie a Asýrie: jižní a severní stát (a kulturní oblast) Mezopotámie; Babylonie zahrnuje Sumer a Akkad;¹⁵
• Úrodný půlměsíc: mnohem širší pojem pro oblouk úrodné země od Perského zálivu přes Mezopotámii a Sýrii až k Egyptu (v nejširším pojetí), jehož součástí je i Mezopotámie;¹
• Irák: moderní stát, který pokrývá jen větší část historické Mezopotámie; Horní Mezopotámie leží také v Sýrii a Turecku.²

Kde Mezopotámie leží: poloha a mapa

Mezopotámie leží v jihozápadní Asii mezi Eufratem, který teče z tureckých hor přes Sýrii do Iráku, a Tigridem, který vychází z východní Anatolie a teče východněji. Obě řeky se v dnešním jižním Iráku přibližují, spojují a společně ústí do Perského zálivu. Na západě hraničí oblast se Syrskou pouští, na severu a východě s horami Taurus a Zagros.¹²³ Pokud si představujete mapu Mezopotámie, je vhodné ji rozdělit na dvě části, které se vyvíjely odlišně:

• Horní Mezopotámie (též Džazíra, „ostrov“): zvlněná plošina na severu, kde déšť obvykle stačí k pěstování obilí; patřila k ní Asýrie s městy Aššur, Ninive a Kalchu a oblast kolem horního Eufratu a Chaburu;¹³
• Dolní Mezopotámie (Babylonie): naplavená rovina na jihu, kde je příliš sucho a zemědělství závisí na zavlažování; na severu ležel Akkad s Babylonem a Kišem, na jihu Sumer s Urukem, Urem a Eridu;¹³¹¹
• Okraje: na východě Elam v dnešním jihozápadním Íránu (hlavní město Susy), na západě Sýrie s městy Mari a Ebla, na severozápadě Anatolie, odkud obchodovali asyrští kupci.¹⁴⁴

Města Mezopotámie na dnešní mapě

Většina mezopotámských měst zanikla a dnes po nich zůstaly jen pahorky (arabsky tall, turecky tepe, hüyük), tvořené vrstvami hliněných cihel a střepů. Jejich polohu je dobré znát, protože se v literatuře používají současně antická a moderní jména. Podrobnější popis jednotlivých měst najdete v části o městech níže.³¹¹

Prostředí: řeky, zavlažování a nedostatek surovin

Příroda Mezopotámie vysvětluje velkou část její historie. Jižní polovina oblasti má málo srážek a obilí se tu bez zavlažování pěstovat nedá; jako hranice dešťového zemědělství se v odborné literatuře používá izohyeta 200 mm ročních srážek, která prochází zhruba středem oblasti, takže severní část patří k dešťovému zemědělství a jižní k zavlažovanému.³¹¹ Úrodnost jihu proto závisela na řekách a na lidech, kteří jejich vodu dokázali rozvést po polích. Hérodotos o Asýrii (tj. o Mezopotámii) napsal, že tam prší jen málo, že obilí dozrává díky zavlažování a že se mu daří dvousetnásobně až třístonásobně, což je pochopitelně přehnané, ale vystihuje pověst země.¹⁶

Eufrat a Tigris nejsou řeky mírné. Tání sněhu v horách způsobuje, že jejich hladina stoupá na jaře, tedy v době, kdy se obilí už blíží sklizni a nehodí se k zavlažování, a Tigris se navíc dokáže nepředvídatelně rozvodnit. Obyvatelé proto museli stavět kanály, hráze a nádrže a pravidelně je čistit od naplaveného bahna. Správa zavlažování vyžadovala společnou práci a evidenci, což podle jedné z teorií přispělo ke vzniku státu. Tato „hydraulická“ teorie ale nevysvětluje všechno a historici ji dnes používají opatrně.³¹¹¹²

Zavlažování mělo i stinnou stranu. Voda, která se v horkém klimatu vypařuje, zanechává v půdě soli, a pokud se pole dostatečně nedrénují, půda se zasolí. Archeologové Thorkild Jacobsen a Robert McCormick Adams roku 1958 z dochovaných záznamů ukázali, že se ve starověkém Sumeru postupně přecházelo od pšenice k odolnějšímu ječmenu, a spojili to se zasolováním; závěry jejich studie se později zpřesňovaly, ale zasolení patří k hlavním problémům mezopotámského zemědělství dodnes.¹²¹¹

Naplavená rovina na jihu měla také vážný nedostatek surovin. Chyběl kámen, kovové rudy a kvalitní stavební dřevo. Mezopotámci proto museli dovážet měď, cín, stříbro, dřevo a drahé kameny z Anatolie, Íránu, Arábie i z údolí Indu a vyvážet textil, obilí a řemeslné výrobky. Tato závislost na dálkovém obchodu je jedním z klíčů k pochopení mezopotámských dějin.¹³

Časová osa Mezopotámie

Dataci starověké Mezopotámie komplikuje, že chronologie před polovinou 1. tisíciletí př. n. l. je nejistá. Používáme zde takzvanou střední chronologii, jejíž data se u 2. tisíciletí mohou lišit o několik desetiletí a u 3. tisíciletí i víc; u každého data v pozdější části je proto namístě slovo „kolem“.¹²

• cca 7000–5000 př. n. l. – první zemědělské vesnice na severu (kultury Hassuna, Samarra a Halaf);¹³
• cca 6500–3800 př. n. l. – kultura Ubajd na jihu, první chrámy v Eridu, rozvoj zavlažování;¹³
• cca 4000–3100 př. n. l. – urucké období: první města, úředníci, válcové pečeti, kolem 3300 nejstarší tabulky;⁸⁹¹⁰
• cca 2900–2350 př. n. l. – rané dynastické období: sumerské městské státy, války o půdu a vodu;¹³
• cca 2334–2154 př. n. l. – Akkadská říše: Sargon a Narám-Sín;¹¹⁹
• cca 2112–2004 př. n. l. – říše třetí dynastie z Uru, první dochovaný zákoník;¹²⁷
• cca 2000–1595 př. n. l. – amorejské dynastie, starobabylonská doba, Chammurapi (vládl cca 1792–1750);²⁹
• 1595 př. n. l. – Chetité vyplení Babylon, nástup Kassitů (vládli do cca 1155);¹²
• 1363–1076 př. n. l. – středoasyrská říše od Aššur-uballita I. po Tiglatpileser I.;⁴
• 911–609 př. n. l. – novoasyrská říše, největší stát své doby; 612 padlo Ninive;⁴⁴⁵
• 626–539 př. n. l. – novobabylonská říše, Nabukadnezar II.;⁴⁷⁴⁸
• 539 př. n. l. – perský král Kýros II. dobývá Babylon;⁴⁵⁴⁷
• 331 a 323 př. n. l. – Alexandr Veliký porazí Peršany u Gaugamel a umírá v Babylonu;¹²
• 79/80 n. l. – nejmladší datovatelná klínopisná tabulka (Uruk).⁴⁹

Dějiny Mezopotámie

Dějiny Mezopotámie trvají zhruba šest tisíc let od prvních vesnic po poslední klínopisné texty. Dělí se podle politických celků, které tu vznikaly a zanikaly, ale kulturně šlo o souvislý vývoj: písmo, bohové, literatura a vzdělanost si zachovaly nápadnou kontinuitu od sumerských měst až po babylonské astronomy.¹²⁵

Od prvních vesnic k městům (do cca 3500 př. n. l.)

Na severu Mezopotámie, kde déšť stačí k pěstování obilí, se objevily první zemědělské vesnice v 7. tisíciletí př. n. l. a rozvinuly se kultury Hassuna, Samarra a Halaf, známé zdobenou keramikou. Na jihu, kde se zemědělství bez zavlažování neobejde, se od 6. tisíciletí rozšířila kultura Ubajd (Obejd): vesnice s hliněnými domy, kanály a v Eridu se stavěly stále větší chrámy na stejném místě, což je dobře vidět na vrstvách vykopávek.¹³

Města v Mezopotámii tedy nevznikla náhle, ale pomalým hromaděním lidí kolem chrámů a zavlažovaných polí, tedy na pokračování neolitického zemědělství. Archeolog V. Gordon Childe pro tento přechod roku 1950 zavedl pojem „městská revoluce“ (velká sídla, specializovaná řemesla, vládnoucí vrstva, písmo); většina jeho kritérií se dnes zpřesňuje, ale základní myšlenka přetrvala.¹³³

Uruk: první velké město a vznik písma (cca 4000–3100 př. n. l.)

Ve 4. tisíciletí př. n. l. vyrostlo v jižní Mezopotámii město Uruk, které bylo ve své době podle archeologických odhadů největším sídlem na světě. Ve vrcholné fázi mělo plochu kolem 250 hektarů a kolem roku 2900 př. n. l. ho obklopila hradba dlouhá asi devět kilometrů, k níž se později vázala tradice o králi Gilgamešovi. V Uruku stály rozsáhlé chrámové okrsky a vládnoucí vrstva řídila práci tisíců lidí.⁸⁶

Právě tady se objevily první tabulky s účty. Nejstarší, z vrstvy označované Uruk IV (kolem 3300 př. n. l.), jsou úřední záznamy: kolik zrna, ovcí, piva, tkanin, kolik lidí a jaké příděly. Zhruba pět tisíc raných tabulek z Uruku je dodnes základem našeho poznání prvního písma.⁹¹⁰ Úředníci k tomu používali pečetní válečky, kterými se zajišťovaly zásilky a dokumenty.⁸

Uruckou kulturu provázela expanze: v pozdním uruckém období (kolem 3400–3100 př. n. l.) vznikly osady uruckého typu na horním Eufratu (Habuba Kabíra) i v dnešním Íránu (Godin Tepe). Americký archeolog Guillermo Algaze to vykládá jako „urucký světový systém“, jakousi obchodní soustavu, v níž jih získával suroviny od severních sousedů; tuto interpretaci část badatelů zpochybňuje a uruckou přítomnost vidí spíše jako menší, místně různorodé kontakty.⁶⁷

Rané dynastické období: městské státy (cca 2900–2350 př. n. l.)

Ve 3. tisíciletí př. n. l. byl sumerský jih rozdělen na řadu nezávislých městských států, z nichž každý měl své hradby, chrám hlavního boha, vlastního vládce a zavlažovanou krajinu. Vládce se jmenoval en (kněz-král), lugal (doslova „velký muž“, král) nebo ensi (správce). Města spolu soupeřila o vodu a pole a sousedské spory bývaly dlouhé: nejznámější je válka mezi Lagašem a Ummou o pohraniční území Gu-edena, kterou v nápisech řeší Eannatum z Lagaše na Stéle supů (cca 2450 př. n. l., dnes v Louvru).¹³

Z tohoto období pocházejí i první velké literární texty, například Šuruppakovy pokyny, sbírka rad, které otec dává synovi.²³ Sumerský seznam králů, který začíná králi před potopou vládnoucími desítky tisíc let a sleduje, které město „drželo královskou hodnost“, vznikl ve své základní podobě až na konci 3. tisíciletí. Jako historický pramen se proto musí číst opatrně: je to ideologická konstrukce, která vydává soupeřící městské státy za jedinou posloupnost králů.¹¹⁷¹⁸

Nejznámějším pohřebištěm doby je Královský hřbitov v Uru, který vykopal Leonard Woolley ve 20. a 30. letech 20. století. Šestnáct „královských“ hrobů z doby kolem 2600–2500 př. n. l. obsahuje zlaté šperky, lyry a hrací desky, v některých hrobech i těla desítek členů doprovodu pohřbených spolu s vládcem nebo vládkyní, například s Pu-abi.³ Městský život přitom nebyl omezen na sumerský jih: velká města stála i v Mari na středním Eufratu a v Eble v dnešní Sýrii.¹

Řada sumerských měst se kolem roku 2350 př. n. l. dostala pod vládu Lugalzagesiho z Ummy, který podle nápisů dobyl Lagaš, Uruk i Ur. Předtím vládl v Lagaši Urukagina, jehož reformní texty se často uvádějí jako jeden z nejstarších příkladů omezování zneužívání moci, i když interpretace jeho nápisů (zejména slova amargi, „svoboda“) je sporná.¹³

Akkadská říše: Sargon a první impérium (cca 2334–2154 př. n. l.)

Kolem roku 2334 př. n. l. porazil Sargon, zakladatel města Akkad (Agade, jehož poloha dosud není známa), Lugalzagesiho a sjednotil jižní Mezopotámii. Jeho říše sahala od Perského zálivu po Sýrii a často se označuje za první územní říši v dějinách. Sargon, jehož jméno Šarru-kin znamená „pravý král“, byl podle pozdější legendy dítě neznámého otce, které matka vysadila v košíku na řeku; příběh se podobá biblickému vyprávění o Mojžíšovi.¹²³¹

Sargonův vnuk Narám-Sín vládl kolem 2254–2218 př. n. l., jako první mezopotámský král se nechal ještě za života uctívat jako bůh a své vítězství nad horským kmenem Lullubů oslavil na stéle, která je dnes v Louvru. Sargonova dcera Enheduana byla velekněžkou měsíčního boha Nanny v Uru a je prvním autorem, jehož jméno známe: jsou jí připisovány hymny k bohyni Inanně.²²¹ Akkadština, semitský jazyk, se za vlády dynastie stala úředním jazykem a vedle sumerštiny se šířila po celé oblasti.¹⁵ Akkadština, semitský jazyk, se za jejich vlády stala úředním jazykem a vedle sumerštiny se šířila po celé oblasti.¹⁵

Říše zanikla kolem roku 2154 př. n. l. Pozdější sumerská literatura tvrdí, že za to může hněv boha Enlila, protože Narám-Sín zbořil jeho chrám v Nippuru (Prokletí Akkadu), a historici pro zhroucení uvádějí nájezdy horalů z Gutia, vnitřní boje i klimatickou krizi: archeologové z Tell Leilan v Sýrii spojili zánik severní civilizace s prudkým suchem kolem roku 2200 př. n. l., ale rozsah, dopad a datování této „události 4,2 tisíce let“ se stále zpřesňují a spornost přetrvává.¹⁹¹⁴

Třetí dynastie z Uru: byrokratický stát (cca 2112–2004 př. n. l.)

Po vyhnání Gutejců se moci ujal Ur-Namma z Uru. Jeho říše, zvaná podle města Ur III, sahala od Perského zálivu po úpatí Zagrosu a patřila k nejpropracovanějším byrokratickým státům starověku: úředníci vedli o všem tabulky a jen z tohoto období se jich dochovaly desítky tisíc.¹³ Ur-Namma postavil v Uru velkou zikkuratu a jemu nebo jeho synovi Šulgimu se připisuje nejstarší dochovaný zákoník, Ur-Nammův zákoník (cca 2100 př. n. l.), který za zranění ukládá peněžité pokuty místo tělesných trestů.²⁷³

Šulgi (vládl kolem 2094–2047 př. n. l.) vybudoval stálé vojsko a systém povinných odvodů dobytka a obilí, který stát zásoboval. Poslední král dynastie, Ibbi-Sín (cca 2028–2004 př. n. l.), postupně ztratil kontrolu nad provinciemi a Ur kolem roku 2004 př. n. l. dobyli a vyplenili Elamité; zánik města oplakává sumerská báseň Nářek nad Urem.²⁰¹

Amorejci, Isin a Larsa, Mari a Aššur (cca 2000–1792 př. n. l.)

Po pádu Uru se na jihu vystřídala řada soupeřících států, které vedli převážně Amorejci (semitské skupiny původně z oblasti západně od Eufratu), z nichž nejvýznamnější byly Isin a Larsa.¹ Na severu vytvořil kolem roku 1800 př. n. l. Šamši-Adad I. rozsáhlé Království Horní Mezopotámie, které řídil z Šubat-Enlilu (Tell Leilan) a v Mari dosadil svého syna; po jeho smrti získal Mari zpět Zimrilim. Archiv mariských králů čítá přes dvacet tisíc tabulek a dokládá diplomacii, špionáž i každodenní život.²⁹¹ Asyrští obchodníci mezitím vybudovali v anatolském Kaneši obchodní kolonii a vyměňovali textil a cín za stříbro; z jejich archivu se dochovalo více než 23 000 tabulek.⁴⁴

Starobabylonská říše a Chammurapi (cca 1894–1595 př. n. l.)

Babylon byl až do počátku 2. tisíciletí př. n. l. nevýznamným městem. Amorejská dynastie ho po roce 1894 př. n. l. učinila svým sídlem a pod jejím šestým králem, Chammurapim (vládl cca 1792–1750 př. n. l.), vyrostl v hlavní město Mezopotámie. Chammurapi nejprve vedl obratnou diplomacii, ale v letech 1764–1761 př. n. l. porazil Elam, Ešnunnu, Larsu a Mari a podmanil si většinu oblasti.²⁹¹

Chammurapi je ale pro historiky zajímavý hlavně jako správce: dochovaly se jeho dopisy, v nichž se osobně zajímá o zavlažování, soudní spory a zásobování, a také zákoník, o kterém pojednává samostatná část níže.²⁹ Jeho nástupci říši neudrželi; jih se osamostatnil a roku 1595 př. n. l. Babylon vyplenil chetitský král Muršili I. a odvezl sochy bohů včetně Marduka.²⁹¹²

Kassité, Mitanni a středoasyrská říše (cca 1595–1000 př. n. l.)

Po chetitském vpádu převzali Babylonii Kassité, příslušníci horského kmene s neznámým jazykem, kteří vládli přibližně 400 let a udrželi zemi stabilní a kulturně nepřerušenou. Kassitský Babylon se stal součástí mezinárodního „klubu velmocí“ doby bronzové spolu s Egyptem, Chetity, Mitanni a Asýrií. Ve slavné korespondenci z Amarny (14. století př. n. l.) se babylonští králové oslovují s faraony jako rovný s rovným a diplomatickým jazykem celého Předního východu byla akkadština.¹²

Asýrie se mezitím zvedala z podřízenosti Mitanni a za Aššur-uballita I. (1363–1328 př. n. l.) se stala územním státem. Tukulti-Ninurta I. kolem roku 1225 př. n. l. dobyl Babylon, ale po jeho zavraždění stát na čas zeslábl. Tiglatpilesar I. (1114–1076 př. n. l.) vedl tažení až k Středozemnímu moři.⁴¹

Kolem roku 1200 př. n. l. celý přední východní svět zasáhla krize, kterou historici označují jako zánik doby bronzové. Babylonii kolem roku 1158 př. n. l. vyplenil Elam; elamský král Šutruk-Nahhunte odvezl do Sus Marduka i Chammurapiho stélu, takže ji tam o tři tisíce let později našli francouzští archeologové. Marduka vrátil do Babylonu až Nabukadnezar I. (1125–1104 př. n. l.).¹²²⁸ Do země přitom pronikali Aramejci, jejichž jazyk se postupně stal hovorovým jazykem celé oblasti.¹⁴

Novoasyrská říše (911–609 př. n. l.)

Z krize se Asýrie zotavila nejrychleji a od roku 911 př. n. l. vybudovala největší říši, jakou svět do té doby viděl. Aššurnasirpal II. (883–859 př. n. l.) přenesl hlavní město do Kalchu (Nimrud), Salmanasar III. (858–824 př. n. l.) bojoval roku 853 př. n. l. v bitvě u Karkaru s koalicí syrských a izraelských králů. Tiglatpilesar III. (745–727 př. n. l.) zreorganizoval vojsko a správu, dosazoval do dobytých zemí asyrské místodržitele a zavedl systém, který udržel říši po století.⁴⁴⁵

Sargon II. (721–705 př. n. l.) dobyl izraelské Samaří, jehož pád (722/721 př. n. l.) se připisuje jemu i jeho předchůdci Salmanasarovi V., a postavil nové hlavní město Dúr-Šarrukín (Chorsabad). Jeho syn Sinacherib (704–681 př. n. l.) učinil hlavním městem Ninive, roku 701 př. n. l. oblehl judský Jeruzalém a dobyl Lachiš. Podle jeho nápisu na takzvaném Taylorově hranolu odvedl z Judska 200 150 lidí a krále Hizkijáše „zavřel jako ptáka v kleci“.⁴⁵¹ Roku 689 př. n. l. nechal Babylon zničit; kolem roku 681 př. n. l. ho zavraždili synové. Asarhaddon (681–669 př. n. l.) Babylon obnovil a roku 671 př. n. l. dobyl Egypt.⁴⁴⁵

Za Aššurbanipala (669–631 př. n. l.) říše dosáhla vrcholu i hranic svých sil. Aššurbanipal vyplenil Théby (664 př. n. l.), zničil Elam a porazil svého bratra Šamaš-šuma-ukina, babylonského krále, v občanské válce (652–648 př. n. l.). Přitom shromáždil v Ninive knihovnu, která patří k největším pokladům starověku: Layard a Rassam v ní v polovině 19. století našli kolem 30 000 tabulek a zlomků.⁴⁴⁵⁵¹ Po jeho smrti se říše zhroutila překvapivě rychle: Babyloňané pod Nabopolasarem se spojili s Médy a Ninive roku 612 př. n. l. padlo; poslední asyrský král se držel v Harránu do roku 609 př. n. l.⁴⁵⁴

Asyřané byli proslulí brutalitou, kterou sami zobrazovali: reliéfy ve Ninive ukazují obléhání, nabodávání zajatců na kůly a odvody celých národů. Deportace dobytých obyvatel byla ale také nástroj správy a hospodářství, který přesouval řemeslníky a rolníky tam, kde stát potřeboval pracovní sílu, a vytvořil v říši směs kultur a jazyků, v níž nakonec zvítězila aramejština.⁴

Novobabylonská říše (626–539 př. n. l.)

Nabopolasar (626–605 př. n. l.) se osamostatnil na Asýrii a založil dynastii Chaldejců, která převzala většinu bývalé asyrské říše. Jeho syn Nabukadnezar II. (605–562 př. n. l.) porazil Egypťany u Karkemiše roku 605 př. n. l. a podle babylonské kroniky dobyl 16. března 597 př. n. l. Jeruzalém; když Judejci znovu povstali, město podle biblických pramenů roku 586 př. n. l. zničil a odvedl část obyvatel do babylonského zajetí.⁴⁵⁴⁶⁴⁷ Babylon za něj dosáhl největšího rozmachu: Ištařina brána, vyzdobená glazovanými cihlami s draky a býky, vznikla kolem roku 575 př. n. l., Cesta průvodů vedla k Mardukovu chrámu Esagile a vedle něj stála zikkurat Etemenanki.⁴⁸⁴⁷

Poslední babylonský král Nabonid (556–539 př. n. l.), jehož zbožnost k měsíčnímu bohu Sínovi ho dostala do sporu s kněžstvem Marduka, strávil asi deset let v arabské oáze Tajmá a vládu v Babylonu ponechal synovi Belšazarovi. Když perský král Kýros II. v říjnu 539 př. n. l. vstoupil do Babylonu, stalo se tak podle Nabonidovy kroniky téměř bez boje.⁴⁷⁴⁵ Kýrův válec líčí Kýra jako osvoboditele, kterého si vyvolil Marduk; je to ale propagandistický text vítěze a historici ho tak čtou.⁴⁷

Od Peršanů k Parthům: dlouhý závěr (539 př. n. l. – 3. století n. l.)

Pod perskou vládou se Babylonie stala bohatou satrapií, jejíž zemědělství i obchod dále prosperovaly, ale politicky už nebyla samostatná. Roku 331 př. n. l. Alexandr Veliký porazil Peršany a Babylon pro svou říši vybral jako možné hlavní město; zemřel tam v červnu 323 př. n. l. Seleukovci, jeden z nástupnických států, založili kolem roku 305 př. n. l. nedaleko nové město Seleukeii na Tigridu a babylonská sídla začala řídnout.¹²

Babylonský kněz Berossos napsal kolem roku 290 př. n. l. pro seleukovského krále Antiocha I. řecky Babyloniaka, dějiny země od stvoření, z nichž se dochovaly jen zlomky.¹ Ve městech jako Babylon a Uruk se klínopis a učenost udržely díky chrámům: právě tam vznikaly astronomické záznamy, o nichž se píše níže.³⁵ Parthové dobyli Mezopotámii kolem roku 141 př. n. l.; po nich ji střídavě držel Řím (poprvé krátce za Traiana v letech 116–117, severní část jako provincii od konce 2. století) a po roce 224 n. l. Sásánovci, kteří v Ktésifóntu u Seleukeie vybudovali hlavní město. Arabové dobyli Ktésifónt roku 637 n. l. a nedaleko založený Bagdád (762 n. l.) se stal novým centrem země.¹²

Nejvýznamnější města Mezopotámie

Mezopotámie byla zemí měst. Většina z nich je dnes jen pahorkem zbytků, a proto stojí za to znát jejich starověká i moderní jména.³¹¹

• Eridu (Abú Šahrajn, jižní Irák): podle sumerské tradice nejstarší město, s chrámem boha Enkiho; první chrám tu stál už před rokem 5000 př. n. l.;¹⁸³
• Uruk (Varka): město bohyně Inanny a krále Gilgameše, první velké město a kolébka písma;⁸⁹
• Ur (Tall al-Mukajjar): město měsíčního boha Nanny, Královský hřbitov, zikkurat Ur-Nammy;³
• Lagaš (al-Hiba) a Girsu (Telló): městský stát Eannatuma a Gudey;¹
• Nippur (Nuffar): náboženské středisko boha Enlila, kde je dobře doložena škola písařů;³³³
• Kiš (Tell al-Uhajmir): jedno z nejstarších měst, jehož titul „král Kiše“ se stal synonymem pro vládce celé Mezopotámie;¹⁸¹
• Akkad (Agade): hlavní město Sargonovy říše, jehož poloha dosud není známa;¹
• Babylon (u dnešní Hilly, na Eufratu jižně od Bagdádu): hlavní město Chammurapiho a Nabukadnezara II., v 6. století př. n. l. jedno z největších měst světa;⁴⁸⁴⁷
• Mari (Tell Harírí, východní Sýrie): obchodní a diplomatické středisko na středním Eufratu, jehož archiv patří k nejdůležitějším pramenům doby;²⁹
• Aššur (Kalat Šerkát): první hlavní město a náboženské středisko Asýrie, pojmenované podle boha Aššura;⁴
• Kalchu (Nimrud) a Dúr-Šarrukín (Chorsabad): asyrské královské rezidence;⁴
• Ninive (Kujundžik a Nebi Júnus, Mosul): největší asyrské město a sídlo Aššurbanipalovy knihovny.⁵¹⁴

Společnost a způsob vlády

Mezopotámská společnost byla hierarchická, ale nebyla zcela uzavřená. Její podobu známe především z úředních záznamů, smluv, dopisů a zákoníků, které popisují spíše městské střední a vyšší vrstvy než chudé rolníky.³⁵

Chrám, palác a král

Hospodářství i politika se točily kolem dvou velkých institucí: chrámu, který byl domem boha a velkým vlastníkem půdy, a paláce, jenž patřil králi. Starší badatelé popisovali sumerská města jako „chrámové státy“, ve kterých kněží vládli jménem boha, a králové se prý objevili až později. Dnešní výzkum zdůrazňuje, že chrám a palác spolu soupeřily i spolupracovaly, že mnoho půdy a řemesel patřilo soukromým rodinám a že „chrámový stát“ je příliš schematické označení.³⁵

Král byl v Mezopotámii obvykle zástupcem bohů, pastýřem lidu a zárukou spravedlnosti, nikoli bohem. Výjimkou byl Narám-Sín a králové z Uru III, kteří se nechali jako bohové uctívat. Králové se zdůrazňovali jako stavitelé chrámů, obnovitelé zavlažovacích kanálů a ochránci slabých, ale také jako vojevůdci; právě takový obraz se šířil nápisy, stélami a sochami.¹³⁴ Zvláštní nástroj spravedlnosti představovaly takzvané edikty o osvobození (akkadsky mišarum), jimiž králové po nástupu na trůn zrušili část dluhů a vrátili dlužnické otroky rodinám; je dochován například edikt krále Ammi-saduqy z doby kolem 1646 př. n. l.²⁹¹

Společenské vrstvy a otroctví

Zákoník Chammurapiho rozlišuje tři vrstvy: awílum (svobodný muž, plnoprávný člen společnosti), muškénum (závislý nebo nižší svobodný, obvykle překládaný jako prostý občan) a wardum (otrok).²⁸²⁹ Rozdíl mezi nimi se projevoval i v trestech a pokutách: za vyražené oko příslušníka vyšší vrstvy se platilo okem, za oko prostého občana pokutou ve stříbře a za oko cizího otroka polovinou jeho ceny.²⁸ Otroci pocházeli z válečných zajatců, z dětí otroků a z dlužnického otroctví; mohli vlastnit majetek a ženit se se svobodnými, ale byli majetkem pána, který je mohl prodat.⁴³⁴²

Ženy a rodina

Ženy měly v Mezopotámii poměrně široká majetková a právní práva, ale v rodině byly podřízeny mužům. Manželství se uzavíralo smlouvou; žena si přinášela věno, které zůstávalo jejím majetkem. Mohla vlastnit půdu, vést obchod, provozovat hospodu a vystupovat před soudem.²⁸⁴³ Zákoník Chammurapiho dovoluje ženě, jejíž manžel se k ní špatně chová, odejít, pokud to prokáže před soudem, a za cizoložství stanovuje oběma provinilcům utonutí, i když manžel může odpustit.²⁸

Zvláštní skupinu tvořily kněžky. V Sipparu žily ve Šamašově klášteře ženy nazývané naditu, často z urozených rodin, které se nesměly provdat a v mnoha případech hospodařily s majetkem a půjčovaly peníze. Nejvýznamnější kněžkou je Enheduana, dcera Sargona Akkadského, první autor světové literatury, jehož jméno známe.⁴³²²

Škola a písaři

Písmo ovládala jen malá část obyvatel. Chlapci (a výjimečně dívky) z bohatších rodin se učili v „domě tabulek“ (sumersky é-dub-ba), kde opisovali seznamy znaků a slov, přísloví, hymny a literární texty a dlouhá léta se připravovali na úřednickou či kněžskou kariéru. Ještě dlouho po tom, co sumerština přestala být živým jazykem, se v těchto školách učila jako jazyk vzdělanosti, podobně jako latina v Evropě.³³⁴²¹

Hospodářství a obchod

Základem hospodářství bylo zavlažované zemědělství: pěstoval se ječmen, pšenice, datle, cibule, luštěniny a len, chovaly se ovce, kozy, skot a osli. Ovčí vlna se zpracovávala v rozsáhlých textilních dílnách, jejichž hotové zboží stát vyvážel; datle a ryby doplňovaly stravu.³⁴³ Mezopotámci využívali pluh se secím zařízením a tažná zvířata a od 4. tisíciletí také kolové vozy, jejichž nejstarší zobrazení pocházejí z uruckých tabulek.¹³⁹

Mezopotámie postrádala suroviny, a proto vyvinula rozsáhlý obchod. Z Anatolie a Íránu se dovážel cín a měď, z Libanonu cedrové dřevo, z Afghánistánu lapis lazuli a z Perského zálivu měď a diorit. Sumerské a akkadské texty zmiňují tři vzdálené země: Dilmun (dnešní Bahrajn), Magan (Omán) a Meluhhu, kterou spojujeme s civilizací údolí Indu; do Uru se dostaly i pečetě z Indu.¹³ Už v roce 1900 př. n. l. obchodovali asyrští kupci z Aššuru po stezkách do Anatolie: v kolonii v Kaneši (Kültepe) vyměňovali cín a textil za stříbro. Z jejich archivu pocházejí dopisy, ve kterých se manželé v Aššuru a v Kaneši dohadují o dopravě, zisku i rodinných záležitostech.⁴⁴

Mezopotámci neznali ražené mince (ty se tam rozšířily až v perském období), ale měli účetní měnu: základní jednotkou byl šekel stříbra (zhruba 8 gramů) a mina o 60 šekelech, a platilo se i ječmenem. Půjčky na úrok, smlouvy, ručení a obchodní společnosti vytvořily systém, jehož složitost překvapuje i dnešní historiky.³⁴²

Klínové písmo: písmo v Mezopotámii

Klínové písmo patří k nejstarším písmům světa a vzniklo v Mezopotámii kolem roku 3300 př. n. l. v Uruku jako nástroj úředníků: nejstarší tabulky evidují zboží, příděly a pracovníky.⁹¹⁰ Ukazuje to, že písmo se nerodilo z touhy zapisovat příběhy, ale z potřeby spravovat velké hospodářství. Zaznamenávalo se rákosovým stylem otiskovaným do vlhké hlíny: zprvu se kreslily piktogramy, později se obrazy zjednodušily do klínovitých otisků, které dnes dávají písmu jméno.⁹⁵

Písmo se postupně změnilo z obrázkového na slabičné. Základní myšlenka je v tom, že znak, který původně znamenal jednu věc, se použil i pro stejně znějící slovo nebo slabiku: sumerský znak pro „šíp“ (ti) se mohl použít i pro slovo „život“ (til), které se vyslovovalo podobně. Z původně téměř tisíce znaků se počet postupně snížil na několik set, ale písmo zůstalo složité, protože jeden znak mohl mít více hodnot.¹⁵⁹

Klínopisem se psalo více než tři tisíce let, dlouho po zániku sumerských měst, a přizpůsobilo se řadě nepříbuzných jazyků: sumerštině (izolovanému jazyku bez známých příbuzných), akkadštině (semitskému jazyku s dialekty babylonským a asyrským), elamštině, churitštině, chetitštině a dalším; z něj byly odvozeny také staroperské klínové písmo a ugaritský klínový alfabet.¹⁵ Tabulky z nepálené hlíny se při požárech vypálily, a ironií osudu se tak do dnešní doby dochovaly archivy zničených měst; známy jsou stovky tisíc tabulek, z nichž jen část je přečtena a vydána.³⁵

Literatura a mýty

Mezopotámská literatura je nejstarší dochovanou literaturou světa. Sumerské texty z druhé poloviny 3. tisíciletí zahrnují hymny, básně o bozích a králích, přísloví, nářky a texty pro školní výuku; akkadská literatura navazuje a rozvíjí tyto žánry.³³¹

Epos o Gilgamešovi

Nejznámějším dílem je Epos o Gilgamešovi, příběh krále Uruku, který se po smrti přítele Enkidua vydává hledat nesmrtelnost a nakonec se musí smířit s lidskou smrtelností. Gilgameš mohl být historickým králem Uruku v rané dynastické době, ale dobové nápisy ho nezmiňují; legendy o něm se rozvíjely od sumerských básní (například Gilgameš a Chuwawa) přes starobabylonský epos k pozdější, takzvané standardní babylonské verzi na dvanácti tabulkách, kterou kolem konce 2. tisíciletí př. n. l. sestavil písař Sín-leqi-unninni.²⁶³⁰ Jedenáctá tabulka obsahuje vyprávění o potopě, které se v podobných podobách vyskytuje i v dalších mezopotámských textech a v biblickém příběhu o Noemovi.³⁰³¹ Roku 1872 George Smith v tabulkách z Aššurbanipalovy knihovny potopu rozpoznal a jeho přednáška vyvolala senzaci.³⁰⁵¹

Atrahasis, Enúma eliš a další díla

Mýtus Atrahasis vypráví o tom, jak bohové stvořili lidi z hlíny a krve zabitého boha, aby za ně pracovali, a jak je chtěl Enlil zahubit potopou, protože ho lidský hluk rušil od spánku. Jediný, kdo přežije díky radě boha Enkiho, je Atrahasis.³¹ Epos Enúma eliš („Když nahoře“) popisuje stvoření světa po vítězství Marduka nad prvotní bohyní Tiamat a v Babylonu se recitoval při novoročním svátku akítu.³¹ Báseň Inannin sestup do podsvětí líčí, jak bohyně prochází sedmi branami a při každé z nich odkládá část oděvu a moci.²¹

Řada textů je překvapivě praktická. Hymnus na pivní bohyni Ninkasi obsahuje výčet postupů vaření piva, Farmářova instrukce radí, kdy co sít a sklízet, a Šuruppakovy pokyny učí otce radit synovi.²⁴²⁵²³ Nářek nad Urem a Prokletí Akkadu patří k prvním příkladům, jak literatura zpracovává zánik měst.¹⁹²⁰ Z Aššurbanipalovy knihovny se dochovaly i vědecké, náboženské a magické texty, které sbírala a opisovala královská sbírka.⁵¹⁴

Právo a zákoníky

Mezopotámie je domovem prvních dochovaných zákoníků. Nejstarší, Ur-Nammův zákoník z doby kolem 2100 př. n. l., obsahuje asi padesát ustanovení v podmíněné formě „jestliže člověk…, pak…“ a trestá zranění peněžními pokutami. Následovaly zákoník města Ešnunna a zákoník Lipit-Ištara z Isinu (oba kolem 1930 př. n. l.), Chammurapiho zákoník (kolem 1753 př. n. l.), Středoasyrské zákony (kolem 1075 př. n. l.) a novobabylonské zákony.²⁷

Nejznámější je Chammurapiho zákoník, vytesaný na dvou a čtvrt metru vysoké černé stéle, kterou roku 1901 našla francouzská expedice v Susách v dnešním Íránu a která je dnes v Louvru. Nahoře ji zdobí reliéf, na němž Chammurapi stojí před sedícím bohem spravedlnosti Šamašem; pod ním je v prologu, 282 ustanoveních (podle číslování L. W. Kinga) a epilogu na více než čtyřech tisících řádků vytesáno, že král má „zjevit spravedlnost v zemi“.²⁸²⁹ Ustanovení pokrývají obchod, najímání, rodinu, zranění, stavitele, lodníky a otroky a ukazují, jak podrobně Babyloňané o právu uvažovali. Například stavitel, jehož dům se zřítí a zabije majitele, má být usmrcen (§ 229); šenkýřky, které nepřijímají obilí podle správné váhy, mají být vhozeny do vody (§ 108); soudce, který pozdě změní rozsudek, platí dvanáctinásobek (§ 5).²⁸

Slavná zásada „oko za oko, zub za zub“ (§ 196–200) platí v Chammurapiho zákoníku jen mezi příslušníky téže vrstvy; jinak se platí pokuta.²⁸ Oproti legendám také nelze říci, že zákoník byl „první“: Ur-Nammův je starší asi o tři sta let, a historici dnes debatují o tom, zda šlo o zákoníky v moderním smyslu, nebo spíš o výběr soudních rozhodnutí a královských prohlášení, protože v dochovaných smlouvách a soudních protokolech se na ustanovení zákoníku téměř nikdy neodkazuje.²⁷²⁹ Zákoník byl ale po tisíc let opisován jako vzor ve školách.²⁹ Při sporech se používaly svědectví, listiny, přísahy a ordálie: § 2 například předepisuje, aby obviněný z čarodějnictví skočil do řeky, a pokud se utopí, jeho obviňovatel dostane jeho dům.²⁸

Náboženství Mezopotámie

Mezopotámské náboženství bylo mnohobožské. Bohové měli lidské podoby i lidské slabosti a stáli za přírodními silami a městy: An byl bohem nebe, Enlil bohem vzduchu a otcem bohů v Nippuru, Enki (akkadsky Ea) bohem sladké vody a moudrosti v Eridu, Inanna (Ištar) bohyní lásky a války v Uruku, měsíční Nanna (Sín) v Uru a sluneční Utu (Šamaš) bohem spravedlnosti. Po vzestupu Babylonu se mezi hlavními bohy objevil Marduk a v Asýrii národní bůh Aššur.³⁴³¹ Každé město mělo svého ochranného boha a vítězství nad městem se chápalo také jako vítězství nad jeho božstvem.³⁴¹

Chrám byl domem boha. Sochy bohů se každý den „krmily“, oblékaly a o svátcích procházely městem. Kolem chrámů se stavěly zikkuraty, stupňovité věže z hliněných cihel, jejichž účel není zcela jasný: patrně spojovaly nebe a zemi a poskytovaly bohu schody k sestupu.³⁴³ Nejdůležitější slavností byl akítu, jarní novoroční svátek, při němž se v Babylonu recitoval Enúma eliš a král se zpovídal před bohem.³¹

Mezopotámci věřili, že bohové bytosti řídí svět a lidé mají povinnost jim sloužit, a proto se obávali hněvu bohů. Budoucnost se snažili poznat z věšteb: z jater obětovaných zvířat, z pohybů hvězd, ze snů a ze znamení v přírodě. K tomu vznikly obrovské sbírky znamení, například Enúma Anu Enlil o nebeských úkazech.³⁵³⁴ Zesnulí odcházeli do podsvětí, „země bez návratu“, kde je podle Inannina sestupu pouze prach a tma a duchové se oblékají jako ptáci; osud po smrti nebyl vázán na zásluhy v životě.²¹³⁴ Mezopotámské náboženství tak nenabízelo útěchu věčného života, což je silný motiv Eposu o Gilgamešovi.³⁰

Věda: matematika, astronomie a lékařství

Mezopotámští písaři byli prvními, kdo vypracovali rozvinutou matematiku a systematicky pozorovali nebe. Vědění sloužilo praktickým úkolům: měření polí, výpočtu zásob, kalendáři a náboženství.³⁶³⁵

Matematika a šedesátková soustava

Babyloňané počítali v soustavě o základu 60 a používali polohový zápis čísel: hodnota znaku závisela na jeho místě, podobně jako v našem desítkovém zápisu. Z nich pochází rozdělení hodiny na 60 minut a minuty na 60 sekund i kruhu na 360 stupňů, které k nám došlo prostřednictvím řeckých astronomů.³⁶⁴¹ Staré babylonské tabulky obsahují násobilky, tabulky převrácených hodnot, odmocniny, kvadratické úlohy a výpočty plochy polí. Tabulka YBC 7289 uvádí odmocninu ze dvou s přesností na šest desetinných míst.³⁶⁴¹

Slavná tabulka Plimpton 322 (kolem 1800 př. n. l.) obsahuje sloupce čísel, které souvisejí s pravoúhlými trojúhelníky. Babyloňané tedy věděli o vztahu, který dnes známe jako Pythagorovu větu, o více než tisíc let dříve než Pythagoras. K čemu tabulka sloužila, je ale sporné: starší výklad v ní viděl seznam pythagorejských trojic, novější práce zdůrazňují učitelský účel nebo ji interpretují jako trigonometrickou tabulku.³⁷³⁸

Astronomie a kalendář

Kalendář byl lunisolární: měsíc začínal pozorováním nového měsíce a čas od času se vkládal třináctý měsíc, aby rok souhlasil s ročními dobami.³⁵ Od poloviny 7. století př. n. l. (nejstarší dochovaný deník je z roku 652) zapisovali babylonští astronomové pozorování oblohy do takzvaných astronomických deníků, které se vedly až do roku 61 př. n. l. a představují patrně nejdelší souvislou řadu pozorování ve starověku.³⁵ Z nich vyvodili cykly zatmění a od 5. století př. n. l. vypracovali matematické modely pohybu Měsíce a planet.³⁵⁴⁰

Kolem 350–50 př. n. l. se v Babylonu našly tabulky, ve kterých astronomové počítají polohu Jupiteru jako plochu lichoběžníku v diagramu rychlosti a času, tedy metodou, která v Evropě vznikla až ve 14. století. Objev oznámil roku 2016 Mathieu Ossendrijver.³⁹ Řecký astronom Hipparchos využil babylonské záznamy a parametry.³⁵⁴¹

Lékařství

Nemoc se chápala jako důsledek hříchu nebo působení démonů, ale zároveň existovala empirická tradice. Rozlišovali dva obory: asû, léčitele, který používal byliny, obklady a masti, a āšipu, vyhánějícího démony (exorcistu), který stanovoval diagnózu a rituál. Rozsáhlá Diagnostická příručka popisuje příznaky a prognózy.⁴²⁴³³⁵ Lékaři i stavitelé byli odpovědni za výsledky: Chammurapiho zákoník stanovuje odměnu za zdařilou operaci a tělesné tresty za neúspěch.²⁸

Umění a architektura Mezopotámie

Mezopotámské umění vzniklo v zemi bez kamene, a proto základním stavebním materiálem byla hlína. Domy, paláce i chrámy se stavěly z cihel sušených na slunci nebo vypálených, spojovaných hlínou nebo živicí (asfaltem). Zdi se zdobily výklenky a glazovanými cihlami.³⁴⁸

• Zikkurat: stupňovitá chrámová věž; nejlépe dochovaná je Velká zikkurat v Uru, kterou postavil Ur-Namma; Etemenanki v Babylonu ve spojení s biblickou Babylonskou věží proslula nejvíce;³⁴⁸
• Pečetní válečky: malé kamenné válečky s reliéfem, které se kutálely po hlíně; od uruckého období jsou obrazovým archivem mytologie, každodennosti a dvorských scén;⁸³⁴
• Sochy: sumerské sochy modlících se mužů a žen s velkýma očima (z chrámů v Tell Asmar nebo Mari), sochy Gudey z Lagaše a bronzová hlava akkadského vládce z Ninive;¹³
• Reliéfy: Stéla supů, Narám-Sínova stéla a zejména asyrské palácové reliéfy v Kalchu a Ninive, které líčí tažení, obléhání (například Lachiš) a lovy lvů; Aššurbanipalovy reliéfy umírající lvice patří k vrcholům starověkého umění;⁴⁵¹
• Strážní bytosti: monumentální okřídlení býci a lvi s lidskou hlavou (lamassu) střežili brány asyrských paláců;⁴
• Ištařina brána: zdobená smaltovanými cihlami s draky a býky; dnešní rekonstrukce je v berlínském Pergamonském muzeu z cihel vykopaných Robertem Koldeweyem;⁴⁸
• Hudba a hry: z hrobů v Uru pocházejí bohatě zdobené lyry a hrací desky, které svědčí o dvorské zábavě.³

Každodenní život v Mezopotámii

Většina lidí byla rolníci, kteří žili ve vesnicích nebo městech a obdělávali pole v okolí. Domy měly vnitřní dvůr, místnosti kolem něj a rovnou střechu, na které se v horkých nocích spalo; hlavní živobytí zajišťovala práce na poli a péče o zvířata.⁴²⁴³

Základem jídelníčku byl chléb a kaše z ječmene a pšenice, doplněné cibulí, luštěninami, datlemi, rybami a vzácněji masem. Pivo bylo hlavním nápojem a pro mnoho lidí součástí mzdy: dělníci dostávali pravidelně příděl obilí, oleje a piva. Hymnus na Ninkasi popisuje jeho výrobu a zákoník Chammurapi upravuje hospody, které vedly především ženy.²⁴²⁸⁴³ Z doby kolem 1750 př. n. l. se dochovaly tři tabulky s recepty na vývary a ragú, které patří k nejstarším kuchařkám na světě.⁴³

Proč Mezopotámie zanikla

Otázka, proč mezopotámská civilizace zanikla, je zavádějící, protože zanikla postupně a v několika vlnách. Politicky nebyla nezávislá už od roku 539 př. n. l., kdy ji Peršané připojili ke své říši. Kulturně přetrvala další půlku tisíciletí: poslední datovatelná klínopisná tabulka, astronomický almanach z Uruku, pochází z let 79/80 n. l.⁴⁹¹

Vysvětlení zániku jednotlivých států se liší. U Akkadu se uvádí klimatická krize kolem roku 2200 př. n. l., u Uru III vpády Elamitů a Amorejců, u přelomu doby bronzové široká krize celého regionu, u Asýrie vzpoura poddaných a koalice Babylonu a Médů.¹⁴¹² Dlouhodobým problémem byla zemědělská půda: zasolování a změny toků řek vedly na jihu k přesunům osídlení, i když jejich rozsah se mezi badateli liší a nelze je svádět na jedinou příčinu.¹²¹¹

Jak badatelé objevili Mezopotámii

Až do 19. století znali Evropané Mezopotámii jen z Bible a z řeckých autorů. Zlom nastal ve 40. letech, kdy francouzský konzul Paul-Émile Botta objevil v Chorsabadu asyrský palác a Angličan Austen Henry Layard Nimrud a Ninive. Hormuzd Rassam a Layard vykopali v 50. letech 19. století Aššurbanipalovu knihovnu.⁵¹⁴

Zároveň se luštil klínopis. Henry Rawlinson opisoval od 30. let 19. století trojjazyčný nápis na Behistunské skále a spolu s dalšími badateli dokázal přečíst akkadštinu. Roku 1857 Královská asijská společnost v Londýně uspořádala slepý pokus: čtyři badatelé (Rawlinson, Hincks, Talbot a Oppert) dostali bez vzájemného kontaktu k překladu nově nalezený asyrský nápis krále Tiglatpilesera I. a jejich překlady se v podstatných bodech shodly, což oficiálně potvrdilo, že klínopis je rozluštěn.⁵⁰ Ještě v druhé polovině 19. století si badatelé uvědomili, že před semitskou akkadštinou existoval jiný, nepříbuzný jazyk Sumerů; jeho existenci někteří odborníci, například Joseph Halévy, dlouho zpochybňovali.¹¹⁵

V 20. století následovaly velké vykopávky: německé v Babylonu (Robert Koldewey, 1899–1917) a v Aššuru, americké v Nippuru, britsko-americké v Uru (Leonard Woolley, 1922–34) a německé v Uruku, které s přestávkami trvají dodnes.⁴⁸³ Roku 1901 našla francouzská expedice v Susách Chammurapiho stélu a roku 1933 André Parrot objevil Mari.²⁹ Český orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil chetitštinu, provedl roku 1925 první vědecké vykopávky v Kültepe, kde se našlo mnoho tabulek asyrských obchodníků v Kaneši.⁴⁴

Mýty a omyly o Mezopotámii

Kolem Mezopotámie koluje řada zjednodušení. Nejčastější je třeba zmínit.

• „Mezopotámie je dnešní Irák.“ Ne: historická Mezopotámie zasahuje i do Sýrie a Turecka a naopak irácké území zahrnuje i okraje s odlišnou historií;²¹
• „Sumerové vynalezli všechno.“ Ve starších knihách, například v oblíbené knize S. N. Kramera, se „první“ vynálezy (škola, zákoník, kniha) připisují Sumerům; dnes víme, že mnohé vynálezy přišly od jiných kultur a že dochování pramenů zkresluje, co se zdá nejstarší. Písmo vzniklo nezávisle i v Číně a Střední Americe a v Egyptě je jeho vztah k mezopotámskému sporný;¹⁵¹²
• „Mezopotámie je kolébka civilizace.“ Je to jedno z několika nezávislých center městské civilizace spolu s Egyptem, údolím Indu, Čínou, Střední Amerikou a Andami;¹²
• „Chammurapiho zákoník je nejstarší.“ Není, je starší Ur-Nammův, a navíc je to jen jeden z několika;²⁷
• „Oko za oko je barbarská pomsta.“ Zásada platila jen mezi rovnými a jinak se platila pokuta, což ukazuje spíše snahu omezit pomstu;²⁸
• „Visuté zahrady stály v Babylonu.“ Žádný babylonský text o nich nemluví. Stephanie Dalley soudí, že popisují zahrady krále Sinacheriba v Ninive; to je ale jen hypotéza a mezi badateli je sporná;³²
• „Etemenanki je Babylonská věž.“ Biblické vyprávění patrně reaguje na babylonské zikkuraty, ale jednoznačné spojení nelze dokázat;⁴⁸³⁴
• „Pythagoras objevil svou větu.“ Babyloňané znali vztah mezi stranami pravoúhlého trojúhelníku o tisíc let dříve;³⁶³⁷
• „Anunnaki byli mimozemšťané.“ Anunnaki jsou v mezopotámských textech obyčejní bohové a nic nesvědčí o tom, že by šlo o vesmírné návštěvníky; tento výklad pochází z pseudohistorických knih, ne z klínopisných pramenů.³⁴³¹

Dědictví Mezopotámie

Mezopotámie ovlivnila svět dalekosáhle. Města a stát jako způsob organizace lidí se šířily do dalších oblastí; psané zákony a smlouvy se staly základem právního myšlení; šedesátková soustava žije v našich hodinách a úhlech.¹²⁴¹ Řečtí astronomové převzali babylonské záznamy a metody a ty prostřednictvím islámských a evropských učenců působily dál.³⁵⁴¹

Mezopotámské mýty ovlivnily také literaturu: příběh o potopě, motivy stvoření a hrdinské příběhy se ozývají v Bibli i v řecké literatuře. Babylonské zajetí a pobyt židovských obyvatel v Babylonii hluboce ovlivnily podobu hebrejské Bible.³⁰³¹² Do moderní řeči a kultury přešly Babylon (jako symbol velkoměsta i hříchu), Babylonská věž nebo Ištar.²

Mezopotámie dnes: ohrožené památky

Mezopotámské památky patří k nejohroženějším na světě. Po invazi do Iráku roku 2003 byly vyrabovány tisíce předmětů z Iráckého národního muzea v Bagdádu a řada archeologických lokalit trpí nelegálními vykopávkami.⁵³ V letech 2015–2016 zničili bojovníci Islámského státu části asyrského Nimrudu, sochy v mosulském muzeu a brány Ninive.⁵² Babylon byl 5. července 2019 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, kam už dříve patřily asyrský Aššur (2003) a jihoirácká oblast Ahwár (2016) se sumerskými městy Uruk, Ur a Eridu; všechna tato místa čelí hrozbám nedostatečné ochrany.⁵⁴

Časté otázky

Kde byla Mezopotámie?

Mezopotámie ležela v jihozápadní Asii v povodí řek Eufratu a Tigridu, zhruba na území dnešního Iráku, severovýchodní Sýrie a jihovýchodního Turecka. Její severní část (Horní Mezopotámie, Asýrie) tvořila zvlněná plošina, jižní část (Babylonie se Sumerem a Akkadem) naplavená rovina u Perského zálivu. Název pochází z řečtiny a znamená „země mezi řekami“.