Starověk

Starověk je období dějin od vzniku prvních států, měst a písma kolem let 3500–3000 př. n. l. do zániku Západořímské říše roku 476 n. l. (podle některých historiků do 6.–7. století).¹ Odehrával se v říčních údolích Mezopotámie, Egypta, Indu a Žluté řeky a ve Středomoří, kde vznikla řecká a římská civilizace označovaná jako antika.²³ Přinesl písmo, právo, mince, demokracii, filozofii, vědu a světová náboženství. Po starověku následuje středověk, před ním stojí pravěk.

Starověk stručně

Starověk je období lidských dějin, v němž vznikají první státy, města a písmo a v němž o sobě lidé začínají zanechávat psané zprávy. Jeho těžiště leží ve třech velkých oblastech: na Blízkém východě a ve východním Středomoří, v Indii a v Číně. Nejvlivnější civilizace Západu, řecká a římská, se pro období od 8. století př. n. l. do pozdního starověku označují jako antika.¹²³

Starověk není jeden příběh, ale několik tisíciletí paralelních vývojů, které se k sobě postupně přibližovaly. Egypťané stavěli pyramidy dříve, než se Řekové naučili psát, a císař Augustus vládl v době, kdy v Číně vládla dynastie Chan. Tento článek proto sleduje oblasti jednu po druhé a zároveň ukazuje, kde se jejich dějiny setkávají.¹

• Co to je: období od vzniku písma a prvních států (kolem 3500–3000 př. n. l.) po zánik římské říše na Západě a nástup středověku;
• Kdy: zhruba od roku 3500 př. n. l. do 5.–7. století n. l.; v českých školách se konec starověku obvykle klade do roku 476;
• Kde: Mezopotámie, Egypt, údolí Indu, Čína, Řecko, Řím, Persie, Féničané, Núbie a další oblasti;
• Co přineslo: písmo, města, státy, právo, mince, filozofii a vědu, světová náboženství, silnice a akvadukty;
• Jak skončilo: rozpadem Západořímské říše, stěhováním národů a arabskou expanzí, v Číně pádem dynastie Chan v roce 220;
• Čím se zkoumá: písemnými prameny, archeologií, epigrafikou, numismatikou a v poslední době i genetikou a klimatologií.

Co je starověk a co znamená antika

České slovo starověk označuje druhou velkou epochu dějin člověka: po pravěku a před středověkem. Pravěk poznáváme převážně z hmotných nálezů, starověk už také z textů. Podle běžného vymezení tedy starověk začíná tam, kde se v dané oblasti objevují písemné prameny, státy a města, a končí rozpadem antického světa.¹

S pojmem starověk se často zaměňuje antika. Antika je užší: označuje kulturu a dějiny starověkého Řecka a Říma, tedy zhruba období od 8. století př. n. l. do 5.–6. století n. l. Egypt, Mezopotámie, Indie a Čína tedy patří do starověku, ale nepatří do antiky. Latinský základ slova (antiquus, starý) je ovšem stejný jako u anglického „ancient“ a německého „Altertum“.²³

Rozdělení dějin na starověk, středověk a novověk zavedli humanisté a rozšířil je koncem 17. století německý historik Christoph Cellarius ve svých učebnicích světových dějin.²¹ Jde tedy o evropský výtvor, který se dobře hodí pro Středomoří, ale hůř pro jiné části světa. V Číně se dějiny dělí podle dynastií, v Americe podle kultur a historici dnes na rozdílnost periodizací často upozorňují. Pro přehlednost se proto používá i neutrální označení „dávné dějiny“ (anglicky ancient history), které se nevztahuje k žádné jediné civilizaci.¹²¹

Kdy byl starověk: časová osa a periodizace

Odpověď na otázku, kdy byl starověk, závisí na tom, kde začnete a kde skončíte. Počátek se obvykle klade na přelom 4. a 3. tisíciletí př. n. l., kdy v jižní Mezopotámii vzniká klínové písmo a o něco později v Egyptě hieroglyfy a sjednocený egyptský stát. Uruk, největší sumerské město té doby, se zakládá ještě dříve, v 5.–4. tisíciletí př. n. l.⁴⁵

Konec starověku se vymezuje několika událostmi, které se nevylučují: zánik Západořímské říše roku 476, smrt císaře Justiniána I. roku 565 nebo vznik islámu a smrt proroka Mohameda roku 632. České učebnice většinou uvádějí rok 476, mnozí historici však raději mluví o postupné proměně, kterou v anglosaské a německé literatuře označuje pojem pozdní antika.¹¹⁰¹¹

• cca 3500–3000 př. n. l. – první města v Mezopotámii, vznik klínového písma, sjednocení Egypta kolem 3100 př. n. l.;
• cca 3000–1200 př. n. l. – doba bronzová: sumerské městské státy, staroegyptské říše, harappská civilizace, minojská a mykénská kultura, Chetité, Babylonie;
• cca 1200–800 př. n. l. – zhroucení bronzové doby, mořské národy, vzestup Féničanů, Asýrie a izraelských království, nástup železa;
• cca 800–500 př. n. l. – archaické Řecko, vznik Říma, Asyrská říše, Babylón, Persie Kýrova;
• 500–323 př. n. l. – klasické Řecko, řecko-perské války, Athénská demokracie, Alexandr Veliký;
• 323–31 př. n. l. – helénismus a vzestup Říma, punské války, pád republiky;
• 31 př. n. l. – 235 n. l. – principát, Římská říše na vrcholu, dynastie Chan v Číně, Parthská říše;
• 235–476 – krize 3. století, tetrarchie, vítězství křesťanství, stěhování národů, zánik Západořímské říše;
• 476–632 – pozdní antika: Justinián, Sásánovci, nástup islámu, hranice mezi starověkem a středověkem.

Časová osa pravěk, starověk, středověk, novověk

Dotaz na časovou osu pravěku, starověku, středověku a novověku patří k nejčastějším školním dotazům. V českém vymezení vypadá takto: pravěk trvá od vzniku člověka po vznik písma, starověk od vzniku prvních států (kolem 3500–3000 př. n. l.) do roku 476, středověk od roku 476 do konce 15. století (obvykle objevení Ameriky 1492 nebo pád Konstantinopole 1453) a novověk od té doby po současnost. Hranice jsou konvence: každá z nich je vázána na jinou událost a v jiných částech světa platí jiné.¹²¹

Podstatné je, že hranice se mezi oblastmi liší. V Egyptě je pravěk u konce už kolem roku 3100 př. n. l., v Evropě severně od Alp o víc než dva tisíce let později. Starověk tedy nezačíná všude ve stejnou chvíli: lze ho chápat spíše jako „vlnu“, která se šířila z Přední Asie a Egypta do Středomoří a odtud do vnitrozemí Evropy.¹

Pravěk a starověk: v čem se liší

Rozdíl mezi pravěkem a starověkem nespočívá v nějaké změně člověka, ale v dostupnosti pramenů a ve složitosti společnosti. V pravěku žili lovci a sběrači a později první zemědělci v malých skupinách a vesnicích. Ve starověku se objevují stát, město, písmo, profesionální armáda, právo, daně a kněžská a úřednická vrstva.¹

Mezi oběma obdobími stojí neolit s jeho zemědělskou revolucí. Právě nadbytek potravin, které bylo možné skladovat a zdanit, umožnil vznik měst a specializovaných řemesel. Starověk proto na neolit přímo navazuje, i když v Evropě severně od Alp se zemědělské vesnice a doba bronzová rozvíjely ještě dlouho bez písma.¹

Jak víme, co se ve starověku dělo: prameny a metody

Starověk poznáváme z několika typů pramenů a každý z nich má své slabiny. Texty psali převážně muži z vyšších vrstev, zpravidla o válkách, politice a náboženství, a mnohé se dochovaly jen v opisech z pozdějších staletí. Archeologie proto doplňuje obraz o věci, které texty vynechávají: domy, hroby, odpadní jámy, mince nebo úlomky keramiky, z nichž lze zjistit, co lidé skutečně jedli, kupovali a kam cestovali.¹

Písemné prameny a první historikové

Za otce dějepisectví se tradičně považuje Hérodotos z Halikarnassu (asi 484–425 př. n. l.), který vylíčil řecko-perské války, a jeho nástupce Thúkýdidés, jenž popsal peloponéskou válku a od legend se odlišoval snahou o ověřování. V Římě psali Livius, Tacitus nebo Suetonius, v Číně Sima Čchien, jehož Zápisky historika (okolo 94 př. n. l.) jsou jedním z největších děl starověkého dějepisectví.²²²³

Zcela jiný typ pramenů tvoří hliněné tabulky, papyry, nápisy na kameni a mincích. Z klínopisných archivů známe obchodní smlouvy, soudní spory, dopisy králů i literaturu, například Epos o Gilgamešovi. Z papyrů z egyptských pouští se dochovaly tisíce soukromých dopisů, účtů a smluv, díky nimž nahlížíme do každodenního života obyčejných lidí.²⁴²⁵

Rozluštěná písma: Rosettská deska, Behistún a lineární písmo B

Mnohé starověké kultury se dlouho zdály němé, protože nikdo neuměl číst jejich písmo. Zlom v egyptologii přinesla Rosettská deska, kterou našli francouzští vojáci roku 1799 a na níž je stejný dekret ve třech písmech. Jean-François Champollion z ní roku 1822 odvodil základy čtení hieroglyfů.²⁶

Klínové písmo pomohl rozluštit Behistúnský nápis, trojjazyčný text perského krále Dareia I. na skále v dnešním Íránu, který opsal Henry Rawlinson v 30.–40. letech 19. století. Lineární písmo B z mykénského Řecka rozluštil roku 1952 Michael Ventris a ukázalo se, že jde o zápis nejstarší doložené řečtiny. Dodnes se nedaří číst písmo harappské civilizace ani lineární písmo A z Kréty.^2728293031

Archeologie, města pod sopečným popelem a nové metody

Moderní archeologie starověku se rodí v 18. a 19. století s vykopávkami Pompejí, které se od roku 1748 systematicky odkrývaly, a s hledáním Tróje na pahorku Hisarlik, kde od roku 1871 kopal Heinrich Schliemann. Dnes se k lopatě přidávají radiouhlíkové datování, dendrochronologie, letecké snímkování, lidar a analýza dávné DNA a izotopů, které umožňují zjistit původ lidí pohřbených v římských hřbitovech nebo zdroj kovu v mincích.³²³³

Paleoklimatologie navíc ukázala, že řada událostí starověku souvisela s klimatem a epidemiemi. Antoninský mor (od roku 165) nebo justiniánský mor (od roku 541) tak dnes historici zahrnují do vysvětlení krizí římského světa.³⁴³⁵³⁶

Jak se počítaly roky: datování ve starověku

Moderní letopočet před naším letopočtem a po něm neexistoval. Starověké státy počítaly čas podle vlastních systémů a historik musí jejich údaje převádět. V Mezopotámii se roky pojmenovávaly podle významné události vlády, v Egyptě se počítaly roky vlády faraona, v Athénách se rok označoval jménem vrchního úředníka (archonta) a Řekové je seskupovali do olympiád po čtyřech letech. Římané počítali roky od údajného založení města (ab urbe condita, 753 př. n. l.) nebo podle jmen konzulů, kteří v daném roce úřadovali.¹³⁷

Juliánský kalendář s přestupným rokem každé čtyři roky navrhl roku 46 př. n. l. Julius Caesar, v platnost vstoupil 1. ledna 45 př. n. l. a v Evropě se používal do 16. století. Letopočet od narození Krista navrhl až roku 525 mnich Dionysius Exiguus a rozšířil se až v raném středověku. Protože neexistuje rok nula, následuje po roce 1 př. n. l. přímo rok 1 n. l., a mezi rokem 10 př. n. l. a rokem 10 n. l. proto uplynulo devatenáct let, ne dvacet.³⁸³⁹

Nejistota při datování je největší u nejstarších období. Egyptská chronologie se opírá o seznamy králů a astronomické události, mezopotámská o pozorování planety Venuše, a proto dnes existuje několik „chronologií“ (vysoká, střední, nízká), které se u dat 2. tisíciletí př. n. l. liší až o století. Dřívější data uváděná v tomto článku proto vždy označujeme jako „kolem“ nebo „asi“.⁴⁰⁴¹¹

Jak se vládlo: monarchie, oligarchie, demokracie a říše

Starověk vyzkoušel téměř všechny formy vlády, které známe. Nejrozšířenější byla monarchie: v Egyptě a Mezopotámii byl vládce zároveň božským či polobožským prostředníkem, v Persii „králem králů“ a v Číně „synem nebe“, jemuž nebe svěřilo mandát vládnout. Čínská představa nebeského mandátu přitom znamenala i právo svrhnout vládce, který selhal, a dynastie se tím opravňovaly.¹⁴²

Zvláštností Řecka byla občanská obec: v polis rozhodovali o veřejných věcech sami občané. Vedle athénské demokracie existovaly oligarchie (vláda několika), tyrannie (vláda jednotlivce, který převzal moc mimo zákon, ne nutně krutá) a smíšené ústavy, jako byla spartská. Římská republika spojovala prvky monarchie (konzulové), aristokracie (senát) a demokracie (lidová shromáždění) a řecký historik Polybios ji v 2. století př. n. l. označil za ukázkovou smíšenou ústavu.^434445463

Velké státy se ve starověku musely naučit vládnout rozlehlým územím bez moderních komunikací. Persie zavedla satrapie a poštovní cestu, Maurjové a Chanové úřednický aparát a Římané provincie, které spravovali místodržící a které byly propojeny silnicemi. Společným dilematem každé říše byl poměr mezi centrální mocí a místními elitami a výše daní, kterou venkov unesl.^{12134717141516}

Starověké civilizace: přehled

Starověké civilizace vznikly nezávisle v několika říčních údolích a plodných nížinách: v Mezopotámii mezi Eufratem a Tigridem, na Nilu, v povodí Indu a na Žluté řece. Podobné podmínky (úrodná půda, zavlažování, nutnost organizovat práci a evidovat sklizně) vedly k podobným výsledkům, ale konkrétní podoba státu, náboženství a písma byla v každé z oblastí jiná.¹

• Mezopotámie (od cca 3500 př. n. l.): Sumer, Akkad, Babylonie, Asýrie, město jako stát, klínové písmo;
• Egypt (od cca 3100 př. n. l.): sjednocený stát na Nilu, faraoni, pyramidy, hieroglyfy;
• údolí Indu (cca 2600–1900 př. n. l.): Harappa a Mohendžodaro, plánovaná města;
• Čína (od 2. tisíciletí př. n. l.): dynastie Šang, Čou, říše Čchin a Chan;
• Egejská oblast (od cca 3000 př. n. l.): minojská Kréta, mykénské Řecko;
• Persie (od 6. století př. n. l.): Achaimenovci, Parthové, Sásánovci;
• Řecko a Řím (od 8. století př. n. l.): polis, demokracie, republika, císařství;
• Núbie, Aksúm a Amerika: království Kúš a Aksúm v Africe, olmécká kultura ve Střední Americe.

Mezopotámie: Sumer, Akkad, Babylon a Asýrie

Mezopotámie, „země mezi řekami“, je kolébkou městské civilizace. Zavlažování umožnilo v jižní části, Sumeru, soustředit velký počet lidí. Největším městem čtvrtého tisíciletí byl Uruk, který měl podle odhadů desítky tisíc obyvatel, a spolu s Urem, Lagašem, Kišem a dalšími městskými státy vytvořil první soustavu měst na světě.⁴⁸⁵

Klínové písmo a sumerské město

Nejstarší klínopisné tabulky pocházejí z Uruku z doby kolem roku 3300 př. n. l. a zpočátku sloužily jen k evidenci zboží: kolik kusů dobytka, kolik zrna a pivních příděly. Teprve později se z účetního nástroje stalo písmo schopné zachytit mluvenou řeč a literaturu. Psalo se rákosovým stylem do vlhké hlíny, odtud klínový tvar znaků. Klínopis se používal po více než tři tisíce let pro řadu jazyků, od sumerštiny po akkadštinu a hetitštinu.⁴⁵

Sumerská města řídili kněží a králové, kteří stavěli stupňovité chrámové věže zikkuraty. Je zachován Epos o Gilgamešovi, příběh krále Uruku, který hledá nesmrtelnost; patří k nejstarším literárním dílům světa a obsahuje i příběh o potopě.²⁴⁴⁸⁵

Akkadská říše, Ur a Hammurabi

Kolem roku 2330 př. n. l. sjednotil Sargon, král města Akkad, mezopotámské městské státy a vytvořil první velkou říši, která sahala od Perského zálivu ke Středozemnímu moři. Po jejím rozpadu a vládě dynastie z Uru (kolem roku 2100–2000 př. n. l.) převzali vedení Amorejci a z města Babylon se stalo hlavní středisko.⁴⁹

Nejznámější babylónský král Chammurapi (vládl 1792–1750 př. n. l.) sjednotil většinu Mezopotámie a dal vytesat sbírku zákonů. Chammurapiho zákoník, sepsaný kolem roku 1753 př. n. l., obsahuje zhruba 280 ustanovení a objevili ho roku 1901 francouzští archeologové v Šúši; dnes je v Louvru. Jeho zásada „oko za oko“ (talion) je dobře známá, méně se ví, že stanovoval i různé tresty podle společenského postavení pachatele a oběti.⁴⁰⁴¹

Asyrská a novobabylonská říše

Asyrská říše na severu Mezopotámie se v 9.–7. století př. n. l. stala největším státem své doby. Opírala se o dobře vycvičenou armádu s železnými zbraněmi, o kruté deportace dobytých národů a o systém silnic a poslů. Král Aššurbanipal (668–631 př. n. l.) založil v Ninive proslulou knihovnu s desítkami tisíc tabulek a Ninive padlo roku 612 př. n. l. do rukou spojenců Babylóňanů a Médů.⁵⁰²⁵

Poslední rozmach přišel s novobabylonskou říší, v jejímž čele stál Nabukadnezar II. (605–562 př. n. l.). Dobyl Jeruzalém, odvedl část obyvatel Judska do babylonského zajetí a vybudoval z Babylonu monumentální město s Ištařinou bránou. Roku 539 př. n. l. Babylon bez většího boje dobyl perský král Kýros II.⁵¹

Starověký Egypt

Starověký Egypt patří k nejtrvalejším státům v dějinách: trval s přestávkami přes tři tisíciletí. Nil každoročně zaplavoval okolní půdu a zanechával úrodný kal, a proto se země mohla ekonomicky opírat o zemědělství a o státem organizované zásobování. Stát se kolem roku 3100 př. n. l. sjednotil, podle tradice pod vládou krále Narmera nebo Meniho, a po něm vládly dynastie faraonů, které historikové po egyptském kněži Manethovi počítají ve třiceti jedné dynastii.⁶

Stará říše a pyramidy

V období Staré říše (asi 2700–2200 př. n. l.) se faraon považoval za živého boha a jeho hrobka měla zajistit posmrtný život celé země. Džoserova stupňovitá pyramida v Sakkáře (kolem 2650 př. n. l.) byla první velkou kamennou stavbou na světě. Největší z pyramid, Chufuova v Gíze, dosahovala původně výšky asi 146 metrů a byla nejvyšší stavbou světa více než 3 700 let; jako jediná ze sedmi divů starověku se dochovala dodnes.⁵²⁵³

Pyramidy nestavěli otroci, jak se běžně tvrdí. Archeologové v Gíze v 90. letech 20. století odkryli sídliště dělníků s pekárnami, pivovary a hroby stavitelů. Pracovali tu zřejmě sezónně zemědělci odvedení k práci pro stát a stálá skupina odborníků, kteří dostávali stravu a po smrti byli pohřbíváni v blízkosti pyramidy.⁵²⁵³

Střední a Nová říše

Po rozpadu státu v první přechodné době obnovila jednotu Střední říše (asi 2050–1700 př. n. l.), která rozšířila obchod a kolonizovala Núbii. Poté Egypt dobyli Hyksósové, cizí vládci ze Sýropalestiny, které později vyhnali panovníci z Théb.⁵⁴

Nová říše (asi 1550–1070 př. n. l.) byla dobou největší moci. Královna Hatšepsut vládla jako faraon a vyslala slavnou obchodní výpravu do země Punt. Thutmose III. dobyl Sýrii a Palestinu, Achnaton zavedl uctívání slunečního kotouče Atona a Tutanchamon, který zemřel jako teenager, vešel do povědomí až roku 1922, kdy Howard Carter objevil jeho téměř nedotčenou hrobku.⁵⁵ Ramesse II. (vládl asi 1279–1213 př. n. l.) vedl kolem roku 1274 př. n. l. u Kadeše proti Chetitům jednu z největších bitev starověku s tisíci válečných vozů a roku 1258 př. n. l. s nimi uzavřel mír, jehož text patří k nejstarším dochovaným mezinárodním smlouvám.⁵⁶⁵⁷⁵⁸

Pozdní doba, Persie a Ptolemaiovci

Po zhroucení Nové říše se moc střídavě dělila mezi Libyjce, Núbijce, Asyřany a Peršany. Núbijská 25. dynastie z království Kúš ovládala Egypt v letech asi 744–656 př. n. l. Roku 525 př. n. l. dobyl zemi perský král Kambýsés II. a po Alexandrově tažení roku 332 př. n. l. jí vládli makedonští Ptolemaiovci. Poslední z nich, Kleopatra VII., byla Řekyně makedonského původu, ne Egypťanka, a po porážce u Actia a své sebevraždě roku 30 př. n. l. se Egypt stal římskou provincií.⁵⁹⁶⁰⁶¹

Egyptské náboženství bylo mnohobožské, spojené s kultem mrtvých a s vírou, že zemřelý se musí před soudem Usire obhájit. Hieroglyfické písmo se používalo až do 4. století n. l., poté ho vytlačila koptština a řečtina.⁶²

Chetité, mořské národy a zhroucení doby bronzové

V Anatolii vznikla v 17. století př. n. l. říše Chetitů s hlavním městem Chattuša. Dříve se soudilo, že Chetité železo ovládali jako monopol, ale novější bádání to zpochybňuje: většina železných předmětů doby bronzové je z meteoritů. Ve 14.–13. století př. n. l. soupeřili s Egyptem o Sýrii. Jejich jazyk je nejstarším doloženým indoevropským jazykem.⁶³⁶⁴⁶⁵

Kolem roku 1200 př. n. l. se východní Středomoří propadlo do krize. Chetitská říše zanikla, Ugarit a Mykény byly zničeny a Egypt byl s námahou ubráněn před takzvanými mořskými národy, jejichž příchod popsal Ramesse III. zhruba roku 1177 př. n. l. Příčiny nejsou jednoznačné: historikové hovoří o souběhu neúrody, zemětřesení, vnitřních povstání a přerušení obchodu s cínem.⁶⁶⁶⁷

Féničané, Izrael a vznik abecedy

Féničané, obchodníci z přístavních měst Týru, Sidónu a Býblu na dnešním libanonském pobřeží, vytvořili kolem roku 1050 př. n. l. fonetické písmo o dvaceti dvou souhláskových znacích, které se stalo základem řecké, latinské a mnoha dalších abeced. Jejich lodě křižovaly Středomoří, zakládaly obchodní osady a podle tradice roku 814 př. n. l. založili i Kartágo.⁶⁸⁶⁹⁷⁰

V té samé době vzniklo v Palestině království Izrael a Juda, jejichž dějiny a náboženská tradice se staly základem judaismu. Jeruzalém byl roku 586 př. n. l. zničen Babylóňany a po perském dobytí Babylonu se část obyvatel mohla vrátit a obnovit chrám.⁵¹

Persie: od Kýra po Sásánovce

Kýros II. Veliký (vládl asi 559–530 př. n. l.) založil Achaimenovskou říši. Podmanil si Médy, Lýdii a Babylon a jeho následníci ji rozšířili od Egypta a Thrákie po údolí Indu. Dareios I. (522–486 př. n. l.) rozdělil říši na satrapie, zavedl jednotné mince a vybudoval Královskou cestu, součást dálnice dlouhé zhruba 2 500 kilometrů. Říše byla na svou dobu tolerantní: Peršané ponechávali podmaněným národům jejich náboženství a zákony.^12511371

Řecko-perské války (490–479 př. n. l.) s bitvami u Marathónu, Thermopyl, Salamíny a Platají, které Řekové ubránili, poznamenaly představu o střetu Východu a Západu. Persii dobyl Alexandr Veliký v letech 334–330 př. n. l. a po jeho smrti vznikla seleukovská říše. Od 3. století př. n. l. vládli Íránu Parthové, kteří úspěšně odolávali Římu, a od roku 224 n. l. Sásánovci, jejichž říše zanikla až arabským dobytím v polovině 7. století.^722737475

Perská a parthská říše v souboji s Římem

Persie se v následujících staletích stala největším soupeřem Říma. Parthové (od 247 př. n. l.) byli jezdecký národ původem ze střední Asie, který vyhrál roku 53 př. n. l. u Karrh nad Crassem a ve 3. století n. l. byl vystřídán Sásánovci. Zakladatel dynastie Ardašír I. vzal moc roku 224 a jeho syn Šápúr I. porazil roku 260 římského císaře Valeriana a zajal ho; tento císař skončil v zajetí a stal se jediným římským císařem, který padl do zajetí nepřítele.^73747576

Sásánovská říše obnovila zoroastrijské náboženství jako státní a vytvořila silnou byrokracii. Mezi Římem a Persií se tak po staletí vedly války o Arménii a Mezopotámii a nikdy žádná z říší nezískala trvalou převahu. Tyto války vyčerpaly obě strany a mají podíl na tom, že v 7. století byly oba státy příliš oslabeny, aby odolaly arabské expanzi.⁷⁴⁷⁵⁷¹

Starověká Indie

První městská civilizace na Indickém subkontinentu, harappská (údolí Indu), vrcholila v letech asi 2600–1900 př. n. l. Města Harappa a Mohendžodaro měla pravoúhlé uličky, cihlové domy, kanalizaci a veřejné lázně. Písmo, jehož znaky se dochovaly na pečetích, dodnes nikdo nerozluštil, a proto o společnosti víme málo. Úpadek se obvykle vysvětluje změnou klimatu a proměnou řek.³⁰³¹

V 1. tisíciletí př. n. l. se centrum přesunulo do povodí Gangy, kde vznikala království a města a kde působili Buddha a zakladatel džinismu Mahávíra. Přesné datování Buddhy je sporné, tradičně se klade do 6.–5. století př. n. l., novější odhady dávají jeho smrt spíše do 5. až počátku 4. století př. n. l.⁷⁷

První říši, která spojila většinu Indie, vytvořili Maurjové po roce 322 př. n. l. Čandragupta Maurja využil po Alexandrově odchodu mocenského vakua a jeho vnuk Ašóka (vládl asi 268–232 př. n. l.) se po krvavé válce o Kalingu obrátil k buddhismu, nechal na kameny a sloupy vytesat edikty o mírumilovné vládě a vyslal misionáře až na Cejlon. Po úpadku Maurjů následovala dlouhá doba menších států a roku asi 320 n. l. vzniklo v severní Indii Guptovské císařství, jehož doba bývá považována za zlatý věk umění, literatury a matematiky: matematik Árjabhata sepsal roku 499 dílo o astronomii a matematice a v Indii se v té době rozvíjel desítkový poziční zápis čísel.⁴⁷⁷⁸

Starověká Čína

Nejstarší doložená čínská dynastie Šang (asi 1600–1046 př. n. l.) nám zanechala věštecké kosti s prvním čínským písmem a bronzové obřadní nádoby. Dynastie Čou, která ji svrhla, vládla do roku 256 př. n. l., ale skutečnou moc ztratila už po roce 771 př. n. l. Následující období Jar a podzimů a období Válčících států (475–221 př. n. l.) byla dobou neustálých válek, ale i obrovské intelektuální plodnosti. Žili tehdy Konfucius (551–479 př. n. l.), zakladatel taoismu Lao-c’ a autor Umění války Sun-c’.⁴²⁷⁹

Roku 221 př. n. l. sjednotil Čínu král státu Čchin, který přijal titul Prvního císaře (Čchin Š’-chuang-ti). Zavedl jednotné písmo, míry, váhy a měnu, spojil hradby na severu a nechal si vystavět obrovský hrob střežený hliněnou armádou, jejíž tisíce figur objevili rolníci roku 1974. Dynastie Čchin se však po císařově smrti rychle zhroutila a roku 202 př. n. l. nastoupila dynastie Chan.⁸⁰¹⁷

Říše Chan (202 př. n. l. – 220 n. l.) je pro Čínu to, čím je Řím pro Evropu: období, podle něhož se největší čínská etnická skupina dodnes nazývá. Panovník Wu-ti poslal roku 138 př. n. l. vyslance Čang Čchiena na západ a započal tak spojení, které se později nazvalo Hedvábná stezka. Podle tradice zdokonalil výrobu papíru roku 105 n. l. dvořan Cchaj Lun. Římská říše a říše Chan o sobě věděly, ale nikdy se nesetkaly; obchod probíhal přes prostředníky, zejména Parthy a Kušánce.¹⁷⁸¹

Starověká Afrika a Amerika: Kúš, Aksúm a Olmékové

Jižně od Egypta vznikla v Núbii království Kerma a později Kúš s hlavním městem Napata a později Meroe. Kúšští králové ovládali Egypt jako 25. dynastie a Meroe se stalo centrem železářství a obchodu s Egyptem a s Římem. V Etiopské vysočině vzniklo v prvních stoletích n. l. království Aksúm, které razilo vlastní mince, obchodovalo s Římem a Indií a zhruba ve 4. století přijalo křesťanství za krále Ezany.⁵⁹⁸²

Na opačné straně světa rostla v tropických nížinách dnešního Mexika olmécká kultura (asi 1200–400 př. n. l.). Známe ji hlavně podle kolosálních kamenných hlav a velkých obřadních center San Lorenzo a La Venta. Klasické období mayské civilizace (asi 250–900 n. l.) se obvykle řadí k předkolumbovské Americe, a ne ke starověku v užším slova smyslu, ačkoli šlo o stejně složité státy jako ve starověkém Středomoří.⁸³

Čínské myšlení: konfucianismus, taoismus a legalismus

Období Válčících států vyprodukovalo „sto škol“ myšlení, které Čínu formovaly po dva tisíce let. Konfucius (551–479 př. n. l.) učil, že stát stojí na ctnostných vládcích a na úctě k rodině a rituálu; jeho nauku shrnuli žáci v Hovorech (Lun-jü). Taoismus, spojovaný s Lao-c’em a Čuang-c’em, doporučoval žít v souladu s přírodním řádem (tao) a vládnout co nejméně zásahy. Legalismus, jehož teoretikem byl Chan Fej, naopak spoléhal na přísné zákony, tresty a odměny a stal se ideovým základem státu Čchin.^79428017

Dynastie Chan, jejíž císař Wu-ti vládl v letech 141–87 př. n. l., povýšila konfucianismus na státní nauku a vytvořila úřednický aparát, vybíraný podle vzdělání a znalosti klasických textů. Tento princip zkoušek přetrval s úpravami až do roku 1905. Chanská říše zažila i ekonomické problémy: státní monopoly na sůl a železo, drobné rolníky zadlužující velkostatkáři a povstání Žlutých turbanů roku 184 n. l., které urychlilo rozpad říše.¹⁷⁸¹

Indická společnost: védská doba, kasty a Arthášastra

Po zániku harappské civilizace se v severní Indii šířily kmeny mluvící indoevropským jazykem, jejichž náboženské texty, védy, sloužily po staletí jako ústní tradice. V 6. století př. n. l. existovalo v povodí Gangy šestnáct velkých států (mahádžanapad) a města jako Rádžagrha a Váránasí. Společnost se dělila do čtyř tříd (varna): kněží (bráhmani), bojovníci (kšatrijové), obchodníci a rolníci (vajšjové) a služebníci (šúdrové). Z těchto tříd se později vyvinul složitý systém kast (džáti).³⁰³¹⁴⁷

Politickou teorii rané Indie shrnuje spis Arthášastra, tradičně připisovaný Kautiljovi, rádci Čandragupty Maurji, který pojednává o správě státu, špionáži, daních a diplomacii. Za jeho autora se dnes považuje spíše skupina učenců, pozdější redakce spisu spadá do doby kolem počátku našeho letopočtu. Buddhismus a džinismus, které vznikly jako reakce na bráhmanskou nadvládu, se stejně jako Ašókovy edikty šířily podél obchodních cest do Střední Asie a Číny.⁴⁷⁷⁷

Athénská demokracie podrobněji: instituce a omezení

Základem athénské demokracie bylo lidové shromáždění (ekklésia), na němž mohl mluvit každý občan a které se scházelo na pahorku Pnyx čtyřicetkrát do roka. Rada pěti set (bulé) připravovala jeho jednání a její členové se losovali. Soudy tvořily velké poroty občanů, losované z občanů starších třiceti let, a lid tak měl pravomoc nad správou státu i soudy. Nejvyšší vojenskou funkci, stratéga, naopak lid volil, a proto mohli Periklés a jiní vést Athény po desetiletí.⁴³⁴⁴⁸⁴

Zvláštním nástrojem byl ostrakismus: občané každoročně mohli hlasovat o vyhnání nebezpečného politika na deset let; hlasovalo se na střepech keramiky (ostraka). Athéňané ho používali k odstranění politiků, u nichž hrozila tyranida. Demokracie ale nebyla univerzální: z přibližně 250–300 tisíc obyvatel Attiky mělo politická práva jen několik desítek tisíc dospělých mužů. Slabinou byla i náchylnost k populismu a po porážce v peloponéské válce dvakrát došlo k oligarchickým převratům.^4344852

Starověké Řecko

Starověké Řecko není stát, ale svět stovek samostatných městských států. Dějiny se tradičně dělí na pět částí: dobu bronzovou (minojská a mykénská kultura), temná doba (asi 1100–800 př. n. l.), archaické období (do 480 př. n. l.), klasické období (480–323 př. n. l.) a helénistické období, které končí roku 31 př. n. l.⁸⁶⁴⁵

Minojská Kréta a mykénské Řecko

Nejstarší vyspělou civilizací v Evropě byla minojská kultura na Krétě (asi 3000–1450 př. n. l.), pojmenovaná podle mýtického krále Mínóa. Středisky byla paláce v Knóssu a Faistu a lid žil z obchodu po moři. Mohutná erupce sopky na Théře kolem roku 1600 př. n. l. kulturu okamžitě nezničila, ale zřejmě oslabila její moc; kolem roku 1450 př. n. l. Krétu ovládli Mykéňané.⁸⁶⁸⁷

Na pevnině vyrostla mykénská civilizace (asi 1600–1100 př. n. l.) s opevněnými paláci v Mykénách, Tiryntu a Pylu. Mykéňané psali lineárním písmem B, které rozluštil Ventris, a jejich zničení v době zhroucení bronzové doby uvedlo Řecko do několika století bez písma, v nichž vznikly hrdinské eposy později zapsané jako Homérova Ílias a Odysseia.⁸⁶²⁹

Polis, kolonizace a olympijské hry

Mezi 8. a 6. stoletím př. n. l. se Řecko vzpamatovalo. Vznikla polis, městský stát s vlastními zákony, a Řekové osadili Sicílii, jižní Itálii, pobřeží Černého moře a Malé Asie a založili například Neapol, Syrakusy, Massilii (Marseille) a Byzantion. Společným rysem byl jazyk, náboženství a každé čtyři roky konané olympijské hry, o nichž se traduje, že se poprvé konaly roku 776 př. n. l.⁴⁵³⁷

Řekové přejali v 9.–8. století př. n. l. fénické písmo a doplnili znaky pro samohlásky, čímž vznikla první úplná abeceda. Nejstarší ražené mince pocházejí z Lýdie z doby kolem roku 600 př. n. l. a rychle se rozšířily i mezi Řeky, kde usnadnily obchod i výběr daní.⁶⁸⁸⁸

Athény a Sparta

Athény zavedly kolem roku 508/507 př. n. l. za Kleisthena demokracii: o společných věcech rozhodovalo shromáždění občanů a řada úředníků byla losována. Demokracie byla ovšem omezená. Občany byli jen dospělí muži narození z athénských rodičů, tedy nepatrná část obyvatel, a z politiky byli vyloučeni ženy, otroci i cizinci.⁴³⁴⁴

Sparta byla pravým opakem: oligarchická vojenská společnost, kde menšina plnoprávných občanů žila z práce poddaných, takzvaných heilótů, a celý život podřizovala armádě. Obě polis spolu soupeřily a v klíčových chvílích spolupracovaly.⁴⁵

Řecko-perské války a zlatý věk Athén

V roce 490 př. n. l. porazili Athéňané u Marathónu expediční vojsko perského krále Dareia I. a roku 480 př. n. l. se po hrdinském postavení u Thermopyl, kde Leónidás se sparťanskou družinou a dalšími spojenci zdržel perskou armádu, zvrátil válku námořní bitvou u Salamíny. Řekové zvítězili definitivně roku 479 př. n. l. u Plataj.⁷²²

Athény pak vedly Délský spolek a za Perikla (zemřel 429 př. n. l.) zažily zlatý věk: stavbu Akropole a Parthenónu, dramata Aischyla, Sofokla a Eurípida a komedie Aristofana, dějepisectví a filozofii. Sokratés, jenž učil na athénských ulicích, byl roku 399 př. n. l. odsouzen k smrti, jeho žák Platón založil Akademii a Platónův žák Aristotelés Lykeion. Do filozofie, přírodních věd, divadla a politického myšlení patří Řekové k těm, kdo nejvíce ovlivnili pozdější vývoj Evropy.⁸⁴⁸⁹⁹⁰

Peloponéská válka a vzestup Makedonie

Soupeření Athén a Sparty vyústilo v peloponéskou válku (431–404 př. n. l.), kterou Athény prohrály. Následující desetiletí bylo vyplněno bojem o hegemonii mezi Spartou, Thébami a Athénami, a tak Řecko oslabené neustálými válkami snadno získal makedonský král Filip II. po vítězství u Chairóneie v roce 338 př. n. l.⁸⁵²

Alexandr Veliký a helénismus

Filipův syn Alexandr III. Makedonský (vládl 336–323 př. n. l.) dobyl během jedenácti let Persii, Egypt a část Střední Asie a v roce 326 př. n. l. dorazil na řeku Hydaspés v Indii. V roce 323 př. n. l. zemřel v Babylonu ve věku třiceti dvou let. Jeho říše se rozpadla mezi vojevůdce (diadochy) na Ptolemaiovce v Egyptě, Seleukovce v Přední Asii a Antigonovce v Makedonii.⁹¹

Helénismus, období od Alexandrovy smrti do roku 31 př. n. l., spojil řeckou kulturu s orientální. Řečtina se stala světovým jazykem, vznikla velká města Alexandrie a Antiochie a rozkvetla věda: Eukleidés sepsal Základy geometrie, Archimédés v Syrakusách objevil zákon vztlaku, Eratosthenés odhadl kolem roku 240 př. n. l. obvod Země s překvapivou přesností a v Alexandrii vznikla proslulá knihovna.^929394959697

Helénistické říše a východní Středomoří po Alexandrovi

Po Alexandrově smrti se jeho vojevůdci, diadochové, přeli o dědictví a v letech 323–281 př. n. l. vedli řadu válek. Vznikly tři hlavní říše. Ptolemaiovci vládli z Alexandrie Egyptu a do roku 30 př. n. l. se drželi jako pokračovatelé faraonů. Seleukovská říše sahala od Sýrie po střední Asii a postupně se zmenšovala pod tlakem Parthů a Říma. Antigonovci spravovali Makedonii a ovládali řecké městské státy.⁹²⁹³⁹¹

Vedle nich vznikly menší, ale kulturně významné státy: Pergamon v Malé Asii s knihovnou soupeřící s alexandrijskou, řecko-baktrijské království v dnešním Afghánistánu a řecko-indická království, jejichž král Menandros (2. století př. n. l.) vešel do buddhistické literatury. V Judeji vznikl po povstání Makabejských (od roku 167 př. n. l.) nezávislý stát Hasmoneovců, který skončil roku 63 př. n. l., kdy Judeu dobyl Pompeius.⁹²⁹³

Helénistická města měla řecké instituce a jazyk, ale většina obyvatel mluvila místními jazyky. Řečtina se stala společným jazykem (koiné), v němž později vznikl i Nový zákon. Kulturní míšení je dobře vidět v umění, například v buddhistických sochách z Gandháry, které mají řecký ráz.⁹²⁹³

Starověký Řím

Starověký Řím je pro Evropu nejdůležitějším dědictvím starověku. Z malého městského státu na Tiberu vyrostla říše, která v největším rozsahu obklopovala celé Středozemní moře a která pro dnešní Evropu vytvořila jazykový, právní a správní základ. Dějiny Říma se tradičně dělí na tři období: monarchie, republika a císařství.^463141516

Počátky a římská republika

Podle tradice založil Řím roku 753 př. n. l. Romulus a v letech 753–509 př. n. l. v něm vládli králové. Poslední z nich, Tarquinius Superbus, byl podle tradice roku 509 př. n. l. vyhnán a Řím se stal republikou, v níž vládli dva každoročně volení konzulové a senát. Římská republika vyrostla ze sporů mezi patricii, šlechtici, a plebeji, prostými občany, kteří si v bojích zajistili vlastní zástupce, tribuny lidu, a písemné zákony zapsané na dvanácti deskách.⁴⁶³

Římané postupně ovládli Itálii a rozšiřovali své území důslednou kombinací vojenské síly, výstavby silnic a poskytování občanských práv spojencům. Vojsko bylo založeno na občanské branné povinnosti a spojenci z Itálie dodávali další vojáky, takže Řím dokázal po porážkách rychle nahradit ztráty.⁴⁶³

Punské války a Hannibal

Střet s Kartágem, obchodní mocností v severní Africe, vyústil ve tři punské války (264–146 př. n. l.). V té druhé (218–201 př. n. l.) překročil kartaginský vojevůdce Hannibal s vojskem a slony Alpy a roku 216 př. n. l. porazil Římany u Kann: podle antických pramenů padlo na římské straně 50 000 až 70 000 mužů, což bývá označováno za jednu z nejtěžších porážek v římských dějinách. Řím přesto vydržel a Scipio Africanus porazil Hannibala roku 202 př. n. l. u Zamy.⁹⁸⁷⁰

Ve třetí válce Řím roku 146 př. n. l. Kartágo srovnal se zemí. Ve stejném roce zničil řecký Korint a východ Středomoří tak připadl pod jeho vliv. Tradovaná zpráva, že na místo Kartága nasypali sůl, je pozdější legenda.⁹⁸⁷⁰

Krize republiky a Caesar

Vítězství přineslo Římu zlato, otroky a zemědělské krize. Bratři Tiberius a Gaius Gracchovi se v letech 133 a 122–121 př. n. l. pokusili o pozemkové reformy a oba zahynuli násilnou smrtí. Následovala řada občanských válek, vojenských diktatur (Marius, Sulla), povstání gladiátora Spartaka v letech 73–71 př. n. l. a mocenský střet Pompeia s Gaiem Juliem Caesarem.⁹⁹¹⁰⁰

Caesar dobyl v letech 58–50 př. n. l. Galii, 10. ledna roku 49 př. n. l. překročil s vojskem řeku Rubikon, vyhrál občanskou válku a stal se doživotním diktátorem. Na idách březnových roku 44 př. n. l. byl ve senátu zavražděn skupinou senátorů vedenou Brutem a Cassiem. Caesar přitom nikdy nebyl císařem, jak se často tvrdí; titul císař vznikl později.¹⁰¹

Augustus a principát

Po dalších občanských válkách porazil Caesarův adoptivní syn Octavianus roku 31 př. n. l. u Actia Marka Antonia a Kleopatru a v roce 27 př. n. l. získal od senátu titul Augustus. Formálně zachoval republikánské instituce, ve skutečnosti ale soustředil moc do svých rukou a stal se prvním římským císařem. Jeho vláda (do roku 14 n. l.) otevřela dvě století relativního míru, tzv. pax Romana.¹⁰²¹⁰³

Římská říše dosáhla největšího rozsahu za Traiana, který zemřel roku 117, a rozkládala se od Británie po Mezopotámii. Římská říše měla v době největšího rozsahu podle tradičního odhadu 55–60 milionů obyvatel (novější studie uvádějí 70 až přes 100 milionů) a město Řím nejspíš kolem milionu. Roku 212 udělil císař Caracalla římské občanství téměř všem svobodným obyvatelům říše.^104141516

Římská civilizace: právo, stavby a každodennost

Římané vynikali v organizaci. Římské právo, později zpracované do Justiniánova Corpus iuris civilis, se stalo základem občanských zákoníků kontinentální Evropy. Silnice, z nichž první významná, Via Appia, byla budována od roku 312 př. n. l., a akvadukty, jimiž voda proudila do měst, vznikaly s použitím betonu, který odolává dvě tisíciletí. Pantheon v Římě má dodnes největší nevyztuženou betonovou kupoli světa o průměru zhruba 43 metrů a Koloseum, otevřené roku 80, pojalo kolem padesáti tisíc diváků.^105106107

Základem hospodářství byla práce otroků a zemědělství a otroctví je neoddělitelnou součástí římské společnosti: podle odhadů tvořili otroci v Itálii asi 20–30 % obyvatel, mimo Itálii v průměru 10–20 %. Otroci pracovali na polích, v dolech i v domácnostech a zacházení s nimi závisilo na pánovi; někteří byli propuštěni a jejich potomci se stali plnoprávnými občany.¹⁰⁸

Krize 3. století a tetrarchie

Po roce 235 se říše dostala do hluboké krize: během padesáti let se objevilo nejméně 26 uchazečů o trůn, většinou vojáků, kteří se k moci dostali násilím. Na hranicích tlačili Germáni a Sásánovci, hospodářství sužovala inflace a pustošil ho mor. Krizi ukončili císařové z Illyrika. Dioklecián (284–305) zavedl roku 293 tetrarchii, vládu čtyř císařů, a rozdělil správu říše.^10916110

Konstantin Veliký a vítězství křesťanství

Konstantin Veliký se po vítězství u Milvijského mostu roku 312 stal vládcem Západu a roku 313 vydal s Liciniem Milánský edikt, který zaručil křesťanům svobodu vyznání. V roce 325 svolal koncil v Nikáji a roku 330 vybudoval na místě starého Byzantia nové hlavní město Konstantinopol. Roku 380 prohlásil císař Theodosius I. ediktem v Soluni křesťanství nikájského vyznání za státní náboženství.^111112113

Pád západořímské říše

Pád západořímské říše patří k nejvíce zkoumaným otázkám dějin. Roku 378 porazili Gótové císaře Valenta u Hadrianopole, po smrti Theodosia I. roku 395 se říše definitivně rozdělila na východní a západní a roku 410 dobyl Řím gótský král Alarich. Vandalové dobyli roku 439 Kartágo a v roce 455 vyplenili Řím. Roku 476 sesadil germánský velitel Odoaker posledního západního císaře Romula Augustula a vyslal císařské odznaky do Konstantinopole.⁷⁸⁹

Východní říše, kterou dnes nazýváme Byzantská, přežila až do dobytí Konstantinopole Osmany roku 1453. Justinián I. (527–565) obnovil část západních území, dal zpracovat římské právo a roku 537 dokončil Hagiu Sofii, ale mor, který zasáhl říši roku 541, a dlouhé války s Persií jeho obnovu zastavily.⁹³⁶³⁵

Římská republika podrobněji: boj stavů, dobytí Itálie a expanze na východ

V prvních stoletích republiky se patricijové a plebejové přeli o politickou moc. Plebejové opakovaně hrozili odchodem z města (secessio plebis) a získali právo volit tribuny a později i přístup k úřadům včetně konzulátu; úplné rovnoprávnosti dosáhli zákony Licinia a Sextia roku 367 př. n. l. a Hortensiovým zákonem roku 287 př. n. l., podle něhož usnesení plebejského shromáždění platila pro všechny.⁴⁶³

Dobytí Itálie trvalo téměř dvě století. Řím, který kolem roku 390 př. n. l. vyplenili Galové, odolal v následujících desetiletích Samnitům a Latinům, a roku 275 př. n. l. porazil řeckého krále Pyrrha, jehož vítězství byla tak nákladná, že se dodnes nazývají pyrrhovými. Řím nepřipojoval spojence jako poddané, ale uzavíral s nimi smlouvy, které vázaly jejich vojsko k římskému, a část z nich získala občanská práva.^4639870

Po pádu Kartága se Řím rozšířil na východ: v Makedonských válkách porazil roku 168 př. n. l. u Pydny posledního makedonského krále a roku 146 př. n. l. zničil Korint. V Malé Asii zasáhl proti pontskému králi Mithridatovi VI., jehož války s Římem se táhly od roku 88 do roku 63 př. n. l. a skončily vítězstvím Pompeiovým. V poslední etapě republiky ovládl Řím Galii (Caesar) a roku 30 př. n. l. i Egypt, který se stal zvláštním majetkem císaře.⁴⁶³¹⁰¹

Římská armáda, provincie a hranice říše

Základem římské moci byla legie, jednotka o několika tisících těžkooděnců, kterou doplňovaly pomocné sbory z neřímských obyvatel. Podle Tacita stálo za Tiberia na Rýně osm legií, ve Španělsku tři, v Africe a v Egyptě po dvou a další v Sýrii a na Dunaji, k nim přistupovaly pomocné sbory a flotily. Veteráni dostávali po službě pozemek nebo peníze, jak se Augustus chlubí ve svém politickém testamentu. Kolem stálých táborů na hranicích vznikala města, z nichž mnohá existují dodnes, například Vídeň (Vindobona), Budapešť (Aquincum) a Kolín nad Rýnem.^114102141516

Provincie spravovali místodržící, kteří vybírali daně a vykonávali soudní moc. Hranice (limes) vedla po Rýnu a Dunaji a v Británii ji označil Hadrianův val, který vznikl po roce 122. Řím nebyl vždy rozšiřován dál: císař Hadrianus (117–138) od expanze upustil a soustředil se na obranu.^115141516

Císařské dynastie od Augusta po Severovce

Prvním císařským rodem byli Julsko-klaudijští (27 př. n. l. – 68 n. l.), mezi nimiž vynikli Tiberius, Caligula, Claudius, který roku 43 zahájil dobývání Británie, a Nero. Po Neronově smrti následoval rok čtyř císařů (69) a vláda Flaviovců, za nichž byl dokončen Koloseum a v roce 79 zasypala Pompeje a Herculaneum erupce Vesuvu.^10210332

Období od Nervy po Marka Aurelia (96–180) bývá označováno jako doba „pěti dobrých císařů“. Římská říše dosáhla vrcholu, ale už za Marka Aurelia se objevily první zjevné potíže: antoninský mor, markomanské války a napětí na východní hranici. Jeho syn Commodus (vládl 180–192) byl zavražděn a po občanské válce vládla dynastie Severovců (193–235), jejímž dílem bylo i udělení občanství roku 212.¹⁸¹⁹³⁴

Teutoburský les, Jeruzalém a další střety

Roku 9 n. l. zničili Germáni vedení Arminiem v Teutoburském lese tři římské legie pod velením Publia Quinctilia Vara. Augustus údajně volal na Vara, ať mu vrátí legie, a Řím se po této porážce vzdal plánu obsadit Germánii až k Labi. Hranice zůstala na Rýnu, a tak české země zůstaly mimo říši.^116117118119

Na východě vedl Řím dlouhé války s Parthy, kteří roku 53 př. n. l. u Karrh rozdrtili vojsko Marka Licinia Crassa. V Judeji vypuklo roku 66 povstání proti římské vládě; Titus roku 70 dobyl Jeruzalém a zničil chrám, což mělo zásadní následky pro židovské dějiny. Po dalším povstání (132–136) založil císař Hadrianus na místě zničeného Jeruzaléma římskou kolonii Aelia Capitolina.^76120121

Vznik křesťanství a jeho cesta ke státnímu náboženství

Křesťanství vzniklo v 1. století v Judeji jako hnutí kolem Ježíše z Nazaretu, který byl za vlády Tiberia ukřižován v Jeruzalémě. Zásadním šiřitelem mezi pohany byl apoštol Pavel, jehož dopisy patří k nejstarším textům Nového zákona. Římané křesťany nejprve považovali za podivnou židovskou sektu, a když se roku 64 vyskytl požár Říma, císař Nero z něj obvinil křesťany.^12212316

Pronásledování bylo v 1.–3. století spíše lokální a sporadické. Plošně je řídil až císař Decius (250) a nejrozsáhlejší bylo za Diokleciána od roku 303. Přesto křesťanů přibývalo a po Konstantinově obratu a Theodosiově ediktu se z menšiny stalo vládnoucí náboženství. Pohanské kulty byly postupně zakazovány a poslední doložené olympijské hry se konaly roku 393.^12212316113

Stěhování národů, Hunové a konec Západu

Od 4. století se kmeny žijící za hranicemi stěhovaly na území říše. Roku 375 zasáhli východní Evropu Hunové z asijských stepí a vytlačili Góty, kteří našli útočiště v říši a roku 378 porazili u Hadrianopole císaře Valenta. Dalšími skupinami byli Vandalové, Svébové, Burgundové, Frankové a Anglové a Sasové. Římané je zpočátku přijímali jako spojence (foederati), ale postupně ztráceli kontrolu.⁷⁸⁹

Hunský král Attila podnikl v letech 447–452 tažení na Balkán, do Galie a Itálie. Roku 451 ho zastavilo na Katalaunských polích spojené římsko-vizigótské vojsko. Roku 476 byl Odoaker, velitel germánských žoldnéřů, prohlášen králem Itálie, a východní císař v Konstantinopoli ho uznal jako svého zástupce. Pro současníky šlo jen o další změnu na trůně; za konec světa to nikdo nepovažoval.⁹⁸

Na východě vedl Justinián v letech 535–554 válku v Itálii proti Ostrogótům, která zemi zpustošila a oslabila i vítěze. Roku 568 dobyli Itálii Langobardi. Konečný rozpad starověkého uspořádání na Východě přinesly války mezi Byzancí a Persií v letech 602–628, které obě říše vyčerpaly, a poté arabské dobytí: Byzanc ztratila Sýrii a Egypt po bitvě na Jarmúku roku 636 a Sásánovská říše padla do roku 651.^9367475

Starověk a české země: Keltové, Markomani a Římané

České země byly ve starověku okrajem velkých událostí, ale nebyly mimo ně. Ve 4. století př. n. l. sem přišli Keltové, kmen Bójů, podle nichž nese země označení Boiohaemum, a ve 2.–1. století př. n. l. postavili opevněná oppida, například Stradonice, Závist a Třísov. Písemné zprávy o nich jsou ojedinělé, a proto se tato doba laténská v českém prostředí obvykle řadí ještě k pravěku.

Počátek zápisů o Čechách spadá na přelom letopočtu. Kolem roku 9 př. n. l. se podle antických autorů přestěhoval do Čech germánský kmen Markomanů a král Marobud vybudoval silné království, které se pro Řím stalo nebezpečným soupeřem. Římané proti němu roku 6 n. l. vytáhli, ale vypuknutí povstání v Pannonii tažení přerušilo. Marobud byl roku 19 n. l. svržen a skončil v exilu v Ravenně.^118119124

Nejdramatičtější kontakt přinesly markomanské války (166–180 n. l.), v nichž císař Marcus Aurelius bránil hranici na Dunaji proti kmenům Markomanů, Kvádů a dalších. Římané pronikli hluboko na jižní Moravu, kde u Mušova a v okolí archeologové objevili římské vojenské tábory z 70. let 2. století. Císař údajně část svého filozofického díla Hovory k sobě psal za bojů u řeky Hron, a nápis z roku 179 na hradní skále v Trenčíně dokládá pobyt římských legionářů patří k nejsevernějším dokladům římských vojsk ve střední Evropě.¹⁸¹⁹²⁰

České země v době římské a na konci starověku

Po markomanských válkách žily v Čechách a na Moravě germánské kmeny, mezi něž patřili Markomani a Kvádové, a udržovaly s římskými provinciemi obchodní styky. Archeologové nacházejí na území Čech i Moravy římské mince, bronzové nádoby, sklo a keramiku z 1.–4. století a bohaté hroby vládnoucí vrstvy, v nichž byly nalezeny římské importy. Tyto předměty ukazují, že obyvatelé mimo hranice říše byli s Římem v pravidelném obchodním styku.¹⁸¹⁹²⁰

Ve 4.–5. století se ve středoevropském prostoru dál hroutilo staré osídlení: část germánských kmenů se přesunula na západ a na jih, do Galie a Itálie, a prostor se postupně uvolňoval. Zhruba v 6. století přicházejí do českých zemí první Slované, což se v českém dějepisectví tradičně považuje za začátek raného středověku. Konec starověku tak v Čechách není vázán na pád Říma, ale na změnu obyvatelstva.⁷⁸⁹

Města starověku

Starověk je dobou prvních velkých měst. Uruk měl v době největšího rozmachu pravděpodobně několik desítek tisíc obyvatel, Babylon v 6. století př. n. l. patřil k největším sídlům světa a Alexandrie, založená roku 331 př. n. l., měla na počátku našeho letopočtu podle odhadů několik set tisíc obyvatel. Největším městem starověku byl Řím, který kolem 1.–2. století dosáhl zhruba milionu obyvatel; podobného počtu dosáhl v Evropě znovu až Londýn v 19. století. V Číně patřila k největším městům hlavní město dynastie Chan Čchang-an.^59697141516

Města plnila různé funkce. Théby v Egyptě a Nippur v Mezopotámii byly především náboženskými středisky, Athény a Korint obchodními, Řím politickým centrem s obrovským zásobovacím systémem. Do Říma proudilo obilí z Egypta a severní Afriky a stát za císařství rozdával chudým občanům obilí, tzv. annonu. Římské město se vyznačovalo veřejnými lázněmi, fóry, amfiteátry a vodovody.^141516106

Válečnictví: vozy, falanga a legie

Starověké války se vyvíjely spolu s technikou. V době bronzové vládly válečné vozy, které rozhodovaly bitvy v Egyptě, u Chetitů i v Číně šangské. Železo zlevnilo zbraně a umožnilo masové armády. Řekové bojovali jako těžkooděnci (hoplité) v těsné formaci, falandě, a plavili se na vesly poháněných lodích, triérách. Alexandr zdokonalil makedonskou falangu a spojil ji s jízdou.¹⁷²²

Římská legie byla pružnější: dělila se na menší jednotky, vojáci byli profesionálové a nosili standardizovanou výzbroj. Římané byli také mistři obléhání a ženijních prací. Stavěli opevněné tábory, mosty a obléhací valy, jako u Masady nebo Alesie. Námořní sílu Římané vybudovali v první punské válce, když zkopírovali kartaginské lodě a vybavili je zvláštními můstky pro výsadek na nepřátelskou palubu.^1141029870

Technika a vynálezy

Mezi největší vynálezy starověku patří kolo (od 4. tisíciletí př. n. l.), hrnčířský kruh, orba pluhem tažená zvířaty, bronz a později železo, sklo, papír, mince a abeceda. Egypťané vyráběli papyrus, Číňané papír, kompas v podobě magnetického ukazatele a bronzové odlitky ve velkém měřítku, Římané beton a vodní mlýny.¹¹⁰⁷

Vzdělaný starověk uměl více, než si dnes představujeme. Řekové znali základy parního stroje (Hérónova aeolipile), Archimédovi se tradičně připisuje šroub na zvedání vody a mnoho obléhacích strojů a Mechanismus z Antikythéry dokládá, že se uměly vyrábět složité soustavy ozubených kol. Zároveň ale starověké společnosti nevyužívaly tyto vynálezy v průmyslovém měřítku; hlavním zdrojem energie zůstávala lidská a zvířecí síla.¹²⁵⁹⁵

Písmo a literatura starověku

Písmo vzniklo nezávisle několikrát: v Mezopotámii (klínové písmo, kolem 3300 př. n. l.), v Egyptě (hieroglyfy, kolem 3200 př. n. l.), v údolí Indu, v Číně (věštecké kosti dynastie Šang, kolem 1200 př. n. l.) a ve Střední Americe. Zlom přinesla abeceda, kde jeden znak odpovídá jedné hlásce a kde se k zápisu stačí naučit pár desítek znaků, a ne tisíce. Z fénického písma se vyvinula řecká abeceda, z ní latinka a cyrilice, z aramejského písma hebrejské a arabské písmo a pravděpodobně i indické písmo bráhmí.⁴⁵⁶⁸⁴²

Nejstarší literární díla zahrnují sumerský Epos o Gilgamešovi, egyptské Příběhy a Knihu mrtvých, hebrejskou Bibli, indické védy a eposy Mahábhárata a Rámájana, čínské Knihy proměn a Lun-jü. Nejvlivnější v Evropě se stala řecká a latinská literatura: Homérova Ílias a Odysseia (8. století př. n. l.), dramata Sofokla a Eurípida, Vergiliova Aeneis (z doby Augustovy) nebo Ovidiovy Proměny.²⁴⁷⁹⁴²

Umění a architektura

Egyptské umění se řídilo pevnými pravidly a o víře mluví obrovské chrámy v Karnaku a v Luxoru. Mezopotámie zanechala zikkuraty a reliéfy asyrských paláců, Persie palác v Persepoli, budovaný za Dareia I., Xerxa a jejich nástupců. Řecké umění hledalo harmonii a ideální proporce: Parthenón, postavený roku 447–432 př. n. l., a sochy Feidia a Praxitela. Římské umění navázalo na řecké, ale přidalo realistické portréty a oblouky, klenby a kupole.^121384107

V Indii se z doby Maurjů dochovaly kamenné sloupy a v době Guptovců malby v jeskyních Adžanty, v Číně obrovská hlinaná armáda a bronzy Šangů a Čouů. Mezi umělecké památky patří i nálezy z Čech, například keltská kamenná hlava z Mšeckých Žehrovic.^47788017

Obchod, peníze a daně

Starověké hospodářství bylo převážně zemědělské a mnohé státy fungovaly na bázi výběru naturálií a práce. Peněžní hospodářství se rozšířilo s mincemi v 7. století př. n. l. a v římské říši se stal základním platidlem stříbrný denár, jehož obsah stříbra císaři postupně snižovali, až v krizi 3. století vedl k inflaci. Římská říše využívala široké obchodní spojení: jižní Arábie dodávala kadidlo, Indie pepř a kameny, Čína hedvábí a Římané za to platili zlatem a stříbrem.^888110916

Klima, nemoci a přírodní katastrofy

Starověké společnosti byly vůči přírodě zranitelné. Období sucha se spojuje s pádem akkadské říše a s krizí na konci doby bronzové, antoninský mor kolem roku 165 zasáhl říši a podle některých odhadů zahubil miliony lidí a justiniánský mor od roku 541 byl první doloženou epidemií dýmějového moru v Evropě. V letech 535–536 způsobily zřejmě sopečné výbuchy ochlazení a neúrody ve velké části severní polokoule, což se v některých teoriích spojuje se slábnutím pozdně antických států.^3435366667

Každodenní život v Egyptě a Mezopotámii

Egyptská společnost měla podobu pyramidy: na vrcholu stál faraon, pod ním kněží a vysocí úředníci, následovali písaři, řemeslníci a rolníci. Písař byl vzdělaný člověk, který uměl číst a psát hieroglyfy a hieratické písmo, a patřil proto k privilegované vrstvě; většina Egypťanů však byla negramotná. Rolníci pracovali na polích během celého roku a v době záplav Nilu byli odváděni k práci na státních stavbách.⁶²⁵²⁵³

Egypťané věřili v posmrtný život a chránili těla zemřelých mumifikací, při níž se z těla odstranily orgány, vysušilo se solí natronem a zabalilo se do plátna. Proces trval zhruba sedmdesát dní. Mumifikovali se i zvířata, včetně koček a ibisů, jako obětiny bohům. Pohřební výbavu mohli mít i obyčejní lidé a hrobky v Údolí králů se stavěly pro faraony Nové říše.⁶²⁵⁴

V mezopotámských městech byl hlavním zaměstnavatelem chrám, který vlastnil pozemky a zaměstnával řemeslníky. Zemědělství se opíralo o rozsáhlé zavlažování, a proto každé město potřebovalo organizovat práci na kanálech. Mezopotámci pěstovali ječmen, datle a používali pivo jako denní příděl dělníků. Z klínopisných smluv a soudních záznamů víme o prodeji pozemků, půjčkách s úrokem a spory o dědictví, a Chammurapiho zákoník ukazuje, jak podrobně byly upraveny rodinné poměry, obchod a odpovědnost za škodu.^4854041

Každodenní život v Řecku: Athény, Sparta a divadlo

Athénský občan trávil dny zemědělstvím, obchodem nebo politikou na agoře, a večer se účastnil sympózia, hostiny s diskusemi a hrami. Chlapci chodili do soukromých škol, kde se učili číst, počítat, recitovat Homéra a cvičit v tělocvičnách. Divadelní představení v Dionýsově divadle byla součástí náboženských slavností a sledovaly je tisíce diváků. Otroci tvořili značnou část obyvatel, odhady jejich podílu v Athénách se pohybují od čtvrtiny po třetinu obyvatel a pracovali v domácnostech, řemeslnických dílnách a ve stříbrných dolech v Laureionu.⁴⁵⁸⁴

Sparta vychovávala chlapce od sedmi let v přísném systému zvaném agógé, který je připravoval na vojenskou službu. Spartiaté, plnoprávní občané, žili ze země obdělávané heiloty, poddaným obyvatelstvem, které Sparta držela v podřízenosti násilím. Spartské ženy měly větší svobodu a vlastnictví než Athéňanky, protože muži byli často mimo domov.⁴⁵⁷²

Každodenní život v Římě

Římská rodina (familia) zahrnovala nejen příbuzné, ale i otroky a propuštěnce a v jejím čele stál otec, pater familias, který měl nad členy rodiny rozsáhlou moc. Bohatší Římané žili v domech s atriem a zahradou, chudší v několikapatrových činžácích (insulae) v hustě zastavěných čtvrtích Říma. Strava se opírala o obilné kaše a chléb, olivový olej a víno; maso bylo luxusem. Veřejné zábavy zahrnovaly závody vozů v Circu Maximu, gladiátorské hry v amfiteátrech a návštěvy lázní.^141516126

Právo ukládal již zákon dvanácti desek z poloviny 5. století př. n. l., první souhrn římských zákonů, vystavený na fóru. Římské náboženství bylo smluvní: bohům se obětovalo, aby naplnili svou část dohody, a stát udržoval sbory kněží a státní kulty. Vedle něj se rozšířily kulty z Východu: Isidin z Egypta, Mithrův kult původem z Persie a nakonec křesťanství. Římané zpravidla tolerovali cizí kulty, pokud se nepovažovaly za ohrožení státu.^12712212316

Významné ženy starověku

Většina starověkých společností byla patriarchální a písemné prameny o ženách psali muži. Přesto se v dějinách objevily ženy, které vládly nebo ovlivňovaly politiku. Hatšepsut vládla Egyptu jako faraon asi v letech 1479–1458 př. n. l., Kleopatra VII. se za pomoci Caesara a Antonia pokusila udržet nezávislost Egypta a v Římě se politickou silou stala Livia, manželka Augusta.^566061102103

Britská královna Boudicca vedla roku 60 nebo 61 povstání proti Římanům, při němž vyplenila Londýn. Zenobie, královna syrské Palmýry, roku 270 dobyla Egypt a části Malé Asie a roku 272 ji porazil císař Aurelianus. Filozofka a matematička Hypatie z Alexandrie, která tam vyučovala, byla roku 415 zavražděna křesťanským davem.^128129130

Společnost, hospodářství a každodenní život

Většina starověkých lidí žila na venkově a živila se zemědělstvím. Města byla na pomyslné špičce, ale obyvatelstvo bylo rozděleno do tříd: panovníci a kněží, úředníci, rolníci a řemeslníci, vojáci a otroci. Nerovnost byla zjevná a institucionalizovaná. V řecké a římské společnosti měla žena zpravidla jen omezená práva, i když v Egyptě mohly ženy vlastnit majetek a uzavírat smlouvy.¹

Hospodářství se opíralo o dálkový obchod. Přes Středomoří plynuly víno, olej a obilí, z Indie koření, z Číny hedvábí a z Arábie kadidlo. Rozdílné národy spojovaly obchodní stezky, na kterých se přenášela nejen zboží, ale i myšlenky, nemoci a technologie. Mince, poprvé ražené v Lýdii, a později římský denár, usnadnily obchod na velké vzdálenosti.⁸¹⁸⁸

Náboženství, filozofie a věda starověku

Většina starověkých náboženství byla polyteistická: Egypťané, Mezopotámci, Řekové i Římané uctívali mnoho bohů, kteří měli na starosti jednotlivé oblasti života. Přelom nastal v 1. tisíciletí př. n. l. s rozvojem univerzálních náboženství a filozofických škol: judaismem s vírou v jediného boha, zoroastrismem v Persii, buddhismem a džinismem v Indii a konfucianismem a taoismem v Číně. Z judaismu vzešlo křesťanství, které se v Římské říši z pronásledované menšiny stalo za tři století vládnoucím náboženstvím.^71777942

Řekové se pokusili vysvětlit svět rozumem. Thalés z Milétu hledal zákonitosti v přírodě, Pythagoras a jeho škola studovali čísla a Hippokratés (asi 460–370 př. n. l.) založil lékařství na pozorování, ne na magii. Vzdělaní Řekové věděli, že je Země kulatá, a Eratosthenés její obvod kolem roku 240 př. n. l. dokonce odhadl. Mechanismus z Antikythéry, bronzový přístroj z 2. století př. n. l. vyzvednutý roku 1901 z vraku u řeckého ostrova, počítal polohy Slunce a Měsíce a je nejstarším známým analogovým počítačem. Římský lékař Galén (asi 129–216) pak na dlouhá staletí určil evropskou medicínu.^13112594

Sedm divů starověkého světa

Seznam sedmi divů světa sestavili řečtí autoři v helénistické době jako průvodce pro cestovatele po Středomoří a Přední Asii. Nejznámější seznam, připisovaný básníku Antipatrovi ze Sidónu (2. století př. n. l.), obsahoval jen stavby v oblasti, kterou Řekové znali.¹³²¹³³

• Chufuova pyramida v Gíze (asi 2600 př. n. l.): jediná se dochovala dodnes;⁵²⁵³
• Visuté zahrady Semiramidiny v Babylonu: jejich existence není archeologicky doložena a babylonské klínopisné prameny je nezmiňují; asyriologka Stephanie Dalleyová je hledá v Ninive;¹³⁴
• Diova socha v Olympii: zlatá a slonovinová socha z 5. století př. n. l. od sochaře Feidia, o jejímž pozdějším zániku nic jistého nevíme;¹³⁵
• Artemidin chrám v Efesu: chrám, který podle antické tradice vyhořel roku 356 př. n. l. v noci, kdy se narodil Alexandr, a byl poté obnoven;¹³⁶
• Mausoleum v Halikarnassu: hrobka karijského vládce Mausóla († 353 př. n. l.), podle níž se dodnes označují velké hrobky;¹³⁷
• Rhodský kolos: bronzová socha boha Hélia vysoká podle Strabóna sedmdesát loktů (asi 30 metrů), kterou zřítilo zemětřesení již ve starověku;¹³⁸
• Alexandrijský maják (Faros): maják ze 3. století př. n. l. na ostrově Faros u Alexandrie, který se později stal pojmem pro maják vůbec;¹³⁹

Proč starověk skončil: spor historiků

Debata o konci starověku je jednou z nejdéle trvajících v dějepisectví. Anglický historik Edward Gibbon v Dějinách úpadku a zániku římské říše (1776–1788) vinil z pádu mimo jiné křesťanství a barbarské vpády. Belgičan Henri Pirenne později tvrdil, že starověký svět se dokončil teprve vznikem islámu, který přerušil středomořský obchod (Pirennova teze, 1937).¹⁴⁰

Od 70. let 20. století prosadil Peter Brown pojem pozdní antiky, v níž se starověk postupně proměňoval ve středověk, nikoli že by zanikl. Jiná skupina historiků, například Bryan Ward-Perkins v knize Pád Říma a konec civilizace (2005), naopak hájí, že šlo o skutečnou katastrofu: zhroutil se obchod, zmizelo masově vyráběné zboží a životní úroveň klesla na úroveň, které se Evropa přiblížila až o mnoho století později.¹⁰¹⁴¹

Dnes se většinou uvádí kombinace příčin: vojenský tlak na hranicích a stěhování národů, vnitřní boje o moc, drahá armáda, epidemie, klimatické změny a proměna zdanění a správy. Východní polovina říše, bohatší a lépe chráněná, přežila ještě tisíc let.^7891011

Pozdní antika: křesťanská kultura a poslední pohané

Pozdní antika (3.–7. století) je obdobím, kdy se antická kultura nezastavila, ale proměnila. Křesťanství vytvořilo vlastní literaturu a instituce: biskupové se stali vlivnými městskými vůdci a koncily, od Nikáje (325) po Chalkedon (451), vymezily nauku. Augustinus z Hippa (354–430), biskup v severní Africe, napsal Vyznání a spis O Boží obci, v němž po dobytí Říma roku 410 vysvětloval, proč pozemský stát nemůže být konečným cílem.^1011142143

Pohanská filozofie a vzdělanost přesto přetrvávaly. Novoplatonismus, jehož zakladatelem byl Plótínos (3. století), ovlivnil křesťanské myslitele, a v Athénách fungovala Platónova Akademie až do roku 529, kdy ji podle tradice zavřel císař Justinián. Roku 529 Benedikt z Nursie založil klášter na Monte Cassinu, což bývá označováno za symbolický počátek středověkého mnišství.^1011936

Spory a otevřené otázky: co o starověku nevíme jistě

I o starověku se dodnes vedou spory. Archeologie prokázala, že Hisarlik v Turecku byl mohutným opevněným městem, ale zda Homérova Trója a trójská válka vycházejí z konkrétní události, nelze s jistotou říct. Historici dodnes vedou i debatu, jak velký byl Řím: odhady počtu obyvatel Římské říše se pohybují od zhruba 55 do více než 100 milionů a odhady počtu obyvatel města Říma od několika set tisíc po milion i více.^33141516

Dosud nerozluštěno je písmo harappské civilizace, a tak neznáme jména jejích králů, jejich bohy ani jazyk. Nevíme jistě, jak Chammurapiho zákoník fungoval v praxi, zda existovaly Visuté zahrady Semiramidiny, a příčiny zhroucení bronzové doby se nepodařilo vysvětlit jediným faktorem. O osudu Alexandrijské knihovny se traduje, že shořela jedním požárem, ve skutečnosti její úpadek trval dlouho a souvisel s několika událostmi i s ubývajícím financováním. Platónův příběh o potopeném ostrově Atlantida je filozofický mýtus, k němuž neexistuje žádný archeologický důkaz.^{30311321339697}

Řecké náboženství, věštírny a svatyně

Řecké náboženství bylo polyteistické bez jednotné církve a bez svaté knihy. Hlavními bohy byli Zeus, Héra, Poseidón, Athéna, Apollón a další, kteří sídlili podle představy na hoře Olympu a chovali se jako lidé: milovali, hádali se a mstili. Kult spočíval v obětech u oltářů a ve slavnostech, při nichž se konaly průvody, hry a divadelní představení.³⁷⁴⁵

Nejslavnější věštírnou byla Delfy, kde kněžka Pýthie v Apollónově svatyni odpovídala na otázky. Podle Hérodota se jí zeptal i lýdský král Kroisos, zda má napadnout Persii, a dostal odpověď, že zničí velkou říši; zničil však vlastní. Do Delf a Olympie posílala své dary řada měst a svatyně tak sloužily i jako neutrální půda pro diplomacii.²²³⁷

Římská literatura a vzdělání

Římané přijali řeckou kulturu a vytvořili na ní vlastní: Cicero (106–43 př. n. l.) byl řečník a filozof, Vergilius napsal za Augusta Aeneidu, Livius vylíčil dějiny Říma od založení, Tacitus popsal císařský Řím a Germány a Seneca a Marcus Aurelius psali stoické úvahy. Římské děti ze zámožných rodin se učily u soukromých učitelů a poté rétorice, protože schopnost mluvit byla předpokladem politické kariéry. Řečtina zůstala jazykem vzdělaných lidí a východní polovina říše ji používala i v úřadech.^141516124

Egyptské a mezopotámské vládnoucí řady v přehledu

• Raně dynastické období (cca 3100–2700 př. n. l.): sjednocení Egypta, Narmer, první dvě dynastie;
• Stará říše (cca 2700–2200 př. n. l.): Džoser, Snofru, Chufu, Rachef, Menkaure, pyramidy v Gíze;
• První přechodná doba (2200–2050 př. n. l.): rozpad ústřední moci;
• Střední říše (cca 2050–1700 př. n. l.): znovusjednocení, expanze do Núbie;
• Druhá přechodná doba (cca 1700–1550 př. n. l.): vláda Hyksósů;
• Nová říše (cca 1550–1070 př. n. l.): Hatšepsut, Thutmose III., Achnaton, Tutanchamon, Ramesse II.;
• Třetí přechodná doba a Pozdní doba (1070–332 př. n. l.): Núbijci, Asyřané, Peršané;
• Ptolemaiovci (332–30 př. n. l.): Alexandr, Ptolemaios I., Kleopatra VII.;
• Sumerské městské státy (cca 3500–2334 př. n. l.): Uruk, Ur, Lagaš, Kiš;
• Akkadská říše (cca 2334–2154 př. n. l.): Sargon;
• Třetí dynastie z Uru (cca 2112–2004 př. n. l.): poslední sumerská říše;
• Stará Babylonie (cca 1894–1595 př. n. l.): Chammurapi;
• Asyrská říše (911–609 př. n. l.): Aššurbanipal, Ninive;
• Novobabylonská říše (626–539 př. n. l.): Nabukadnezar II.;
• Achaimenovská říše (550–330 př. n. l.): Kýros II., Dareios I., Xerxes I.

Římští císaři v přehledu

• Julsko-klaudijská dynastie (27 př. n. l. – 68): Augustus, Tiberius, Caligula, Claudius, Nero;
• Rok čtyř císařů a Flaviovci (69–96): Vespasianus, Titus, Domitianus;
• Nerva–Antoninovci (96–192): Nerva, Traianus, Hadrianus, Antoninus Pius, Marcus Aurelius, Commodus;
• Severovci (193–235): Septimius Severus, Caracalla, Severus Alexander;
• Vojenští císaři (235–284): Decius, Valerianus, Gallienus, Aurelianus;
• Tetrarchie a Konstantinovci (284–363): Dioklecián, Konstantin I., Konstantinus II., Julianus;
• Valentinianovci a Theodosiovci (364–455): Valentinianus I., Valens, Theodosius I., Honorius, Arcadius;
• Poslední západní císaři (455–476): Majorianus, Anthemius, Romulus Augustulus.

Dědictví starověku: co z něj používáme dodnes

• Abeceda: latinka, řečtina a cyrilice vycházejí z fénického písma;⁶⁸
• Právo: římské právo je základem většiny evropských právních systémů a Chammurapiho zákoník patří k nejstarším psaným zákoníkům;⁴⁰⁴¹
• Politika: pojmy demokracie, republika, senát a politika pocházejí z řečtiny a latiny;^4344463
• Věda a filozofie: geometrie, logika, medicína a dějepisectví vznikly nebo se zásadně rozvinuly v řeckém světě;¹³¹²²
• Olympijské hry: moderní olympiádu obnovil roku 1896 Pierre de Coubertin podle vzoru antických her;³⁷
• Kalendář: náš kalendář vychází z juliánského kalendáře, který navrhl roku 46 př. n. l. Caesar, a měsíce nesou jména římských bohů a císařů;³⁸
• Jazyk: latina je základem románských jazyků a z latiny a řečtiny pochází velká část vědeckého slovníku;
• Náboženství: judaismus, křesťanství, buddhismus i zoroastrismus vznikly nebo se šířily ve starověku;⁷¹⁷⁷
• Říše jako vzor: Svatá říše římská a později řada evropských panovníků přijímali římský císařský titul za svůj symbol, viz Svatá říše římská.

Mýty a nedorozumění o starověku

• „Pyramidy postavili otroci.“ Ne. Archeologové objevili u pyramid v Gíze sídliště dělníků s hroby a pekárnami; šlo o placené nebo státem zásobované pracovníky;¹⁴⁴¹⁴⁵
• „Římská říše zanikla v roce 476.“ Zanikla jen její západní část. Východní říše, tzv. Byzantská, přetrvala do roku 1453;⁷⁸⁹
• „Julius Caesar byl římským císařem.“ Nebyl. Caesar byl diktátor a první římský císař byl Augustus;^101102103
• „Kleopatra byla Egypťanka.“ Pocházela z makedonské řecké dynastie Ptolemaiovců;⁶⁰⁶¹
• „Ve starověku si lidé mysleli, že je Země plochá.“ Vzdělaní Řekové věděli, že je kulatá, a Eratosthenés její obvod odhadl;⁹⁴
• „Gladiátoři zdravili Ave Caesar, morituri te salutant.“ Tato slova jsou doložena jen jednou, při naumachii za císaře Claudia roku 52;¹²⁶
• „Spartských bojovníků u Thermopyl bylo 300.“ Leónidás měl 300 Sparťanů, ale se spojenci bojovalo podle Hérodota několik tisíc Řeků;⁷²
• „Starověk byl primitivní.“ Antikythérský mechanismus, římské akvadukty nebo egyptská astronomie ukazují, že starověké společnosti uměly mnoho věcí, které se později zapomněly.¹²⁵¹⁰⁶

Významné osobnosti starověku

• Chammurapi (vládl 1792–1750 př. n. l.): babylónský král a autor slavného zákoníku;⁴⁰⁴¹
• Ramesse II. (vládl asi 1279–1213 př. n. l.): egyptský faraon, bitva u Kadeše;⁵⁷⁵⁸
• Kýros II. Veliký (asi 559–530 př. n. l.): zakladatel Perské říše;¹²⁵¹
• Perikles (asi 495–429 př. n. l.): athénský politik zlatého věku;⁸⁴
• Sókratés, Platón a Aristotelés: tři zakladatelé západní filozofie;⁸⁹⁹⁰
• Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.): makedonský král a dobyvatel Persie;⁹¹
• Ašóka (vládl asi 268–232 př. n. l.): indický císař, který se obrátil k buddhismu;⁴⁷
• Čchin Š’-chuang-ti (259–210 př. n. l.): první císař sjednocené Číny;⁸⁰¹⁷
• Hannibal (247–183 př. n. l.): kartaginský vojevůdce, který překročil Alpy;⁹⁸
• Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.): římský politik a vojevůdce;¹⁰¹
• Augustus (63 př. n. l. – 14 n. l.): první římský císař;¹⁰²¹⁰³
• Konstantin Veliký (asi 272–337): císař, který podpořil křesťanství;¹¹¹¹¹²
• Justinián I. (482–565): východořímský císař a zákonodárce.⁹³⁶

Kalendář starověku: nejdůležitější události

• cca 3300 př. n. l. – nejstarší klínopisné tabulky z Uruku;
• cca 3100 př. n. l. – sjednocení Egypta;
• cca 2600 př. n. l. – stavba Chufuovy pyramidy;
• cca 2330 př. n. l. – říše Sargona Akkadského;
• cca 1753 př. n. l. – Chammurapiho zákoník;
• cca 1274 př. n. l. – bitva u Kadeše;
• cca 1200 př. n. l. – zhroucení bronzové doby;
• 776 př. n. l. – tradiční datum prvních olympijských her;
• 753 př. n. l. – tradiční založení Říma;
• 539 př. n. l. – Kýros dobyl Babylon;
• 509 př. n. l. – vznik římské republiky;
• 508/507 př. n. l. – Kleisthenova reforma v Athénách;
• 490, 480–479 př. n. l. – Marathón, Thermopyly, Salamína, Plataje;
• 431–404 př. n. l. – peloponéská válka;
• 336–323 př. n. l. – Alexandr Veliký;
• 221 př. n. l. – první císař sjednocené Číny;
• 216 př. n. l. – bitva u Kann;
• 146 př. n. l. – zničení Kartága a Korintu;
• 44 př. n. l. – zavraždění Caesara;
• 31 př. n. l. – bitva u Actia, konec helénismu;
• 27 př. n. l. – Augustus se stává prvním císařem;
• 117 – největší rozsah římské říše za Traiana;
• 166–180 – markomanské války;
• 212 – občanství pro téměř všechny svobodné obyvatele říše;
• 220 – konec dynastie Chan;
• 313, 380 – Milánský edikt a křesťanství jako státní náboženství;
• 395 – definitivní rozdělení říše;
• 476 – sesazení Romula Augustula;
• 565 – smrt císaře Justiniána I.;
• 632 – smrt proroka Mohameda.

Starověk v číslech

• asi 5 300 let stáří nejstarších klínopisných tabulek z Uruku;⁴⁵
• asi 280 ustanovení Chammurapiho zákoníku;⁴⁰⁴¹
• asi 146 m původní výška Chufuovy pyramidy;⁵²⁵³
• asi 2 500 km délka perské císařské dálnice;¹²¹³
• asi 8 000 hliněných válečníků v hrobě prvního čínského císaře (odhad);⁸⁰¹⁷
• 1 000 000 obyvatel, které mělo město Řím v době císařství podle odhadů;¹⁴¹⁵¹⁶
• asi 43 m průměr kupole Pantheonu;¹⁰⁷
• 50 000 až 80 000 diváků v Koloseu podle odhadů;¹⁴⁶
• 1 000 let přežití východní říše po pádu západu;⁷⁸⁹
• 7 divů starověkého světa, z nichž se dochoval jediný.¹³²¹³³

Slovník pojmů

• starověk – období od vzniku prvních států a písma po zánik antického světa;
• antika – dějiny a kultura starého Řecka a Říma;
• polis – řecký městský stát;
• helénismus – období řecké kultury po Alexandrovi, 323–31 př. n. l.;
• pax Romana – římský mír za principátu;
• principát – raná forma císařské vlády založená Augustem;
• tetrarchie – vláda čtyř císařů zavedená Diokleciánem;
• pozdní antika – přechodné období 3.–7. století;
• satrapie – provincie v perské říši;
• zikkurat – mezopotámská stupňovitá chrámová věž;
• hieroglyfy – egyptské písmo;
• klínové písmo – mezopotámský způsob psaní do hlíny;
• oppidum – velké opevněné keltské sídlo.

Prameny a literatura

Základním souhrnným dílem je The Cambridge Ancient History, pro Blízký východ přehled Marca Van De Mieroopa, pro pozdní antiku knihy Petera Browna, Averil Cameronové, Bryana Warda-Perkinse a Petera Heathera. Většina citovaných pramenů je přístupná online: antické texty (Hérodotos, Thúkýdidés, Polybios, Livius, Tacitus, Suetonius, Cassius Dio) v anglických překladech na Perseus Digital Library a LacusCurtius, odborné články a knihy přes jejich DOI. Z antických pramenů je užitečné číst i české překlady.¹¹⁰¹⁴¹

Časté otázky

Kdy byl starověk?

Starověk trval zhruba od roku 3500–3000 př. n. l. (vznik písma a prvních měst v Mezopotámii a Egyptě) do roku 476 n. l., kdy zanikla Západořímská říše. Někteří historikové jeho konec kladou až do 6.–7. století, tedy do doby Justiniána I. (zemřel 565) nebo vzniku islámu (632).