Pozdní středověk

Pozdní středověk je závěrečná fáze středověku v Evropě, zhruba od počátku 14. do konce 15. století. Začíná velkým hladomorem 1315–1317 a černým morem 1347–1352, které zdecimovaly obyvatelstvo, a končí dobytím Konstantinopole Osmany (1453), vynálezem knihtisku a objevením Ameriky (1492).¹²³ Byla to doba krizí i proměn: stoletá válka, papežské schizma, selské bouře a v Čechách vláda Lucemburků, Jan Hus a husitské války, ale také vzestup měst a bankovnictví, univerzit, vernakulárních literatur a italské renesance. Nizozemský historik Johan Huizinga ji roku 1919 nazval „podzimem středověku“; jiní badatelé v ní vidí spíš zrod novověku.¹³⁹

Pozdní středověk stručně

Pozdní středověk je poslední čtvrtina tisíciletého středověku. Na jeho počátku stála přelidněná, zemědělská a církví sjednocená Evropa, na jeho konci Evropa, která tiskla knihy, střílela z děl, rozdělila se v otázce víry a vyplula přes oceán. Tento článek vysvětluje, kdy pozdní středověk byl, co se v něm stalo v západní, střední i východní Evropě a v českých zemích, jak lidé žili a proč se historici dodnes přou, zda šlo o dobu úpadku, nebo zrodu nového světa.

• Kdy: zhruba 1300–1500; typicky od hladomoru a počátku 14. století do pádu Konstantinopole (1453) nebo plavby Kolumba (1492);
• Krize: velký hladomor 1315–1317, černý mor 1347–1352 (zahynula třetina až polovina Evropanů), opakované epidemie a ochlazování klimatu;
• Války a státy: stoletá válka (1337–1453), války růží, vzestup Burgundska, sjednocení Španělska, polsko-litevská unie, osmanská expanze;
• Církev: avignonské papežství, západní schizma (1378–1417), koncilní hnutí, Wycliff, Hus a husitská revoluce;
• České země: Lucemburkové, Karel IV. a jeho Praha, Václav IV., husitské války, Jiří z Poděbrad a Jagellonci;
• Kultura a technika: renesanční humanismus, knihtisk, prachové zbraně, mechanické hodiny, pozdní gotika;
• Spor historiků: „podzim středověku“ (Huizinga), nebo zrod novověku?

Co je pozdní středověk a kdy byl

Pozdní středověk je třetí a poslední část tradičního členění středověku na raný, vrcholný a pozdní. Hranice nejsou pevné. Počátek se klade nejčastěji kolem roku 1300, tedy do doby, kdy se zastavil růst obyvatelstva a zemědělství dosáhlo mezí svých možností, nebo k velkému hladomoru 1315–1317 a k vypuknutí stoleté války (1337); někteří autoři začínají už v polovině 13. století.¹² Konec se klade k pádu Konstantinopole 1453, objevení Ameriky 1492 nebo k počátku reformace 1517. Pro české země se jako mezník často používá vymření Přemyslovců 1306 a nástup Lucemburků 1310 na začátku a bitva u Moháče 1526 s nástupem Habsburků na konci.³⁰

Pojmenování je zavedené pozdě. Členění středověku na raný, vrcholný a pozdní se ustálilo až v 19. a 20. století. V angličtině se užívá Late Middle Ages, v němčině Spätmittelalter, ve francouzštině bas Moyen Âge. Slavný nizozemský historik Johan Huizinga své dílo o 14. a 15. století v Burgundsku a Nizozemí pojmenoval Herfsttij der Middeleeuwen, česky „Podzim středověku“ (1919), a udělal z něj dodnes platnou metaforu: doba vyhasínajících forem, dvorské nádhery a posedlosti smrtí. Jiní badatelé, třeba Jacob Burckhardt a po něm většina učebnic, vidí v téže době naopak jaro nové doby, renesanci.¹⁴¹

Ve skutečnosti se obě tvrzení do značné míry doplňují. Pozdní středověk byl dobou, kdy staré instituce (feudální panství, univerzální církev, císařství) ztrácely sílu a vznikaly nové (teritoriální státy, tištěná kniha, banky, stálá vojska). Z hlediska jednotlivých zemí se časové zlomy liší: Itálie vstoupila do renesance už ve 14. století, Anglie prožila své „pozdní středověké“ krize za války růží až do roku 1485, v českých zemích je rozhodujícím dějem husitství (1419–1436).³⁹⁴⁶

Časová osa pozdního středověku

Přehled nejdůležitějších dat. Podrobnosti jsou v dalších oddílech.

• 1309–1377: papežové sídlí v Avignonu;
• 1315–1317: velký hladomor v severní Evropě;
• 1337: začátek stoleté války mezi Anglií a Francií;
• 1346: bitva u Kresčaku, padl Jan Lucemburský; Karel IV. zvolen římským králem;
• 1347–1352: černý mor v Evropě;
• 1348: Karel IV. zakládá univerzitu v Praze a Nové Město pražské;
• 1356: Zlatá bula Karla IV.;
• 1378: začátek západního schizmatu; povstání ciompi ve Florencii;
• 1381: selské povstání v Anglii;
• 1389: bitva na Kosově poli;
• 1397: Kalmarská unie;
• 1410: bitva u Grunwaldu;
• 1414–1418: koncil v Kostnici; 1415 upálen Jan Hus;
• 1419–1434: husitské války;
• 1429–1431: Johanka z Arku;
• asi 1450: Gutenberg tiskne v Mohuči;
• 1453: pád Konstantinopole, konec stoleté války;
• 1458–1471: Jiří z Poděbrad, český král;
• 1485: bitva u Bosworthu (konec válek růží); kutnohorský mír v Čechách;
• 1492: pád Granady, Kolumbova plavba, vyhnání Židů ze Španělska.

Krize 14. století: hladomor, mor a klimatická změna

Středověký růst se zastavil na počátku 14. století. Evropa měla v roce 1300 asi dvakrát víc obyvatel než o tři století dříve a mnoho půdy bylo obděláváno na hranici úrodnosti. K tomu se přidalo ochlazení klimatu, které historik Bruce Campbell spojuje s přechodem od středověkého teplého období k tzv. malé době ledové, a série zemědělských a epidemických ran.²

Velký hladomor 1315–1317

Od jara 1315 trvaly v severní Evropě mimořádně vydatné deště; obilí hnilo na polích, ceny se prudce zvedly a úrody se nepovedly tři roky po sobě. Hladověli zejména chudí. V městech Flander, například v Yper, zemřely v roce 1316 podle dochovaných záznamů tisíce lidí.³ Hladomor oslabil lidi i dobytek a otevřel cestu pozdějším epidemiím.²³

Černý mor (černá smrt) 1347–1352

Černý mor se do Evropy dostal na podzim 1347, když do sicilského přístavu Messina dorazily janovské lodě z černomořské Kaffy. Během tří let se rozšířil po celém kontinentu: Marseille a Florencie 1348, Anglie a Paříž 1348, německé země a Skandinávie 1349–1350, Rusko 1352.⁴⁹ Genetický rozbor ostatků z londýnského morového hřbitova (1348–1349) prokázal, že původcem byla bakterie Yersinia pestis; studie z roku 2022 vystopovala její počátek k populacím u jezera Issyk-Kul v dnešním Kyrgyzstánu.⁵⁶

Odhady úmrtnosti se liší. Ole Benedictow, autor největší monografie o epidemii, počítá s úbytkem asi šedesáti procent obyvatel Evropy; většina historiků uvádí třetinu až polovinu a regionální rozdíly byly velké (některé oblasti byly zasaženy slabě, jiné skoro vymřely).⁴⁸ Ve Florencii poklesl počet obyvatel podle odhadů asi na polovinu a po desetiletí se neobnovil, protože mor se vracel (1361, 1369, 1374 a dále po celé 14. a 15. století).⁸⁹

Také novější výzkum mění, jak se mor šířil. Starý obraz „krysy a blechy“ nevysvětluje rychlost šíření; podle modelu Katharine Dean a kolegů se mohl snadněji šířit mezi lidmi pomocí lidských blech a vší než přes hlodavce.⁷ V českých zemích se tradičně tvrdí, že mor zasáhl méně než Západ; opírá se to hlavně o skromné množství pramenů, nikoli o spolehlivé údaje, a přesná úmrtnost se neví.⁸⁹

Následky moru: mzdy, půda a pogromy

Mor měl dlouhodobé hospodářské důsledky. Nedostatek rukou zvýšil mzdy a posílil vyjednávací pozici poddaných; panstva a města se pokoušela růst mezd zastavit zákonem. Anglický královský statut o dělnících z roku 1351 zakazoval požadovat vyšší mzdu než před morem a nutil lidi pracovat za nízkou odměnu, což mělo malý účinek.¹² Podle dat Gregoryho Clarka patřily reálné mzdy v Anglii v 15. století k nejvyšším před průmyslovou revolucí a dlouhodobý růst mezd po moru potvrzují i novější studie.⁸¹⁵

Zároveň se měnilo využití půdy. Slabě obydlené vsi zanikaly (v zemích od Anglie po Německo a Čechy se jim říká zaniklé středověké osady), pole se měnila v pastviny, a některé regiony se specializovaly na ovce, dobytek, víno nebo řemeslné plodiny pro trh.¹⁶¹⁷

Mor se stal i záminkou k násilí. Od roku 1348 se rozšířila pověst, že Židé otravují studny, a následovaly pogromy v Savojsku, Basileji, Štrasburku (zde únor 1349) i v Mohuči. Historik Samuel Cohn ukázal, že násilí v mnoha městech předcházelo příchodu moru, takže pověst o otravě šířili hlavně místní soupeři a ctižádostiví lidé, a že mor nebyl jedinou příčinou.¹⁰ Papež Klement VI. židovské komunity bulou výslovně hájil, ale s malým účinkem.⁹¹⁰

Povstání poddaných a chudiny

Mzdové spory a daně vedly po celé Evropě k bouřím: povstání vlámských rolníků (1323–1328), Jacquerie v severní Francii (1358), florentští ciompi (1378) a anglické selské povstání roku 1381, které vyvolala daň z hlavy. Rebelové pod vedením Wata Tylera a kněze Johna Balla vtrhli do Londýna, krále Richarda II. (tehdy čtrnáctiletého) přinutili k ústupkům a Tyler byl při jednání zabit; povstání bylo potlačeno.¹³¹⁴ Samuel Cohn shromáždil z let 1200–1425 tisíce záznamů o lidových povstáních a ukázal, že po moru byla stále častěji namířena proti zdanění a vrchnosti.¹¹

Války a vznik teritoriálních států

Pozdní středověk byl dobou téměř nepřetržitých válek. Panovníci si budovali silnější správu, zdaňovali, najímali žoldnéře a stavěli první stálá vojska. Vznikal tak model teritoriálního státu, který ovládne celý raný novověk.

Stoletá válka (1337–1453)

Série konfliktů mezi anglickými Plantagenety a francouzskými Valois o francouzskou korunu a o anglická držení ve Francii (hlavně Akvitánii) se nazývá stoletá válka a trvala s přestávkami 116 let.¹⁹²⁰ Edward III. si v roce 1340 přisvojil titul francouzského krále. Námořní vítězství u Sluys (1340) zajistilo Angličanům Kanál, pěchota s dlouhými luky rozhodla bitvy u Kresčaku (1346), kde padl český král Jan Lucemburský, a u Poitiers (1356), kde Angličané zajali francouzského krále Jana II. Mír v Brétigny (1360) dal Anglii rozsáhlé území, ale Karel V. Francouzský je v sedmdesátých letech většinou získal zpět.¹⁹²⁰

Druhá fáze začala po roce 1415. Jindřich V. zvítězil u Azincourtu (25. října 1415) nad mnohem početnější francouzskou armádou, využil rozbrojů mezi Burgunďany a Armagnaky a smlouvou z Troyes (1420) se stal dědicem francouzského trůnu. Po jeho smrti (1422) se osud války obrátil. Venkovská dívka Johanka z Arku přesvědčila dauphina Karla, že ji Bůh posílá osvobodit království, v roce 1429 pomohla zvednout obléhání Orléansu a doprovodila Karla VII. do Remeše ke korunovaci. V roce 1430 ji zajali Burgunďané a prodali Angličanům; církevní soud v Rouenu ji odsoudil jako rekurentní kacířku a 30. května 1431 byla upálena. V roce 1456 byl proces zrušen a roku 1920 byla prohlášena za svatou.¹⁹²¹

Válka skončila v roce 1453 francouzským vítězstvím u Castillonu, kde se výrazně uplatnilo dělostřelectvo, a Anglie ztratila vše kromě Calais. Důsledky byly dalekosáhlé: profesionální armády, zdanění pro vojenské účely, rodící se národní vědomí a rozmach dělostřelectva.¹⁹²⁰

Války růží (1455–1487)

Po ztrátě Francie propukl v Anglii spor mezi rody Lancaster a York o trůn, který se táhl s přestávkami až do roku 1487. Skončil bitvou u Bosworthu (22. srpna 1485), kde padl Richard III. a vítězný Jindřich Tudor se stal králem Jindřichem VII. a zakladatelem nové dynastie.²⁰ Jméno „války růží“ je, stejně jako mnohé jiné, vynález pozdějších historiků.

Burgundsko, Francie, Španělsko a Švýcarsko

Burgundští vévodové, vedlejší větev francouzských Valois, vybudovali v 15. století mezi Francií a říší bohatý a okázalý stát od Nizozemí po Burgundsko; právě jeho dvorský svět Huizinga vylíčil v „Podzimu středověka“. Poslední vévoda Karel Smělý padl u Nancy (5. ledna 1477) v boji se Švýcary a lotrinským vévodou a jeho dcera Marie se provdala za Maxmiliána Habsburského, což dalo Habsburkům Nizozemí.¹ Ve Francii Ludvík XI. (1461–1483) posílil královskou moc na úkor šlechty. Svazek Kastilie a Aragonie (sňatek Isabely a Ferdinanda 1469) a dobytí Granady 1492 vytvořily základ sjednoceného Španělska.⁴³ A Švýcarská konfederace svými vítězstvími (Morgarten 1315, Sempach 1386) ukázala, že pěší hradba pikenýrů dokáže porazit rytíře.¹

Polsko, Litva, Německý řád a sever Evropy

Na východě byla klíčová dynastická unie Polska a Litvy: v roce 1385 byla uzavřena akta z Krewa a litevský velkokníže Jogaila se po křtu oženil s polskou královnou Hedvikou a stal se polským králem Vladislavem II. Jagellonským (1386).⁴⁷ Spojené síly rozdrtily Řád německých rytířů v bitvě u Grunwaldu (15. července 1410), po níž Řád ztratil převahu; ve druhém toruňském míru (1466) pak přišel o západní Prusko.⁴⁷ Jagellonci se pak stali královskou dynastií v Čechách a Uhrách.

Na severu spojila Kalmarská unie (1397) pod jednoho krále Dánsko, Norsko a Švédsko, i když Švédsko se z ní opakovaně vymaňovalo. Obchodu v Baltu a Severním moři vládla Hanza, spolek severoněmeckých měst, která v roce 1370 Stralsundským mírem prosadila své zájmy proti Dánsku.⁴⁸

Církev v krizi: Avignon, schizma a koncily

Církev byla v pozdním středověku nejmocnější institucí Evropy, ale její autorita se otřásla. Vzniklo hnutí za reformu „v hlavě i údech“ a ve 14. a 15. století poprvé zásadně zpochybnilo papežskou moc.

Avignonské zajetí papežů (1309–1377)

Po sporu francouzského krále Filipa IV. Sličného s papežem Bonifácem VIII. přesídlil papež Klement V. do Avignonu a sedm papežů po něm tam sídlilo pod francouzským vlivem; město se stalo správním a finančním centrem církve.²² Básník Petrarca avignonský dvůr ostře kritizoval a nazval ho „babylonským“.²²²⁶ Papež Řehoř XI. se vrátil do Říma v roce 1377.

Papežské schizma (1378–1417)

Po smrti Řehoře XI. zvolili kardinálové pod tlakem římského davu v dubnu 1378 Urbana VI.; ten však brzy rozzuřil kardinály, kteří jeho volbu prohlásili za neplatnou a v září zvolili Klementa VII., sídlícího v Avignonu. Evropa se rozdělila podle politických zájmů: Francie, Skotsko a Španělská království stála za Avignonem, Anglie, Svatá říše a většina Itálie za Římem.²² Pisánský koncil (1409) se pokusil spor vyřešit sesazením obou papežů a zvolením třetího, čímž problém jen vyhrotil: papežové byli tři.²²²³

Skutečné řešení přinesl koncil v Kostnici (1414–1418). Dekretem Sacrosancta (6. dubna 1415) prohlásil, že koncil má moc přímo od Krista a je mu povinen poslouchat každý, i papež; dekretem Frequens (1417) stanovil pravidelné svolávání koncilů.²⁴²⁵ Jan XXIII. byl sesazen, Řehoř XII. abdikoval, Benedikt XIII. byl sesazen a 11. listopadu 1417 byl zvolen Martin V. Konciliarismus se později střetl s papežským odporem: papež Pius II. v bule Execrabilis (1460) zakázal odvolávat se od papeže ke koncilu.²³

Wycliff, lollardi a kacířství

Oxfordský teolog John Wycliff (kolem 1330–1384) odmítl nárok kněží na majetek a moc, kritizoval učení o transsubstanciaci a požadoval, aby Bible byla dostupná v mateřštině; jeho podněty převzali lollardi a v Čechách Hus. Londýnský synod ho roku 1382 odsoudil, ale on zemřel nepotrestán; koncil v Kostnici jeho učení znovu odsoudil a v roce 1428 byly jeho ostatky vyhrabány a spáleny.²⁷²⁸

Zbožnost a odpustky

Pozdně středověká zbožnost byla hluboká, osobní a plná obrazů: poutě, bratrstva, kult svatých, mystika (Mistr Eckhart, Julian z Norwiche), hnutí devotio moderna a populární spis Následování Krista. Zároveň rostla kritika prodeje odpustků, hromadění úřadů a nemravnosti kleru. Podle Eamona Duffyho nebylo pozdně středověké křesťanství ve skutečnosti „úpadkem“, ale živou lidovou vírou, kterou reformace později zničila.⁴⁵ Huizinga zdůraznil naopak její tísnivý rys: posedlost smrtí, tanec smrti (danse macabre) a ohnivé kázání o posledním soudu.¹

České země v pozdním středověku

České země prožily pozdní středověk jako zlatý věk za Lucemburků, poté jako středisko největší evropské reformace před Lutherem a nakonec jako země vyrovnávající se s náboženským rozdělením. Pro české čtenáře je tohle nejdůležitější část příběhu.

Lucemburkové: Jan, Karel IV. a Václav IV.

Po vymření Přemyslovců po meči (1306) získal český trůn Jan Lucemburský (1310), syn císaře Jindřicha VII.; rytířský král, který většinu života trávil v zahraničí a padl roku 1346 u Kresčaku. Jeho syn Karel IV. (1316–1378) se stal 11. července 1346 římským králem, v roce 1347 českým králem a v roce 1355 císařem. Proměnil Prahu v císařské sídlo: v roce 1344 byla povýšena na arcibiskupství, začala stavba katedrály sv. Víta, roku 1348 založil Nové Město pražské a univerzitu, první ve střední Evropě, od roku 1348 se stavěl Karlštejn a od roku 1357 kamenný most.³⁰³² Zlatou bulou (1356) stanovil pravidla volby římského krále sedmi kurfiřty, mezi nimiž byl i český král; Čechy tak získaly přední místo v říši.³³

Jeho syn Václav IV. (1378–1419) zdědil bohatou zemi, ale nedokázal zvládnout spory se šlechtou, arcibiskupem a vlastním bratrem Zikmundem. V roce 1400 byl kurfiřty sesazen z římského trůnu. Dvakrát byl zajat: roku 1394 panskou jednotou v čele s Joštem Moravským, roku 1402 vlastním bratrem Zikmundem. Kutnohorským dekretem z 18. ledna 1409 získali Češi na pražské univerzitě tři hlasy proti jednomu hlasu ostatních „národů“; němečtí mistři a studenti odešli a založili univerzitu v Lipsku.³⁰⁴⁶

Základem bohatství panovníka bylo stříbro z Kutné Hory, kde se od konce 13. století těžilo v rozsahu, který z Čech činil jednu z nejbohatších zemí Evropy; od roku 1300 se tam razil pražský groš, který se stal důležitou středoevropskou mincí.³²

Jan Hus a kostnický koncil

Jan Hus (kolem 1370–1415), magistr a rektor pražské univerzity a od roku 1402 kazatel v Betlémské kapli, kritizoval církevní hospodaření, prodej odpustků a mravní pád kléru; vycházel z díla Johna Wycliffa. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka nechal v roce 1410 spálit Wycliffovy spisy a Hus byl roku 1411 exkomunikován. V reakci na prodej odpustků papeže Jana XXIII. vypukly roku 1412 nepokoje a nad Prahou byl vyhlášen interdikt.²⁸³⁰

Na podzim 1414 odjel Hus do Kostnice, kde byl s ochranným listem krále Zikmunda přesto uvězněn. Po soudu, ve kterém odmítl odvolat tvrzení, která podle svých slov nikdy nehlásal, byl 6. července 1415 odsouzen jako kacíř a upálen; jeho přítel Jeroným Pražský skončil na hranici 30. května 1416.²⁸²⁹ Historici se dodnes přou, zda mohl Zikmund Husa chránit; koncil zastával stanovisko, že kacíři se ochranný list nedodržuje.²⁸

Husitské války (1419–1434)

Husova smrt vyvolala v Čechách rozhořčení. Husité (kališníci, utrakvisté) požadovali přijímání pod obojí, tedy i z kalicha, a podle čtyř pražských artikulů (1420) také svobodné kázání Božího slova, chudobu kléru a trestání veřejných hříchů.²⁸²⁹ Po defenestraci na novoměstské radnici 30. července 1419 a smrti Václava IV. (16. srpna) se spor proměnil ve válku o českou korunu proti králi Zikmundovi, který byl papežem vyzván ke křížovým výpravám.²⁹³⁰

Husitská revoluce rozdělila zemi. Umírnění pražští mistři a šlechta (utrakvisté) stáli proti radikálnějším táboritům, kteří na jihu Čech založili město Tábor a požadovali důslednější reformu podle Bible; vedle nich vznikli sirotci, nástupci Žižkova vojska. Jan Žižka z Trocnova, zkušený vojevůdce, s polními vojsky využívajícími vozovou hradbu a střelné zbraně (houfnice, píšťaly) odrazil Zikmundovy křížové výpravy: na Vítkově v roce 1420 a u Vyšehradu, u Německého Brodu 1422, u Ústí nad Labem 1426 a u Domažlic 1431.²⁸³⁰ Žižka zemřel 11. října 1424 na morovou epidemii při obléhání Přibyslavi; po něm vedl tábority Prokop Holý. Husitská vojska podnikala také výpravy do okolních zemí, takzvané spanilé jízdy.²⁹

Radikální křídlo bylo poraženo 30. května 1434 u Lipan, kde zahynul Prokop Holý. Po jednáních na basilejském koncilu byla uzavřena kompaktáta, která dávala utrakvistům svobodu přijímat pod obojí; potvrdili je roku 1436 v Jihlavě i císař Zikmund a koncil.²⁹³⁰ Husitství bývá označováno za první velkou reformaci, o sto let před Lutherem; jeho důsledkem byla náboženská pluralita a oslabení církve, která ztratila velkou část majetku, což posílilo šlechtu a královská města.²⁹³⁰

Po Lipanech: Zikmund, Albrecht, Ladislav a Jiří z Poděbrad

Zikmund Lucemburský, uznaný v roce 1436 českým králem, zemřel o rok později a s ním vymřeli Lucemburkové po meči. Po krátké vládě jeho zetě Albrechta II. Habsburského (1437–1439) následoval nezletilý Ladislav Pohrobek a od roku 1452 zemi spravoval Jiří z Poděbrad, vůdce utrakvistické šlechty.³¹ Po smrti Ladislava (1457) byl 2. března 1458 zvolen českým králem; je jediným českým králem z řad domácí šlechty. Papež Pius II. však v roce 1462 kompaktáta zrušil a Pavel II. krále roku 1466 exkomunikoval. Proti Jiřímu povstala katolická šlechta a uherský král Matyáš Korvín, který byl v Olomouci roku 1469 zvolen protikrálem. Jiří přesto navrhoval (1464) mírovou alianci evropských panovníků, kterou někteří historici označují za první návrh mezinárodní organizace; skutečného provedení se však nedočkala.³¹ Po Jiříkově smrti (22. března 1471) a nástupu Jagellonce Vladislava II. skončil mírem v Olomouci (1479) spor o Moravu, Slezsko a Lužici, které Matyáš držel až do své smrti.³¹

Jagellonci a kutnohorský mír (1471–1526)

Vladislav II. Jagellonský (české království 1471–1516) vládl Čechám i Uhrám a od roku 1490 sídlil v Budíně; v Čechách vládla fakticky šlechta. Kutnohorským mírem (1485) se katolíci a utrakvisté zavázali k vzájemné toleranci na jedenatřicet let, což byl v tehdejší Evropě výjimečný ústupek, který zemi zajistil vnitřní klid.²⁹³⁰ Vladislavské zemské zřízení (1500) zakotvilo postavení šlechty a stavů a Svatováclavská smlouva (1517) vyřešila spor šlechty a měst. V Praze Benedikt Ried postavil Vladislavský sál (1493–1502), mistrovské dílo pozdní gotiky. Poslední jagellonský král Ludvík zahynul roku 1526 u Moháče a čeští stavové zvolili králem Habsburka Ferdinanda I.³⁰³¹

Svatá říše římská v pozdním středověku

V Svaté říši římské se císařská moc rozpadla na desítky knížectví a svobodných měst. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 stanovila, že římského krále volí sedm kurfiřtů (mohučský, kolínský a trevírský arcibiskup, falcký hrabě, saský vévoda, braniborský markrabě a český král), čímž zafixovala právní rozdělení říše na císaře a stavy na další čtyři a půl století.³³ Po Lucemburcích se na císařský trůn dostali Habsburkové: Albrecht II. (1438–1439), jeho příbuzný Fridrich III. (1440–1493) a jeho syn Maxmilián I., který sňatkem s Marií Burgundskou (1477) získal burgundské dědictví.¹ Slabost centra vyvolala tzv. říšskou reformu s říšským sněmem a zemským mírem, kterou rozvíjel právě Maxmilián.

Osmané a pád Konstantinopole (1453)

Osmanská říše vznikla kolem roku 1300 v severozápadní Anatolii a ve 14. století se rozšířila na Balkán. Osmané porazili srbské knížata na Kosově poli (1389) a v bitvě u Nikopole (1396) rozdrtili křižácké vojsko vedené uherským králem Zikmundem, pozdějším českým králem; křížová výprava, která se u Varny roku 1444 pokusila Osmany zastavit, také skončila porážkou.³⁴

Po téměř dvouměsíčním obléhání dobyl 29. května 1453 sultán Mehmed II. (tehdy jednadvacetiletý) Konstantinopol. Několik tisíc obránců (včetně cizích žoldnéřů) se neubránilo mnohonásobné přesile ani vlastním zdem; osmanské dělostřelectvo, mimo jiné obří dělo dělostřelce Urbana maďarského původu, prorazilo hradby, které tisíc let odolávaly obléhání. Poslední byzantský císař Konstantin XI. padl v boji a Hagia Sophia se stala mešitou.³⁵ Konstantinopol, přejmenovaný postupně na Istanbul, se stal hlavním městem nové říše, a Osmané po dobytí Srbska (1459) a Bosny (1463) pokračovali na Balkáně až k hranicím Uher; roku 1526 zvítězili u Moháče.³⁴³⁵

Pád Konstantinopole je tradiční mezník konce středověku, ale současní badatelé zdůrazňují, že ke zlomu v dějinách východního Středomoří nedošlo najednou a že Byzanc byla už předtím jen malým městským státem.³⁴³⁵ Řecké učence, kteří před Turky utíkali do Itálie, spojuje pověst s rozkvětem renesančního studia řečtiny; ve skutečnosti už před rokem 1453 probíhal s Itálií čilý intelektuální kontakt.³⁹

Itálie a renesance

Zatímco většina Evropy zápasila s morem a válkou, v Itálii vzkvétala města: Florencie, Benátky, Milán, Janov. Obchod a bankovnictví zde dosáhly úrovně, která nemá ve středověké Evropě obdobu, a z bohatství vznikla poptávka po umění, stavbách a vzdělání.⁴⁰

Italská města, banky a Medici

Severoitalská města byla samostatné republiky nebo signorie. Mír z Lodi (1454) vytvořil mezi Milánem, Benátkami, Florencií, papežským státem a Neapolí rovnováhu, která trvala čtyřicet let. Florencie se stala bankovním centrem Evropy; Medici banku založil v roce 1397 Giovanni di Bicci de’ Medici a rodina za Cosima (vládl po 1434) a Lorenza Nádherného (†1492) ovládla město bez formálního titulu.³⁹⁴⁰ Florentští mistři účetnictví a směnek vyvinuli nástroje, jako je dvojí zápis, které později převzala celá Evropa.⁴⁰

Humanismus a renesance v umění

Humanismus začal studiem antických textů. Francesco Petrarca (1304–1374), korunovaný roku 1341 básnickým vavřínem na Kapitolu, hledal ztracené rukopisy a první použil představu „temných“ staletí mezi antikou a vlastní dobou; Giovanni Boccaccio, autor Dekameronu (kolem 1349–1353), jehož úvod líčí mor ve Florencii, položil základy italské prózy.⁴¹⁴² V 15. století Lorenzo Valla filologickým rozborem prokázal, že Konstantinova donace je padělek (1440), a Poggio Bracciolini a další objevovali zapomenuté antické texty.³⁹

Ve výtvarném umění rozvinuli Giotto, v 15. století Masaccio, Brunelleschi (kupole florentské katedrály dokončena 1436) a Donatello perspektivu a realistické zobrazení těla. Severně od Alp se téhož dosahovalo jinými prostředky: Jan van Eyck a další nizozemští malíři využívali olejové barvy k bohatým detailům a nizozemská malba (Ghentský oltář, 1432) určila stylové ideály severní Evropy. V Čechách a střední Evropě trval mezitím styl pozdní gotiky až do počátku 16. století (Vladislavský sál).³⁹⁴⁰

Renesance se ovšem nezrodila přes noc a nebyla ani výlučně italská. Burckhardt ji roku 1860 vylíčil jako „znovuzrození“ individua a světa po „temném“ středověku; novější badatelé, jako Najemy a jeho spoluautoři, zdůrazňují kontinuitu s vrcholným středověkem, hospodářské základy renesance a politické rozdělení Itálie.³⁹⁴¹

Knihtisk, prachové zbraně a další technika

Pozdní středověk byl obdobím technického pokroku, který určil novověk.

Knihtisk

Zlatník Johannes Gutenberg vyvinul v Mohuči kolem roku 1450 tisk z pohyblivých kovových liter a vytiskl 42řádkovou Bibli (kolem 1455). Technika se šířila rychle: Itálie (Subiaco 1465, Benátky 1469), Paříž 1470, Anglie 1476; z 15. století se dochovaly desetitisíce vydání, tzv. inkunábulí.³⁶³⁷ Obecně však platilo, že už před tiskem produkce knih rostla (papír, univerzity, města) a tisk růst jen zrychlil a zlevnil; Buringh a van Zanden na datech o knižní produkci doložili její prudký růst v 15. století.³⁷ Eisenstein ukázala, že tisk změnil šíření a standardizaci vědění a reformační spory.³⁶

Prachové zbraně a vojenská revoluce

Střelný prach a první dělo se ve výzbroji Evropy objevují už ve 20. až 30. letech 14. století, ale přesvědčivě se uplatnily až v 15. století. Husité první rozsáhle spojili střelné zbraně s vozovou hradbou; francouzské dělostřelectvo bratří Bureau rozhodlo u Castillonu; obří děla Osmanů padla hradby Konstantinopole.²⁸³⁸ Představa, že děla náhle ukončila éru hradeb a rytířů, je ale zjednodušení: opevnění se spíš přestavěla a změnila se podoba vojska.³⁸

Hodiny, papír a plachetnice

Další vynálezy zahrnovaly mechanické hodiny (od kolem 1300; slavný pražský orloj z roku 1410 je dílem Mikuláše z Kadaně a Jana Šindela), brýle, papír (vyráběný v italských mlýnech od 13. století) a v plavbě karavelu, kompas a nové typy plachet, které umožnily dálkové oceánské plavby.

Zámořské plavby a rok 1492

Pozdní středověk skončil velkými objevy. Portugalsko pod vedením prince Jindřicha Mořeplavce (1394–1460) po dobytí Ceuty (1415) vysílalo lodě podél západního pobřeží Afriky: Madeira (kolem 1419), Azory (1427), Kapverdy a nakonec Bartolomeu Dias roku 1488 objel mys Dobré naděje a Vasco da Gama dopluloval v letech 1497–1498 do Indie. Mýtus o „Jindřichově námořní škole“ v Sagres však podle Petera Russella nemá oporu v pramenech.⁴⁴

Rok 1492 byl pro Španělsko přelomový. Dne 2. ledna kapitulovala Granada, poslední muslimské království na Pyrenejském poloostrově, a tím skončila reconquista (dobývání země od muslimů) trvající od 8. století; v březnu vydali katoličtí králové dekret o vyhnání Židů, kteří odmítli křest; a 12. října Kryštof Kolumbus ve španělských službách dorazil na Bahamy.⁴³ Tordesillaská smlouva (1494) rozdělila svět mezi Španělsko a Portugalsko. Zámořské objevy dále posunuly těžiště obchodu od Středomoří k Atlantiku.⁴⁴

Jak se žilo v pozdním středověku

Venkov a půda

Většina lidí žila na venkově. Po moru byl nedostatek pracovních sil, a proto se v západní Evropě oslabilo nevolnictví; naopak ve střední a východní Evropě šlechta své nároky na poddané posilovala, což se označuje jako „druhé nevolnictví“. Pro české země tuto proměnu v rámci Brennerovy debaty rozebral hospodářský historik Arnošt Klíma.¹⁸

Města a řemeslo

Města rostla a získávala samosprávu. Řemeslníci byli sdruženi do cechů, kupci do obchodních společností (Hanza, Fuggerové ve 15. století); ve městech vznikaly univerzity (Praha 1348, Krakov 1364, Vídeň 1365, Heidelberg 1386, Lipsko 1409, Lovaň 1425). Po moru se zvedly mzdy řemeslníků a sluhů a lidé jedli víc masa a pili víc piva než před morem.¹⁶¹⁷

Rodina, ženy a vzdělání

Základem společnosti byla rodina. Ženy pracovaly na polích, v dílnách a při obchodu, vdovy často vedly dílnu po zemřelém manželovi; jen málokterá mohla studovat, ale právě v pozdním středověku vznikly první ženské literární hlasy (Christine de Pizan, Julian z Norwiche). Základní gramotnost rostla spolu s městskými školami a s tištěnou knihou.¹⁷³⁶

Smrt a ztráta jistot

Opakované epidemie, války a hladomory vytvořily v kultuře zvláštní nálady: tance smrti, nábožensky laděné procesí bičovníků (1349), kult svatých, kteří chránili proti moru, a obrazy posledního soudu na stěnách kostelů.¹⁴⁵ Tuhle atmosféru zachytil Huizinga; nové výzkumy ji ale poněkud relativizují, protože většina lidí běžně žila, pracovala a slavila, a mnozí na tom po moru vydělali.¹⁶¹⁷

Krize, nebo proměna? Spor historiků

Historici o povaze pozdního středověku vedou tři velké spory. Za prvé, zda byl 14. a 15. století dobou úpadku, nebo proměny: Huizinga zdůraznil dozvuk „podzimu“, jiní autoři upozorňují na růst mezd, vznik nových institucí, urbanizaci a vzdělanost.¹¹⁶

Za druhé, co způsobilo hospodářskou krizi. Podle malthusiánského výkladu (Michael Postan) byla Evropa přelidněná a mor obnovil rovnováhu; podle marxistického výkladu (Robert Brenner) rozhodly třídní vztahy a boj o rentu, proto se západ a východ vyvíjely jinak; podle Bruce Campbella krizi vyvolalo souběžné působení klimatických změn a epidemií, tedy vnější „šoky“ mimo lidskou kontrolu.²¹⁸

Za třetí, zda byla renesance zrodem nové doby, nebo pokračováním středověku. Burckhardt ji definoval jako zlom, ale většina současných historiků zdůrazňuje plynulé přechody a pozdně středověkou předehru; podobně na velkých „přelomech“ 1453 a 1492 se mnozí badatelé rozcházejí.³⁹⁴¹

Mýty a nedorozumění o pozdním středověku

• „Mor šířily krysy.“ Starý obraz „krysy a blechy“ nevysvětluje rychlost šíření; podle novějších modelů se mor mohl šířit i mezi lidmi pomocí lidských blech a vší.⁷
• „Mor zničil Evropu a vše se zhroutilo.“ Úmrtnost byla obrovská, ale přeživší v dlouhodobém výhledu často zbohatli, mzdy vzrostly a hospodářství se přeskupilo.⁸¹⁵
• „Židé otrávili studny.“ Šlo o pověst, která vedla k pogromům; Klement VI. ji odmítl a Cohn dokládá, že násilí často předcházelo samotnému moru.¹⁰
• „Johanka z Arku byla upálena jako čarodějnice.“ Církevní soud ji odsoudil jako rekurentní kacířku (kvůli vidinám, odmítnutí církevní autority a mužskému oděvu); roku 1456 byl rozsudek zrušen.²¹
• „Hus byl upálen za češství.“ Byl odsouzen za učení o církvi a o svátostech; národnostní spor na pražské univerzitě (Kutnohorský dekret) probíhal souběžně, ale rozsudek se týkal víry.²⁸³⁰
• „Husité vynalezli vozovou hradbu.“ Vozová hradba byla známa dávno a husité ji mistrovsky spojili se střelnými zbraněmi a taktikou.²⁸³⁸
• „Princ Jindřich Mořeplavec založil v Sagres námořní školu.“ Podle Petera Russella je to pozdější legenda.⁴⁴
• „Pád Konstantinopole znamenal konec středověku.“ Je to jen jeden z užívaných mezníků; změny probíhaly po generace.¹³⁵
• „Lov na čarodějnice patří do středověku.“ První velké spisy (Kladivo na čarodějnice, 1486) vznikly na konci 15. století, ale hlavní vlna procesů přišla až v raném novověku.⁴⁹

Odkaz pozdního středověku

Mnoho toho, co určuje současnou Evropu, se zrodilo v pozdním středověku: teritoriální státy a jejich hranice, stálá vojska a daně, parlamenty a stavovské sněmy, univerzity (v Praze od roku 1348), bankovnictví a účetnictví, tištěná kniha, vernakulární literatury (Dante, Chaucer, Boccaccio, česká literatura reformace), renesanční vědění a zámořské impérium.¹³⁹⁴⁰

Pro Čechy je nejtrvalejší dědictví dvojí: Praha Karla IV. s Karlovou univerzitou, katedrálou a mostem, a Hus se svým odkazem, který formoval české dějiny a identitu až po 20. století. Širší souvislosti, včetně toho, proč se historici o hranicích období přou, najdete v článku o středověku; na pozdní středověk navazuje raný novověk s třicetiletou válkou.³⁰