Stěhování národů

Stěhování národů je souhrnné označení pro přesuny germánských, nomádských a později slovanských skupin v pozdní antice a raném středověku. Tradičně začíná rokem 375, kdy Hunové rozdrtili říši východních Gótů, a končí rokem 568, kdy Langobardi vstoupili do Itálie; v širším pojetí zahrnuje 4.–7. století.¹² Skupiny, které se přesouvaly, nebyly „národy“ v moderním smyslu, ale proměnlivá společenství válečných družin, rodin a příznivců, a ne všude šlo o skutečné stěhování, často spíš o dohodu, nájem a vojenskou službu uvnitř Římské říše.³⁴ Výsledkem nebyl jediný pád Říma, ale zrod nástupnických království, na nichž stojí středověká Evropa, a spor historiků, zda šlo o katastrofu, nebo o proměnu, se vede dodnes.¹¹⁶¹⁷

Stěhování národů stručně

Stěhování národů (německy Völkerwanderung, anglicky Migration Period) je nejvýstižnější označení pro dlouhé období přesunů obyvatelstva kolem hranic Římské říše, které předcházelo zániku její západní poloviny. Pro školní potřebu a rychlou orientaci platí několik pevných bodů: Hunové se objevují v Evropě v 70. letech 4. století, Gótové a další germánské skupiny pronikají na římské území, Řím je dobyt (410) a vypleněn (455), poslední západořímský císař je sesazen (476) a v 6. století se do Itálie dostávají Langobardi (568) a do střední Evropy Slované.¹²

• Kdy: podle úzké definice 375–568, v širším pojetí zhruba 300–800, s přesahem k Vikingům a Maďarům;²³
• Kde: celá Evropa mezi Rýnem, Dunajem a Černým mořem, dále Galie, Hispánie, Itálie, severní Afrika a Británie;¹²
• Kdo: germánské kmeny, íránští Alani, stepní Hunové, později Avaři a Slované; „národy“ ale byly nestabilní svazy, ne jednotné etnické celky;³⁴
• Proč: tlak Hunů, bohatství a slabost Říma, vojenská služba a žold, klimatické a hospodářské změny, vnitřní boje o moc u barbarů i Římanů;¹⁵¹⁸
• Co z toho vzešlo: nástupnická království Vizigótů, Vandalů, Burgundů, Franků, Ostrogótů a Langobardů, nové rozdělení Evropy na romanizovaný a germánský svět;¹¹⁷
• Spor historiků: invaze, nebo postupná integrace; katastrofa, nebo proměna.¹³¹⁶¹⁷

Co znamená stěhování národů a odkud pochází ten název

Česká podoba „stěhování národů“ je kalkem německého Völkerwanderung, slova, které se v dějepisectví ujalo v 18. století. Starší učenci mluvili o „přesunech kmenů“; jako první dnes známý spis o tématu se uvádí kniha vídeňského humanisty Wolfganga Lazia z roku 1557 (De gentium aliquot migrationibus). Anglicky se dnes obvykle používá neutrálnější Migration Period (období migrací), které nevede čtenáře k představě, že se hýbaly celé národy.³⁴

Název je zavádějící ve dvou směrech. Zaprvé, „národy“ v moderním smyslu tehdy neexistovaly. Skupiny, které římské prameny nazývají Góty, Vandaly nebo Franky, byly proměnlivé svazy válečných družin, rodin a závislých osob, do nichž se přidávali další, a které se po porážce rozpadaly a vznikaly znovu pod stejným jménem. Pohl a další představitelé tzv. vídeňské školy hovoří o etnogenezi: identita vznikala kolem vítězného vůdce a tradice, nikoli z krve.³⁴²⁴ Zadruhé, nešlo o jediné stěhování. Šlo o stovky pohybů různé velikosti, od vojenských tažení několika tisíc válečníků po usazení celých rodin na římské půdě, a ty se odehrávaly po několik staletí.²³

Právě tato nejasnost je důvod, proč se přesné datace liší. Podle úzkého pojetí stěhování národů začíná porážkou východních Gótů Huny (kolem roku 375) a končí příchodem Langobardů do Itálie roku 568; podle širšího pojetí začíná už markomanskými válkami ve 2. století a pokračuje slovanským osídlením, příchodem Avarů, Bulharů a Maďarů, případně vikinskými výpravami.²³

Kdy bylo stěhování národů

Na otázku, kdy bylo stěhování národů, neexistuje jediná odpověď, protože učebnice a odborné knihy používají různé hranice. Nejčastěji uváděné jsou tyto:

• 375–568 (úzké pojetí): od hunského vpádu na gótské území po příchod Langobardů do Itálie; Guy Halsall svou knihu o tom období vymezil roky 376–568;²
• 4.–7. století (běžné školní vymezení): od hunského tlaku po usazení Slovanů na Balkáně a ve střední Evropě;²²²
• 166–568 nebo i dříve (široké pojetí): od markomanských válek, kdy germánské kmeny poprvé vážně ohrozily římskou hranici na Dunaji;³⁴
• do 9.–10. století (nejširší pojetí): včetně Avarů, Bulharů, Maďarů a Vikingů, které si část autorů přiřazuje ke „druhé vlně“ stěhování.²²²³

Příčiny stěhování národů

Příčiny stěhování národů jsou předmětem jednoho z nejdelších sporů v dějepisectví pozdní antiky. Žádná jediná nevysvětluje všechno, a současní historici proto většinou kombinují několik faktorů.

Tlak Hunů

Nejznámější vysvětlení vychází z antických pramenů: Ammianus Marcellinus popisuje, jak Hunové, dosud neznámí jezdci ze stepi, rozdrtili Alany a pak říši východních Gótů, takže Gótové prosili římského císaře o útočiště na jižním břehu Dunaje.⁷ Peter Heather z toho dělá hlavní hybnou sílu: hunský tlak podle něj vyvolal řetězovou reakci, která postupně vytlačila další skupiny na hranici i přes ni.¹⁶ Opačný názor zastává například Michael Kulikowski, který klade větší důraz na římskou politiku na Dunaji a na vnitřní poměry mezi Góty.⁵

Bohatství a slabost Říma

Řím byl bohatý a jeho hranice byly dlouhé. Pro barbarské vůdce bylo lákavé nejen kořistit, ale i získat žold, tituly a půdu, protože vojenský úspěch zvyšoval jejich prestiž u vlastních stoupenců. Heather zdůrazňuje, že rozvoj římského pohraničí od 1. století měl vliv i na barbarskou stranu: sousedé Říma byli bohatší, lépe organizovaní a ochotní se spojovat.¹ Tacitus už kolem roku 98 popisuje germánské družiny, které se živí válkou a kořistí a jejichž vůdci musejí své stoupence stále odměňovat.⁸ Tato logika se v pozdní antice jen prohloubila.

Klima, hospodářství a nemoci

Rekonstrukce klimatu z letokruhů dubů, kterou publikoval Ulf Büntgen s kolegy, ukazuje, že období kolem let 250–550 n. l. bylo v Evropě proměnlivější než předchozí staletí, s výkyvy mezi suchem a vlhkem; časová shoda se stěhováním národů je zjevná, ale příčinná souvislost sama o sobě není prokázaná.¹⁸ Poměrně jistější jsou důsledky epidemií: tzv. Justiniánův mor, který postihl Středomoří od roku 541, podle analýz kostí z jihoněmeckého pohřebiště způsobila bakterie Yersinia pestis a oslabil jak Byzanc, tak nástupnická království.¹⁹²⁶

Vnitřní krize Říma a konflikty barbarů

Halsall připomíná, že mnohé „vpády“ nebyly vynuceny migrací, nýbrž římskými občanskými válkami, v nichž se císařští uchazeči spoléhali na barbarská vojska a jejich vůdce odměňovali. Barbarské vojenské oddíly pak působily jako samostatné politické síly uvnitř říše.² Naopak Walter Goffart, jehož kniha Barbarian Tides je hlavním kritickým hlasem, tvrdí, že barbaři vstupovali do Říma na základě dohod a nikdy nebyli jejími ničiteli; „stěhování“ považuje za pozdější konstrukci.³

Barbaři před stěhováním: Germáni, Alani a stepní nomádi

Římané nazývali barbary (podle řeckého výrazu pro ty, kdo nemluví řecky) všechny skupiny žijící mimo říši. Skutečné spektrum bylo mnohem pestřejší. Za germánské lze označit skupiny, které mluvily germánskými jazyky, ale ani ty nebyly jednotné; Tacitus ve spisu Germania kolem roku 98 vypočítává desítky jmen, od Chattů a Cherusků po Svébové, a zdůrazňuje, že žijí v malých obcích a že válečné družiny jsou bohatě odměňovány.⁸ Alani byli íránsky mluvící nomádi ze stepí severně od Kavkazu; Hunové byli jezdecká konfederace, jejíž původ je dodnes sporný.¹⁴¹⁵

Gótové: Tervingové a Greutungové

Gótové se v pramenech objevují ve 3. století u Černého moře. Ve 4. století se dělili na Tervingy (pozdější Vizigóty) a Greutungy (pozdější Ostrogóty); tato označení se ale ustálila až později a ke skutečné etnogenezi Vizigótů a Ostrogótů došlo teprve po roce 376.⁶ Gótský biskup Wulfila (Ulfilas) přeložil v polovině 4. století Bibli do gótštiny a získal část Gótů pro ariánské křesťanství, které se stalo vyznáním většiny germánských království.⁶

Vandalové, Alani a Svébové

Vandalové (kmeny Hasdingů a Silingů) žili původně v oblasti dnešního jihozápadního Polska a Slezska a v 5. století se vydali přes Galii do Hispánie a Afriky. Spojili se s Alany a Svéby; ti poslední zůstali v Hispánii a v severozápadním Gallaecii vytvořili království, které přežilo do roku 585.²

Frankové, Burgundové, Sasové a Langobardi

Frankové sídlili u dolního Rýna a většina z nich nikam nevtáhla; v 5. století se pozvolna rozšířili do severní Galie, kde je později sjednotil Chlodvík.¹¹ Burgundové byli Římany usazeni na Rýně a později v oblasti dnešní Savojska a Lyonu. Sasové a Angelové žili při pobřeží Severního moře. Langobardi, uváděni už Tacitem u dolního Labe, putovali v 5.–6. století přes dnešní Moravu a Dolní Rakousy do Panonie.⁸²²⁰

Hunové

Hunové se objevili v Evropě v 70. letech 4. století. Ammianus je vylíčil jako jezdce bez domova, kteří prý jedli kořínky a polosyrové maso zahřáté pod sedlem; jde ovšem o literární obraz, který odpovídá antickým představám o nomádech.⁷ Jejich vazba na asijské Xiongnu je stará hypotéza bez přesvědčivého důkazu; Otto Maenchen-Helfen a později Hyun Jin Kim ukazují, že hunská říše byla mnohojazyčný svaz, v němž byli Hunové jen jedním z prvků.¹⁴¹⁵

Markomanské války: předehra stěhování

Za první varování bývají považovány markomanské války (166–180), kdy skupiny Markomanů, Kvádů a dalších kmenů, mezi nimi Langobardi, překročily Dunaj, vpadly do Panonie a pronikly až k Aquileji. Císař Marcus Aurelius strávil velkou část své vlády na dunajské hranici, kde mimo jiné napsal část svých Hovorů k sobě. Tehdejší Markomané sídlili i na území dnešních Čech a Moravy, takže jde o jednu z nejstarších kapitol dějin českých zemí, která přímo souvisí se stěhováním národů.⁴²

Jak ukázal Pohl, markomanské války jsou zároveň ukázkou pozdější logiky: vojenský tlak, dohody s Římem a usazování barbarů na římské půdě, které Marcus Aurelius již praktikoval.⁴²⁴

Římská říše a barbaři: hranice, foederati a barbarizace vojska

Aby bylo jasné, proč mohlo stěhování probíhat tak, jak probíhalo, je třeba znát stav Říma ve 4. století. Hranice na Rýně a Dunaji (limes) nebyla neprostupná zeď, ale pás pevností, silnic a obchodních kontaktů, přes který putovali obchodníci, žoldnéři i kolonisté. Řím běžně přijímal barbary do služby i na půdu: už Marcus Aurelius usazoval poražené kmeny uvnitř hranic a pozdější císaři tuto praxi rozšířili.²⁴²⁴

Ve 4. století tvořily podstatnou část římské armády oddíly barbarského původu a mnozí vysocí velitelé měli barbarské kořeny. Stilicho, hlavní vojevůdce Západu na přelomu 4. a 5. století, byl synem římské matky a vandalského otce; roku 408 ho dvůr popravil.² Aëtius, vítěz na Katalaunských polích, vyrostl mezi Huny a opakovaně využíval jejich žoldnéře. Ricimer, který v 60. letech 5. století stavěl a sesazoval císaře, měl otce Svéba a matku z gótského rodu.¹² Historici proto o „barbarizaci“ vojska mluví opatrně: Goffart připomíná, že nešlo o dobytí zvenčí, ale o dlouhodobé začlenění cizinců do římských struktur.³²⁴

Právě tento kontext vysvětluje, proč se „stěhování národů“ tak často podobá dohodám. Barbarská skupina, která vstoupila na římskou půdu, měla zájem získat postavení uvnitř systému, ne jej zničit; k trvalému rozchodu docházelo, když Řím nedokázal své sliby plnit, jak se stalo Gótům v roce 376.⁶⁷

Gótové a Řím: od Dunaje k Adrianopoli a Alarichovi

Rozhodující událostí je rok 376. Tervingové, zastrašení Huny, požádali o povolení usadit se na jižním břehu Dunaje; císař Valens je přijal, protože v nich viděl příležitost získat vojáky. Římské velení na místě ale kořistilo z jejich nouze a Gótové, hladovějící u Marcianopole, se vzbouřili.⁷⁶ Dne 9. srpna 378 porazili východořímské vojsko u Adrianopole; císař Valens padl a podle Ammiana unikla bitvě sotva třetina armády.⁷ Nástupce Theodosius I. s nimi roku 382 uzavřel dohodu: Gótové dostali půdu na Balkáně jako spojenci (foederati) pod vlastními vůdci a zavázali se k vojenské službě.⁶

Alarich a dobytí Říma roku 410

Po Theodosiově smrti (395) se Gótové pod Alarichem opakovaně přesouvali Balkánem, Řeckem a Itálií a vyjednávali s dvorem v Ravenně o titulech, žoldu a půdě. Když se dohoda opět nepovedla, jeho vojska 24. srpna 410 vstoupila do Říma a tři dny jej plenila. Šlo o první dobytí města od roku 390 př. n. l. a šokovalo celý antický svět: sv. Jeroným psal o pádu světa a sv. Augustin začal psát spis O Boží obci.⁵ Alarich krátce nato zemřel; legenda o jeho hrobě v odkloněném korytě řeky Busento v Kalábrii pochází z Jordanovy Gótské historie (kolem roku 551), vzniklé víc než sto let po události, a nikdy se ji nepodařilo archeologicky potvrdit.⁵

Království v Toulouse a ve Španělsku

Alarichův švagr Athaulf vedl Góty do Galie a Hispánie. Roku 418 je Římané usadili v Akvitánii kolem Toulouse a Gótové zde vytvořili první trvalé barbarské království na římském území. Roku 507 je Frankové poražením u Vouillé vytlačili za Pyreneje; Toledské království přetrvalo až do arabského dobytí roku 711. Král Rekared roku 589 přestoupil z arianismu na katolictví a sblížil tak Góty s domácím obyvatelstvem.²⁶

Přechod Rýna a Vandalové v Africe

Na konci roku 406 (tradičně 31. prosince) překročili zamrzlý Rýn u Mohuče Vandalové, Alani a Svébové a vtrhli do Galie; římská vojska z Británie a Galie byla odvolána k obraně Itálie proti Gótům, takže hranici nikdo nehájil.² V roce 409 pronikli do Hispánie a po porážkách od Vizigótů v letech 416–418 se Vandalové pod králem Geiserichem roku 429 přeplavili do severní Afriky. Podle tradičního údaje (Viktor z Vity, Prokopios) jich mělo být 80 000, tedy včetně žen a dětí; moderní odhady počtu samotných bojovníků jsou však podstatně nižší, kolem 15–20 tisíc.¹²

Roku 439 Geiserich dobyl Kartágo, nejbohatší město západu po Římě, a vytvořil království, které ovládalo africké obilnice, Sardinii, Korsiku a Baleáry. Roku 455 jeho flotila vyplenila Řím; plenění trvalo čtrnáct dní, ale podle pramenů nebylo ani zvlášť ničivé. Označení „vandalismus“ pro bezúčelnou zkázu zavedl až roku 1794 francouzský biskup Henri Grégoire, nikoli antické prameny.²¹⁰ Království padlo za Justiniána I.: Belisarius roku 533 porazil Vandaly u Ad Decimum a Tricamarum a poslední král Gelimer se vzdal roku 534.¹⁰

Hunové a Attila: od Katalaunských polí k Itálii

Attila vládl Hunům společně s bratrem Bledou od roku 434 a po Bledově smrti (kolem 445) sám. Zatímco Hunové byli dříve spíše spojenci Říma, Attila vyžadoval stále vyšší tribut, který Východořímská říše platila ve zlatě. Římský vyslanec Priscus z Panionu, který r. 449 navštívil Attilův dvůr, popisuje hostinu se zlatým a stříbrným nádobím, ale i skromný způsob života samotného vládce.⁹ Roku 447 Hunové zpustošili Balkán, roku 451 vpadli do Galie, kde je u Katalaunských polí (přesná lokalizace je sporná) zastavila koalice Římanů pod Aëtiem a Vizigótů; vizigótský král Theodorik I. v bitvě padl.¹¹⁴ Roku 452 Attila vpadl do Itálie, ale po vyjednávání, na němž se podílel i papež Lev I., odtáhl.¹⁴

Attila zemřel roku 453, podle tradice při svatební noci na krvácení z nosu. Jeho říše se rozpadla do roku 454 po porážce u Nedaa, kde se proti Hunům postavila germánská skupina Gepidů; Hunové ustoupili do stepí.¹⁴¹⁵ Přídomek „bič boží“ (flagellum Dei) se v dobových pramenech nevyskytuje, objevuje se později v církevní tradici.¹⁴

Rok 476: pád západořímské říše

Kolem poloviny 5. století vznikla v Římě paradoxní situace: císaři v Ravenně byli slabí, vojsko tvořily barbarské oddíly a skutečnou moc držela velitelé jako Aëtius, Ricimer nebo Orestes. Roku 476 Orestův syn Romulus Augustulus, kterého jeho otec dosadil jako císaře, byl sesazen germánským velitelem Odoakerem, který poslal císařské insignie do Konstantinopole a vládl Itálii jako Zenonův náměstek.¹² Tento den (4. září 476 podle obvyklého údaje) se tradičně považuje za konec západořímské říše a symbolický předěl mezi starověkem a středověkem; samotní současníci jej ale přijali spíše lhostejně, protože formální císařské zřízení trvalo dál: Julius Nepos žil jako uznávaný císař v Dalmácii až do roku 480.¹¹⁷

Z úhlu pohledu Konstantinopole nic nezaniklo: Východořímská říše pokračovala a za Justiniána I. se v 6. století dokonce pokusila Západ znovu dobýt. Právě proto mnozí historikové dnes upřednostňují hovořit o proměně než o pádu, i když Ward-Perkins argumentuje, že v západní Evropě se materiální úroveň života během jednoho století skutečně dramaticky snížila.¹⁶¹⁷

Ostrogóti a Theodorik Veliký v Itálii

Východní Gótové po smrti Attily vytvořili vlastní království v Panonii. Jejich král Theodorik, vychovaný jako rukojmí v Konstantinopoli, vyrazil roku 488–489 do Itálie s výslovným souhlasem císaře Zenona, porazil Odoakera a roku 493 jej nechal zabít při hostině v Ravenně. Vládl Itálii až do roku 526 jako římský úředník a gótský král zároveň a dával zachovat římské zákony, senát i správu; jeho ministři Boethius a Cassiodorus jsou jedněmi z posledních velkých autorů antiky.¹²

Po jeho smrti vznikly spory o nástupnictví a císař Justinián I. využil situace k obnově římské moci v Itálii. Gótská válka (535–554) vyčerpala poloostrov, ale Itálie byla byzantskou provincií jen krátce: roku 568 sem vtrhli Langobardi.¹⁰²

Frankové a Burgundové: Galie jako jádro nového světa

Frankové, kteří se na rozdíl od jiných skupin nesvezli na vlně dalekých tažení, nakonec uspěli nejvíc. Chlodvík z rodu Merovejců (vládl 481–511) porazil roku 486 římského správce Syagria u Soissons, roku 507 Vizigóty u Vouillé a svou říši spojil s katolickou církví, když přijal křest.¹¹ Zachoval římskou správu na místní úrovni, biskupové se stali oporou panovníků a Salický zákon spojil římské a germánské prvky. Burgundové, kteří se po roce 443 usadili v oblasti Savojska, měli vlastní zákoník (Lex Burgundionum), ale roku 534 je Frankové dobyli. Roku 531 pak zničili i království Durynků.²¹¹

Anglosasové a konec římské Británie

Británie je případ, kde se stěhování národů projevilo odlišně než na kontinentu. Římská správa a vojsko opustily Británii zhruba v letech 407–410, kdy císař Honorius podle pozdějších pramenů nařídil britským obcím, aby se bránily samy; v následujících desetiletích se objevují Sasové, Angelové a Jutové.¹³¹² Mnich Gildas v 6. století popisuje události jako katastrofu a Bede v 8. století klade příchod Hengesta a Horsy do roku 449 a vznik sedmi království.¹³¹²

Dlouho se vedl spor, zda šlo o masové osídlení, nebo o převzetí moci malou elitou. Rozsáhlá studie starověké DNA z roku 2022 (Gretzinger a kol.) dospěla k závěru, že v raně středověké Anglii došlo k výrazné migraci přes Severní moře: lidé z východní Anglie odvozovali až 76 % předků od kontinentálních severních Evropanů, s velkými místními rozdíly.²⁵ Taková čísla ale neznamenají, že všichni přišli v jedné vlně, ani že místní obyvatelstvo bylo vyhlazeno.²⁵

Stěhování národů v českých zemích

České země nebyly na okraji dění. V prvních staletích našeho letopočtu zde sídlili germánští Markomani a Kvádové, kteří vedli s Římem války (166–180). Po jejich zániku jsou prameny i archeologie nejasné; v 5. a 6. století je na území dnešních Čech a Moravy doložena přítomnost Langobardů, Herulů, Rugiů a Durynků; Langobardi odtud odešli do Panonie a Durynské království bylo roku 531 zničeno Franky.²²⁰

Příchod Slovanů

Slované se v pramenech objevují v 6. století, kdy je Prokopios z Kaisareie popisuje jako Sklaveny a Anty, kteří vpadají na Balkán.¹⁰ Archeologicky je doložen pražský typ keramiky (kultura Praha-Korčak), kterou lze sledovat od poloviny 6. století v širokém pásu od Ukrajiny po Čechy. Florin Curta ve své knize The Making of the Slavs tvrdí, že slovanská identita se utvářela teprve v kontaktu s Byzancí na dunajské hranici; jeho teze je sporná, ale zásadně změnila pohled na téma.²²

Do Čech slovanské osídlení dorazilo nejspíš koncem 6. století a jednoznačně je doloženo od století 7.; archeologické nálezy v Čechách i na Moravě ukazují na postupné osídlování opuštěné krajiny, bez dramatické vojenské konfrontace.²²

Avaři a Sámova říše

Avaři, eurasijští nomádi, kteří přišli na Dunaj roku 567–568 po zničení Gepidů ve spolupráci s Langobardy, vytvořili kaganát v Panonii. Slované se stali jejich závislými, ale část z nich se osvobodila: podle kroniky Fredegara, jediného pramene, z něhož vycházejí všechny další zprávy, franský kupec Sámo (původem ze Sens) vedl povstání proti Avarům a vytvořil kmenový svaz; roku 631 nebo 632 porazil franského krále Dagoberta u Wogastisburgu (poloha je neznámá). Svaz zanikl po Sámově smrti roku 658 nebo 659. Avarský kaganát přetrval až do tažení Karla Velikého (791–803).²²²³

Langobardi a Avaři: poslední vlna 6. století

Poslední velkou událostí úzce vymezeného stěhování národů je příchod Langobardů do Itálie. Langobardi žili v 6. století v Panonii, kde je Justinián I. podporoval proti Gepidům. Roku 567 král Alboin spolu s Avary Gepidy zničil a následujícího roku (568) vedl svůj lid, jehož součástí byli i Sasové, Gepidové a další skupiny, přes Julské Alpy do severní Itálie.²²³ Do několika let dobyli většinu údolí Pádu a vytvořili království s hlavním městem Pavií; jižní vévodství Spoleto a Benevento si dlouho podržela samostatnost.²

Na rozdíl od Ostrogótů neměli Langobardi dohodu s císařem a Itálie zůstala trvale rozdělená. Langobardské právo zapsal roku 643 král Rothari v Edictu; království zaniklo až roku 774, kdy je dobyl Karel Veliký.² Avaři mezitím ovládli Karpatskou kotlinu, vyžadovali tribut od Slovanů i Byzance a oblehli Konstantinopol (626). Jejich kaganát přetrval do tažení Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století.²³

Mapa stěhování národů: hlavní směry

Mapa stěhování národů bývá v učebnicích zobrazena jako šipky směřující ze severu a východu k Římu. Takové zobrazení vede k mylné představě jednotných proudů. Hlavní trasy v přehledu:

• Hunové: ze stepí severně od Černého moře (370. léta) do Panonie, odtud na Balkán, do Galie a Itálie (440.–450. léta);⁷¹⁴
• Vizigóti: Dunaj (376) – Balkán – Řecko – Itálie (410) – jižní Galie (418) – Hispánie (od poloviny 5. století);⁶²
• Vandalové a Alani: Rýn (406) – Galie – Hispánie (409) – severní Afrika (429, Kartágo 439);²
• Ostrogóti: Panonie – Balkán – Itálie (489–493);²
• Frankové: dolní Rýn – severní Galie (5. století) – celá Galie (486–507);¹¹
• Burgundové: střední Rýn – Sapaudia a Lyon (443);²
• Sasové, Angelové a Jutové: pobřeží Severního moře – Británie (5.–6. století);¹²²⁵
• Langobardi: dolní Labe – Morava, Dolní Rakousy – Panonie – Itálie (568);²⁰²
• Slované: východní Evropa – Balkán a střední Evropa (6.–7. století);²²
• Avaři: východní step – Panonie (567–568).²³

Jak stěhování národů probíhalo: vojsko, rodiny a dohody

Představa „hord“ barbarů, kteří přicházejí s celými národy, neodpovídá pramenům. Odhady velikosti barbarských vojsk se pohybují zhruba od několika tisíc do nízkých desítek tisíc bojovníků a spolu s rodinami šlo o desítky tisíc lidí, nikoli statisíce; běžné byly menší, flexibilní skupiny, které se spojovaly a rozpadaly.¹ Halsall připomíná, že jednotlivé skupiny jsou často známé jen z toho, co o nich napsali Římané, a že číselné údaje jsou nejisté.²

Zásadní byl způsob usazování. Barbaři vstupovali do říše jako foederati: dostávali žold, zásoby nebo půdu výměnou za vojenskou službu. U Burgundů a Vizigótů se v zákonech zmiňuje, že dostali třetinu nebo polovinu pozemků římských vlastníků (hospitalitas). Goffart tvrdí, že pravděpodobně nešlo o rozdělení půdy, ale daní z ní: příjemci dostávali podíl z daňových výnosů, takže se nedotýkali samotných vlastnických vztahů.³ Velká část římského obyvatelstva proto přežila, ale s novými pány.²³

Genetika přinesla nové argumenty. Studie z pohřebišť Szólád v Maďarsku a Collegno v Itálii spojených s Langobardy ukázala, že tyto skupiny byly organizovány kolem rozšířených rodin, ale zároveň zahrnovaly lidi různého původu, takže „kmen“ nebyl uzavřenou biologickou jednotkou.²⁰ Studie z římských pohřebišť naopak ukázala, že pozdně římské obyvatelstvo města Říma se oproti císařské době posunulo směrem k severní Evropě, což je v souladu s migracemi po pádu Říma.²¹

Víra: arianismus, katolicismus a konverze králů

Náboženství bylo důležitou součástí nové politické mapy. Gótové přijali křesťanství v arianské podobě, kterou jim ve 4. století předal Wulfila; arianismus převzali také Vandalové, Burgundové, Ostrogóti a později Langobardi. Katolické obyvatelstvo bylo tedy většinou vedeno jinověrnými králi.⁶ Vandalští králové v Africe katolíky zjevně pronásledovali, zatímco Theodorik Veliký toleroval obě církve.¹⁰²

Frankové se oproti tomu stali katolíky, což jim zajistilo podporu biskupů a obyvatelstva Galie. Gregor z Tours, hlavní zdroj, líčí Chlodvíkův křest po vítězné bitvě, tradičně kladený do roku 496, přičemž moderní badatelé se přou o přesné datum.¹¹ Vizigótský král Rekared se roku 589 vzdal arianismu a Langobardi se k katolicismu obraceli postupně během 7. století.²⁶

Jak o stěhování národů víme: prameny a archeologie

Pramenná základna je nerovnoměrná a téměř všechny textové prameny psali Římané nebo jejich následovníci. Barbarské skupiny samy psaly málo; výjimkou je Wulfilova gótská Bible, později zákoníky. Ammianus Marcellinus je největším svědkem 4. století, Priscus se vyjadřuje k hunskému dvoru, Prokopios k Justiniánovým válkám, Gregor z Tours k Frankům, Gildas a Bede k Británii.^7910111213 Jde o autory se svými cíli, kteří barbary často popisují podle literárních šablon, a proto je třeba číst je kriticky.³⁸

Archeologie doplňuje, co texty zamlčují, ale i ona naráží na hranice. Hrobové nálezy (výzbroj, spony, keramika) se tradičně spojovaly s konkrétními kmeny, jenže stejné věci mohli nosit lidé různého původu a móda se šířila rychleji než lidé. Proto se v současnosti spojuje archeologie s analýzou starověké DNA a izotopů, jako u langobardských pohřebišť nebo anglosaských hrobů, což umožňuje rozlišit příbuzenské vazby a původ jednotlivců, nikoli „národů“.²⁰²⁵²

Důsledky: co stěhování národů změnilo

Hlavním výsledkem byla politická mapa raného středověku. Na troskách západořímské říše vznikla království Vizigótů, Franků, Burgundů, Ostrogótů, Vandalů a Langobardů; jejich zákoníky, například Breviarium Alaricianum (506) a Salický zákon, spojovaly římské a germánské právo, a církev se stala nositelkou kontinuity.²¹⁷ Název mnoha dnešních zemí se zachoval z těchto skupin: Francie od Franků, Burgundsko od Burgundů, Lombardie od Langobardů, Anglie od Angelů, Bavorsko je pak výsledkem pozdější etnogeneze.²

Hospodářský obraz je rozporuplný. Ward-Perkins na základě archeologie (keramika, mince, stavební technika) tvrdí, že v západní Evropě došlo v 5.–6. století ke zřetelnému zhroucení materiální kultury a složitých obchodních sítí; Wickham a další zdůrazňují kontinuitu a postupné přizpůsobení.¹⁶¹⁷ Východní říše přečkala a se Justiniánem se pokusila svět obnovit; konec ambicí přinesl mor a nástup Arabů.¹⁹¹⁰

Jazykově se Evropa rozdělila: na západě a jihu se z latiny vyvinuly románské jazyky, na severu a východě germánské, později i slovanské. Gótština, jazyk první přeložené Bible, zanikla.⁶

Spor historiků: invaze, nebo proměna?

Podstata sporu se dá shrnout do několika pozic, které se vyvíjely podle doby a politického kontextu.

• Starší, národní model (19.–20. století): germánské „národy“ vpadly do Říma jako jednotní nájezdníci; tento obraz se silně využíval v nacionalistickém dějepisectví;³⁴
• Etnogeneze (Reinhard Wenskus, Herwig Wolfram, Walter Pohl): skupiny nebyly jednotné, identita se utvářela kolem vůdců a tradic;⁴²⁴
• Alternativa k migraci (Walter Goffart): barbaři byli usazováni Římem a stěhování je pozdější konstrukt;³
• Návrat migrace (Peter Heather): migrace byly skutečné a hunský tlak je ze všech příčin nejdůležitější;¹⁶
• Halsall: migrace byly reálné, ale jejich příčinou byly vnitřní krize Říma;²
• Katastrofa, nebo proměna: Ward-Perkins hovoří o konci civilizace, Wickham a další o transformaci.¹⁶¹⁷

Nejčastější omyly o stěhování národů

Kolem stěhování národů se drží několik mýtů, které mohou při studiu překážet.

• „Řím padl 476.“ Rok 476 je symbolická hranice; Východořímská říše existovala dál a západní ztrátu moci současníci vnímali jako postupnou;¹¹⁷
• „Barbaři Řím zničili.“ Většina z nich se chtěla stát součástí říše; ničení bylo spíše výjimkou, i když dobytí Říma (410, 455) mělo velký symbolický účinek;²³
• „Šlo o stěhování celých národů.“ Pohybovaly se válečné družiny a rodiny různého původu, jejichž složení se často měnilo;³⁴
• „Vandalové jen ničili.“ Vandalové vytvořili funkční království v Africe; pojem vandalismus je z roku 1794;²¹⁰
• „Attila byl bič boží.“ Přídomek se objevuje až v pozdější tradici;¹⁴
• „Alarichův hrob v řece Busento je skutečný.“ Jde o legendu, kterou archeologie nepotvrdila;⁵
• „Slované přišli a vyhubili původní obyvatelstvo.“ Archeologie ukazuje na postupné osídlování opuštěné krajiny a vznik slovanských kultur.²²

Stěhování národů dnes: proč se o něm mluví

Pojem stěhování národů se v moderní politické debatě používá jako obraz pro současné migrace, a to jak jeho zastánci, tak kritiky přistěhovalectví. Historici před takovým srovnáním obvykle varují: tehdejší migrace probíhaly v době rozpadu státní moci, často měly vojenský charakter, týkaly se řádově menších populací a jejich výsledek poznáváme jen z pramenů vzniklých po staletích.²³ Zároveň je to připomínka, že výrazné proměny Evropy probíhaly v minulosti i bez politických hranic v dnešním smyslu.¹¹⁷

Časová osa stěhování národů

Přehled hlavních událostí, na kterých se shodují odborné knihy:

• 166–180: markomanské války, první vážný tlak na dunajskou hranici;⁴
• cca 375: Hunové porážejí východní Góty;⁷
• 376: Tervingové přecházejí Dunaj s povolením císaře Valenta;⁷⁶
• 9. 8. 378: porážka Římanů u Adrianopole;⁷
• 382: Theodosius I. uzavírá dohodu s Góty;⁶
• 31. 12. 406: Vandalové, Alani a Svébové překračují Rýn;²
• 24. 8. 410: Alarich dobývá Řím;⁵
• 418: usazení Vizigótů v Akvitánii;²
• 429, 439: Vandalové v Africe, dobytí Kartága;²¹⁰
• 434–453: vláda Attily;¹⁴
• 451: bitva na Katalaunských polích;¹⁴
• 455: Vandalové plení Řím;²
• 476: sesazení Romula Augusta Odoakerem;¹
• 486–507: Chlodvík dobývá Galii;¹¹
• 493: Theodorik v Itálii zabíjí Odoakera;²
• 535–554: válka Justiniána I. s Ostrogóty;¹⁰
• 567–568: Avaři a Langobardi zničí Gepidy a Langobardi vstupují do Itálie;²³²
• 6.–7. století: osídlení Slovany;²²

Kde číst dál

Širší souvislosti najdeš v článcích o starověku a středověku. Základní přehled nabízí Heatherova kniha The Fall of the Roman Empire a Halsallova Barbarian Migrations and the Roman West; opačný pohled ve smyslu „proměny“ je v knize Barbarian Tides (Goffart) a v Ward-Perkinsově The Fall of Rome and the End of Civilization.¹²³¹⁶ K antickým pramenům patří Ammianus Marcellinus, Prokopios z Kaisareie, Priscus a Tacitus, jejichž překlady jsou dostupné online; v seznamu referencí níže jsou odkazy.⁷⁸⁹¹⁰