Historiografie

Historiografie je v užším smyslu písemné zpracování dějin, v širším smyslu obor, který zkoumá, jak se dějiny psaly a proč se v různých dobách psaly různě. Začíná ve starověkém Řecku u Hérodota a Thúkydida v 5. století před Kristem, svou moderní vědeckou podobu získala v 19. století kritikou pramenů u Leopolda von Rankeho a ve 20. století ji rozšířily sociální, kulturní a globální dějiny.¹²⁸⁹ Společným jádrem je otázka, kterou si historici kladou dodnes: jak z neúplných a stranických pramenů sestavit věrohodný výklad minulosti a jak poznat, kdy se mu ideologie nebo vlastní doba dostala do cesty.¹¹¹⁶¹⁷

Historiografie stručně

Historiografie odpovídá na otázku, kdo, kdy a jak o minulosti psal. Vedle ní stojí historie jako obor, který minulost zkoumá, a minulost sama, tedy to, co se skutečně stalo. Rozdíl je důležitý: čtenář nikdy nemá k dispozici „minulost“, ale vždy jen něčí zápis o ní. Historiografie proto učí číst takové zápisy kriticky.¹¹¹⁷

• Co to je: psané dějiny a vědecká reflexe toho, jak vznikaly (dějiny dějepisectví);⁸¹⁰
• Odkdy: od 5. století před Kristem v Řecku a od 2.–1. století před Kristem v Číně, vědecká podoba od 19. století;¹²⁸⁹³⁰
• Hlavní otázky: co je pramen, co je fakt, jak vysvětlovat příčiny, zda lze být objektivní;¹¹¹⁶¹⁷
• Hlavní směry: kronikářství, humanistická kritika, osvícenské dějiny, Rankeho historismus, marxismus, Annales, mikrohistorie, kulturní a jazykový obrat, globální dějiny;⁷⁸¹⁰
• Hlavní spory: objektivita a stranictví, role velkých osobností a struktur, národní dějiny proti globálním, minulost jako politická zbraň.^16172122

Co znamená historiografie

Slovo vychází z řeckého historia, což původně neznamenalo „dějiny“, ale „zkoumání, vyptávání, zjišťování“, a z graphein, psát. Doslova je tedy historiografie „psaní zjištěného“. Hérodotos otevírá své dílo právě slovem historia v tomto smyslu: předkládá výsledek vlastního zkoumání.¹ V češtině se slovo užívá ve dvou navzájem souvisejících významech. První je souhrnný: veškerá psaná produkce o dějinách, například „česká historiografie 19. století“ nebo „marxistická historiografie“. Druhý označuje samostatnou disciplínu, která zkoumá vývoj dějepisectví, jeho metody, koncepce a vliv doby na to, jak se o minulosti psalo.⁸

Starší české slovo dějepisectví se dnes používá hlavně jako synonymum prvního významu. Anglosaská tradice rozlišuje historiography (psaní o dějinách a jeho dějiny) a historical method (postupy práce s prameny). Německé Geschichtsschreibung odpovídá našemu dějepisectví, zatímco pro reflexi oboru se užívá Historik nebo Geschichtstheorie.⁷⁸

Historiografie, historie a filozofie dějin

Historie zkoumá minulost a nabízí výklad, historiografie zkoumá tyto výklady a jejich vznik. Filozofie dějin se zabývá smyslem a směřováním dějin jako celku, tedy otázkami, které empirická věda neřeší: zda mají dějiny směr, zákonitosti nebo cíl. Augustin, Hegel i Marx patří zároveň do dějin dějepisectví i do filozofie dějin, protože jejich zápisy nesly vyhraněnou představu o tom, kam dějiny míří.⁷⁸³⁹⁴¹

Prameny a jejich kritika

Historik nepracuje s minulostí, ale s jejími stopami: s listinami, kronikami, dopisy, mincemi, budovami, obrazy, ale také s kostrami či genetickými daty. Prameny se dělí na písemné, hmotné (archeologické), ikonografické, ústní a v moderní době i zvukové a audiovizuální. Dále se rozlišují prameny primární, tedy vzniklé v době zkoumaných událostí, a sekundární, tedy pozdější zpracování.⁸¹¹

Prameny jsou vždy neúplné a vždy vznikly z nějakého důvodu. Zápis o bitvě psal vítěz, který chtěl upevnit moc, mnich, který chtěl poučit čtenáře, nebo úředník, který zaúčtoval daň. Základem historikova řemesla je proto kritika pramenů. Vnější kritika ověřuje, zda je pramen pravý, kdy a kde vznikl a zda se nedochoval v pozměněné podobě. Vnitřní kritika se ptá, kdo autor byl, co mohl vědět, co chtěl říci a koho chtěl přesvědčit. Teprve potom je možné z pramene vyvozovat závěry. Tuto praxi zavedl do univerzitní výuky Ranke a dodnes tvoří páteř oboru.⁸⁹¹¹

Disciplíny a pomocné vědy historické

Historiografie se člení podle tématu na politické, hospodářské, sociální, kulturní, právní a vojenské dějiny, dějiny vědy, náboženství či každodennosti, a podle přístupu na historickou antropologii, mikrohistorii, dějiny mentalit, historickou demografii nebo dějiny žen a genderu.^8101314 K řemeslné výbavě patří pomocné vědy historické: paleografie (čtení starého písma), diplomatika (nauka o listinách), chronologie, sfragistika (pečetě), numismatika (mince), heraldika, genealogie a další. Díky nim lze pramen přečíst, datovat a ověřit, ještě než se z něj vyvodí první závěr.⁸

K čemu historiografie slouží

Dějepisectví má společenskou funkci, i když si ji historik nevybírá. Vysvětluje současnost jejími příčinami, poskytuje společnosti orientaci a identitu, legitimizuje politické uspořádání, ale také kritizuje tradice a mýty a ukazuje, že věci mohly být jinak. Právě tuto dvojí roli, stabilizující i kritickou, mají historici na mysli, když říkají, že dějepisectví je vždy trochu politické.¹¹¹⁷²⁰ Proto má smysl číst historiografii jako samostatný druh textu: nejen co autor tvrdí, ale také co mu tvrdit dovolovala jeho doba.⁸

Počátky: Hérodotos, Thúkydidés a antické dějepisectví

Za „otce dějepisectví“ označil Hérodota už Cicero, a hned dodal, že jeho dílo obsahuje nespočet vymyšlených příběhů.³ Hérodotovy Dějiny (Historiai) popisují řecko-perské války 5. století před Kristem, ale jejich záběr je mnohem širší: autor cestoval, vyptával se, popsal Egypt, Skythy a Babylon, a vyprávěním, která slyšel, nechával často slovo i tam, kde jim sám nevěřil.¹ Jeho přínosem je myšlenka, že lidské činy se mají zaznamenat a vysvětlit, a ne pouze opěvovat jako u Homéra.¹⁴

Thúkydidés, athénský stratég a autor dějin peloponéské války (431–404 př. n. l.), posunul žánr dál. Ve vlastním úvodu odmítá mýtus jako vysvětlení, píše o událostech, které sám zažil nebo ověřoval u svědků, a tvrdí, že dílo má být „majetkem navždy“, ne okamžitou ukázkou řečnictví. Rozlišuje také záminky války od jejích hlubších příčin, v nichž vidí vzestup athénské moci a strach, který tím vzbudila ve Spartě.² Moderní historiografie ho často považuje za předchůdce politických dějin, i když i jeho text zahrnuje řeči, které sám zkomponoval podle toho, co by postavy v dané situaci mohly říci.²⁴

Římští autoři, především Livius a Tacitus, psali dějiny s výchovným a politickým cílem: ukázat, jak ctnosti budovaly Řím a jak mravní úpadek ohrožoval republiku a později císařství. Momigliano ukázal, že kritický pohled na prameny, rozlišení svědectví z první a z druhé ruky i literární žánr, který se prakticky bez přerušení rozvíjel až do dneška, patří ke klasickým základům moderní historiografie.⁴

Dějepisectví mimo Evropu: Čína a islámský svět

Evropa nebyla jediným místem, kde dějiny vznikaly. V Číně sepsal Sima Čchien (kolem 145–86 př. n. l.), dvorní astrolog a archivář dynastie Chan, Zápisky historika (Š’-ťi), které sahají od mytického Žlutého císaře až po jeho vlastní dobu. Dílo spojilo letopisy, tabulky, pojednání o rituálech a hospodářství a životopisy, a stalo se vzorem pro oficiální dynastické dějiny, které čínské státy psaly po dvě tisíciletí.³⁰ Čínské dějepisectví se tak vyznačovalo mimořádnou kontinuitou a úzkou vazbou na stát.⁸³⁰

V islámském světě rozvinul dějepisectví do podoby obecné teorie Ibn Chaldún (1332–1406). V úvodu ke svým dějinám, Muqaddimě (1377), hledal zákonitosti vzestupu a pádu států. Klíčovým pojmem je asabíja, soudržnost skupiny, která umožňuje dobýt moc, ale časem slábne s pohodlím městského života, takže dynastii nakonec vystřídá jiná. Mnozí badatelé proto Ibn Chalduna považují za předchůdce sociologie a hospodářských dějin.³¹

Středověké kroniky a křesťanský výklad dějin

S příchodem křesťanství se dějiny staly příběhem spásy. Eusebios z Kaisareie na počátku 4. století napsal první církevní dějiny a Augustinovo dílo O Boží obci (z let 413–426) vykládalo pád Říma jako událost v rámci Božího plánu, nikoli jako konec světa.²⁹⁴¹ Dějiny měly začátek (stvoření), střed (Kristus) a konec (poslední soud). Časový rámec poskytovaly letopočty od narození Krista, které do dějepisectví zavedl a rozšířil Beda Ctihodný v díle Historia ecclesiastica gentis Anglorum (731).⁵

Středověká historiografie měla několik základních forem: roční zápisy (anály), kroniky od stvoření světa a životopisy světců a panovníků. Gregor z Tours v 6. století ve svých Dějinách Franků psal o dění ve franské říši po zániku Říma nenápadným, místy lidovým jazykem a otevřeně zaznamenával násilí a spory merovejských králů, které vykládal i jako Boží soud.⁶ Středověký kronikář nebyl dnešním historikem: často přejímal tvrzení od autorit, opakoval je bez kritiky a nerozlišoval vždy mezi pravdou a poučením. Přesto je to právě on, kdo zachoval většinu toho, co o raném středověku víme.⁵⁶⁸

Humanismus, filologie a osvícenství

Renesanční humanisté začali s kritickou prací s texty. Lorenzo Valla roku 1440 filologicky dokázal, že tzv. Konstantinova donace, listina, podle níž měl císař Konstantin darovat papeži vládu nad Západem, nemůže pocházet ze 4. století, protože její jazyk patří pozdější době. Šlo o první velký příklad toho, že rozbor jazyka a okolností vzniku dokáže vyvrátit pramen, na kterém stála politická moc.³²

Osvícenství pak změnilo otázku. Voltaire a jeho následovníci chtěli psát dějiny kultury a mravů, nikoli jen králů a bitev. Edward Gibbon v díle Úpadek a pád Římské říše (1776–1789) spojil literární mistrovství s důkladným čtením pramenů a spojil pád Říma s křesťanstvím a barbarskými nájezdy, což vyvolalo spory, které dodnes neutichly.⁴² Reinhart Koselleck připomíná, že právě v tomto období se pojem „dějiny“ proměnil z množiny jednotlivých příběhů na jednotný proces, který má směr a lze ho rozdělit na etapy.⁷

Ranke a vznik moderního dějepisectví v 19. století

Za zakladatele vědeckého dějepisectví se tradičně považuje Leopold von Ranke (1795–1886). V předmluvě k dílu Geschichten der romanischen und germanischen Völker (1824) odmítl, že by úkolem historika bylo soudit minulost a poučovat budoucnost, a prohlásil, že chce jen ukázat, „jak to doopravdy bylo“. Zásadní nebyla ta věta, ale praxe, kterou za ní nesl: Ranke vyžadoval práci v archivech, srovnávání současných svědectví a kritiku jejich původu, a ve svém berlínském semináři učil studenty tuto metodu v praxi.⁸⁹

Ve skutečnosti byl Ranke méně naivním „objektivistou“, než jak ho vykreslila pozdější kritika. Věřil, že za dějinami stojí Boží řád, a každou epochu chtěl pochopit „v jejím vlastním světle“, ne z hlediska pozdější doby. Z jeho školy ale vzešlo to podstatné: profesionalizace oboru. Vznikaly univerzitní semináře, odborné časopisy (Historische Zeitschrift 1859), kritické edice pramenů (Monumenta Germaniae Historica, od roku 1819) a pravidla, podle kterých se historická práce posuzuje.⁸⁹

Zároveň se historiografie 19. století stala nástrojem budování národů. Historici psali dějiny německé, francouzské, italské nebo české jako příběh jednoho národa, který hledá svůj stát, a jejich výklad často sloužil politickému programu. Hobsbawm a Ranger později ukázali, že mnohé „odvěké“ tradice byly v 19. století teprve vymyšleny nebo přetvořeny, aby dodaly novým státům a národům starobylost.²⁰ Theodor Mommsen, autor Římských dějin (1854–1856), získal za své dílo roku 1902 Nobelovu cenu za literaturu, což dokládá, jak úzce se tehdy vědecké dějepisectví a literární ambice prolínaly.⁴⁰

Marxistická historiografie

Karel Marx a Friedrich Engels vysvětlovali dějiny proměnami způsobu výroby a bojem společenských tříd. V předmluvě k Příspěvku ke kritice politické ekonomie (1859) formuloval Marx tezi, že ekonomická základna společnosti určuje její „nadstavbu“: právo, politiku a ideje. Dějiny z toho vycházely jako řada společenských formací, jejichž střídání vede k nové společnosti.³⁹

Marxistický přístup obohatil obor o pohled „zdola“: o dějiny dělníků, rolníků, otroků a žen, tedy skupin, které tradiční politické dějepisectví přehlíželo. Britští marxističtí historici, mezi nimi E. P. Thompson a Eric Hobsbawm, patří ke klasikům sociálních dějin.⁸¹⁹ Naopak v zemích sovětského bloku se marxismus-leninismus stal státní doktrínou a historici museli výklad přizpůsobit stranické linii.⁸

Škola Annales a dějiny dlouhého trvání

V roce 1929 založili ve Štrasburku historici Marc Bloch a Lucien Febvre časopis Annales, jehož název se stal označením celého směru. Chtěli, aby se dějiny psaly šířeji než jako politický a diplomatický příběh: o ekonomice, geografii, mentalitách a každodenním životě, a ve spolupráci se sociologií, zeměpisem a psychologií. Bloch, autor knih Feudální společnost a Řemeslo historika, byl za okupace zatčen a roku 1944 gestapem popraven.¹⁰

Fernand Braudel v díle Středomoří a středomořský svět v době Filipa II. (1949) rozdělil čas do tří vrstev: dlouhé trvání (geografie a podnebí, které se mění po staletí), střední trvání (hospodářské a společenské struktury) a krátké trvání (události, tedy „povrch“ dějin). Událostní dějiny pro něj byly prachem na hladině hlubších proudů.¹⁰ Škola Annales ovlivnila celý obor a její další generace (dějiny mentalit, historická antropologie) otevřela nová témata, od smrti a strachu po rodinu a čtení knih.⁸¹⁰

Mikrohistorie, dějiny žen a „dějiny zdola“

V 70. letech 20. století se část historiků obrátila od velkých struktur k malým příběhům. Italská mikrohistorie, s jejímž nejznámějším představitelem Carlem Ginzburgem je spojena, zkoumá jednotlivé osudy a malá společenství v naději, že odhalí širší souvislosti. Ginzburgův Sýr a červi (1976) rekonstruuje svět friulského mlynáře Menocchia, inkvizicí odsouzeného k smrti roku 1599, z jeho výpovědí o vlastním výkladu stvoření světa.¹³ Mikrohistorie vznikla částečně jako odpověď na přílišný důraz na struktury: ukázala, že i obyčejný člověk měl své myšlenky, strategie a rozhodnutí.⁸¹³

Stejný zájem o ty, kdo zůstávali stranou „velkých dějin“, vedl k rozvoji dějin žen. Americká historička Joan W. Scottová ve studii z roku 1986 navrhla, aby se gender stal základní analytickou kategorií, tedy aby se nezkoumaly jen ženy v dějinách, ale i to, jak společnosti utvářejí představy o mužském a ženském a jak tyto představy ovlivňují politiku a moc.¹⁴ Historiografie se tak postupně rozšířila o dějiny dětství, rodiny, těla, nemoci, práce a volného času.⁸

Jazykový obrat, postmoderna a spor o objektivitu

V 60. a 70. letech přišla vlna pochybností. Edward Hallett Carr ve knize Co je historie (1961) tvrdil, že historické fakty se nenacházejí jako kamínky na pláži, ale historik je vybírá a interpretuje, a že dějiny jsou nekončícím dialogem mezi přítomností a minulostí. Fakta tedy nemluví sama za sebe.¹¹ Hayden White ve knize Metahistory (1973) šel dál: argumentoval, že historická díla mají literární strukturu, a rozlišil čtyři tropy (metafora, metonymie, synekdocha, ironie) a čtyři způsoby zápletky (romance, tragédie, komedie, satira), kterými historik z nespojitých událostí vytváří příběh.¹²

Kritici namítali, že tím se rozdíl mezi dějinami a románem stírá a že se otevírá cesta relativismu. Richard J. Evans ve knize In Defence of History (1997) obhajoval, že lze rozlišit lepší a horší výklad podle toho, jak dobře odpovídá pramenům, a že kritika pramenů je dostatečnou obranou proti libovůli.¹⁷ Peter Novick v díle That Noble Dream popsal, jak americká profesní obec od 19. století zápasila s ideálem objektivity a jak se tento ideál opakovaně střetával s politickými a sociálními tlaky.¹⁶ Dnešní obecný konsenzus se pohybuje uprostřed: absolutní objektivita je nedosažitelná, ale z toho neplyne, že jsou všechny výklady rovnocenné.¹¹¹⁶¹⁷

Whiggovský výklad a presentismus

Herbert Butterfield označil v knize The Whig Interpretation of History (1931) za typickou chybu dějepisectví psát minulost jako nutný pochod k dnešku, rozdělovat aktéry na ty, kdo „pokrok podpořili“, a ty, kdo mu bránili, a soudit je podle dnešních měřítek. Podobně se mluví o presentismu: o přenášení dnešních pojmů a hodnot do jiné doby. Obojí je pokušení, protože dnešek je čtenáři nejbližší, a obojí zkresluje, protože lidé minulosti neznali konec příběhu.³³

Osobnosti, nebo struktury

Další trvalý spor se týká toho, co dějiny pohání. Starší dějepisectví kladlo důraz na panovníky, vojevůdce a státníky; marxismus a škola Annales naopak na struktury: výrobní vztahy, podnebí, demografii, mentality. Dnešní práce obvykle obojí kombinují a ptají se, jak jednotlivci jednali v mezích, které jim struktury dovolovaly.⁸¹⁰¹³

Paměť, globální dějiny a nové zdroje

Od 80. let stoupl zájem o historickou paměť: o to, jak společnosti vzpomínají a co zapomínají. Francouzský historik Pierre Nora ve studii „Between Memory and History“ (1989), úvodu k projektu Les lieux de mémoire, rozlišil žijící paměť od historie jako kritické rekonstrukce a ukázal, jak se kolektivní paměť uchovává v „místech paměti“, od pomníků a svátků po učebnice.¹⁵ François Hartog mluví o „režimech historicity“, tedy o tom, jak se v různých dobách mění vztah k minulosti, přítomnosti a budoucnosti.¹⁸

Od konce 20. století roste význam globálních a srovnávacích dějin, které se snaží prolomit evropocentrismus a národní rámce, ptají se, proč se různé části světa vyvíjely odlišně, a zkoumají propojení světa už dlouho před moderní globalizací.⁸ Poslední změnou jsou nové typy pramenů. Letokruhy stromů umožnily rekonstruovat klima posledních 2 500 let a spojit ho s krizemi a migracemi; genetika starých pozůstatků (aDNA) přináší údaje o původu a příbuzenství lidí, které písemné prameny nezachytily, například o složení skupin v době stěhování národů a o římské populaci.³⁶³⁷³⁸ Historiografie se tak v 21. století opět sbližuje s přírodními vědami a digitálními metodami.⁸³⁶³⁷

Historiografie a politika: když se dějiny zneužívají

Historiografie nikdy nebyla zcela odloučena od politiky a opakovaně se stávala jejím nástrojem. Ve Spolkové republice Německo se v letech 1986–1987 vedl tzv. spor historiků (Historikerstreit) o to, zda je Holocaust srovnatelný s jinými zločiny 20. století, nebo je jedinečný, a zda má být zasazen do širšího rámce. Do sporu vstoupili mimo jiné Ernst Nolte a Jürgen Habermas a vedl k posílení společenského konsenzu, že se Holocaust má připomínat jako ústřední událost německých dějin.²¹

Opačným příkladem je popírání Holocaustu. V soudním sporu Irving proti Penguin Books a Deborah Lipstadtové (Londýn, 2000) soud po důkladném přezkoumání pramenů shledal, že britský autor David Irving úmyslně zkresloval a zamlčoval důkazy, aby podepřel své tvrzení. Spor je poučným případem, jak lze historickou metodu použít jako měřítko rozdílu mezi výkladem a falšováním.²² Obecněji platí, že čím větší politický zájem na výkladu minulosti existuje, tím důležitější je transparentní práce s prameny.¹⁷²²

Česká historiografie

Česká historiografie sahá do raného středověku. Nejstarší souvislé dějepisné dílo o českých zemích je Kosmova Chronica Boemorum z počátku 12. století, na kterou navázaly další středověké kroniky.³⁴

Osvícenská kritika a Palacký

Osvícenství přineslo do české historiografie kritiku pramenů. Josef Dobrovský (1753–1829), zakladatel vědecké slavistiky, aplikoval kritickou metodu na prameny českých dějin.⁴³ Na této půdě vyrostl František Palacký (1798–1876), jehož Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě vycházely německy od roku 1836 a česky od roku 1848 a dospěly do roku 1526. Palacký líčil české dějiny jako zápas slovanského a německého živlu a jejich vrchol viděl v husitství. Svým výkladem dal českému národnímu hnutí historický rámec.³⁵

Obrozenskou historiografii provázely i padělky. Rukopisy královédvorský a zelenohorský, objevené v letech 1817–1818, měly dokládat vysokou a starobylou českou literaturu. Pochybnosti o pravosti se objevily téměř ihned a koncem 19. století je s konečnou platností vyvrátili filologové a historici, mezi nimi i Tomáš Garrigue Masaryk. Spor o rukopisy patřil v české společnosti k nejvášnivějším a je dobrým příkladem toho, jak vztah ke starobylosti národa ovlivňuje i vědecké soudy.²³²⁵

Gollova škola a spor o smysl českých dějin

Na přelomu 19. a 20. století prosadil Jaroslav Goll pozitivistický přístup: důraz na kritiku pramenů a odpolitizování výkladu. Z jeho semináře vyšla řada významných historiků včetně Josefa Pekaře, Josefa Šusty, Václava Novotného, Kamila Krofty a také Zdeňka Nejedlého.²⁶

Jádrem české historiografie 20. století byl spor o smysl českých dějin. T. G. Masaryk v díle Česká otázka (1895) navázal na Palackého a viděl smysl dějin v ideji humanity a reformace. Josef Pekař v roce 1929 v knize Smysl českých dějin odmítl, že by se dějiny daly redukovat na jedinou ideu, a zdůraznil úlohu kontinuity, katolické barokní kultury a vlivu západní Evropy. Spor nebyl jen akademický, protože se týkal toho, na co má novodobý český stát navazovat.²³²⁴

Okupace, komunismus a obnovení svobody po roce 1989

Po roce 1948 byla historiografie podřízena marxismu-leninismu. Zdeněk Nejedlý, historik a ministr školství, později první prezident Československé akademie věd, vtiskl oboru podobu, v níž dějiny sloužily státní ideologii a národní tradice byly vykládány jako předzvěst socialismu.²⁸ Další vlna čistek zasáhla obor po roce 1968.

Po roce 1989 se česká historiografie otevřela světovým trendům i tabuizovaným tématům, od odsunu Němců přes komunistický režim až po dějiny každodennosti, a vyrovnávala se s dědictvím let, kdy se dějepisectví používalo jako nástroj moci. Kolář a Kopeček popsali toto období jako obtížné hledání nových paradigmat, v němž stará národní narativa nebyla nahrazena jedním novým výkladem, ale množstvím konkurenčních přístupů.²⁷

Jak číst historiografii kriticky

Poznatky historiografie jsou prakticky použitelné i pro čtenáře, který žádný archiv nenavštíví. Při čtení jakéhokoli textu o dějinách pomáhá pět otázek: Kdo píše a z jaké doby a prostředí? Pro koho a s jakým cílem? Z jakých pramenů vychází a jsou ověřitelné? Jaká alternativní vysvětlení autor zvažuje a odmítá? A co by změnilo jeho závěr?¹¹¹⁷

Nejčastější chyby, před kterými historiografie varuje, jsou presentismus (posuzování minulosti dnešními měřítky), whiggovský výklad (dějiny jako nutný postup k dnešnímu stavu), přílišné zjednodušení příčin a výběr dokladů tak, aby podporovaly předem zvolený závěr. Dobrý historik nikdy nepředstírá víc jistoty, než jí pramen skutečně dává.^11161733

Historiografické spory v dalších článcích

Základní vymezení oboru najdeš v článku o historii. Historiografické spory jsou patrné v tématech, jako je stěhování národů (invaze, nebo integrace) nebo třicetiletá válka (náboženský, nebo mocenský konflikt). K českým dějinám se vztahují i články o Karlu IV. a sametové revoluci.