Historie

Historie je jednak minulost lidských společností samotná, jednak vědecké zkoumání této minulosti na základě pramenů. Slovo pochází z řeckého historia, „zkoumání“, a v tomto smyslu je poprvé zřetelně doloženo u Hérodota v 5. století př. n. l.¹ Dějiny psané písmem trvají jen asi 5 200 let, od prvních hliněných tabulek z mezopotámského Uruku, zatímco první kamenné nástroje jsou staré zhruba 3,3 milionu let, takže písemná historie je méně než 0,2 % celé lidské minulosti.⁵⁶ Tradičně se dělí na pravěk, starověk, středověk a novověk, ale všechny letopočty hranic jsou konvence, o nichž se dodnes diskutuje.¹¹ Historik pracuje s prameny, které kriticky ověřuje, a jeho závěry jsou vždy výklad, nikoli prosté zrcadlení minulosti.²⁰²⁶

Historie stručně

Slovo „historie“ používáme třemi způsoby a mnoho nedorozumění vzniká tím, že se míchají. Historie může znamenat to, co se skutečně stalo, dále obor, který to zkoumá, a konečně text, který o tom vypráví. Tento článek vysvětluje všechny tři významy, ukazuje, jak se minulost dělí na období, jak se poznává, jak se obor vyvíjel a o čem se historici dodnes přou.

• Co to je: minulost lidských společností a vědecký obor, který ji zkoumá z pramenů a vykládá;
• Odkud slovo: z řeckého historia, „zkoumání“; v češtině vedle sebe žijí slova historie, dějiny a dějepis;
• Jak dlouhá je: písemné dějiny trvají asi 5 200 let, celá minulost lidského rodu stovky tisíc až miliony let;
• Jak se dělí: časově na pravěk, starověk, středověk, novověk a nejnovější dějiny, věcně na dějiny politické, hospodářské, sociální, kulturní a další;
• Čím se zkoumá: písemnými, hmotnými, ústními a obrazovými prameny, pomocnými vědami historickými a stále víc přírodovědnými metodami;
• Co o ní víme jistě: méně, než se zdá, protože prameny se dochovaly nahodile a každý historik se na ně ptá z dnešní doby.

Co znamená historie, dějiny a dějepis

České slovo historie je převzato z latinského historia, které vzniklo z řeckého ἱστορία (historia). To původně neznamenalo „minulost“, ale „zkoumání, vyptávání se, poznání získané výzkumem“; příbuzné je slovo histor, „znalec, svědek“. Hérodotos z Halikarnassu otevírá své dílo větou, že předkládá výsledek svého zkoumání, aby lidské činy neupadly časem v zapomnění a aby velké a podivuhodné činy Řeků i barbarů neztratily slávu.¹ Historie je tedy od počátku spojením dvou věcí: aktivního bádání a zachování paměti.

Čeština má slov víc než většina jazyků a každé má trochu jiný odstín. Dějiny (od slovesa „dít se“) označují především samu minulost, to, co se dělo: „dějiny Evropy“. Historie je blízké, ale pružnější, protože se hodí i na vývoj jednotlivé věci (historie hradu, historie firmy) a na obor jako takový. Dějepis je složenina ze slov „dít se“ a „psát“ (doslova „psaní dějů“) a dnes zůstal hlavně jako název školního předmětu. Odborně se pro studium minulosti a psaní o ní používá slovo historiografie. V angličtině všechny tyto významy pokrývá jediné slovo history, v němčině rozlišuje Geschichte (děje) a Historie, i když v praxi se významy překrývají.⁴⁶

Důležité je rozlišit také historii a kroniku či paměť. Kronika zaznamenává události v časovém pořádku; historie je vykládá, třídí podle důležitosti, hledá příčiny a zvažuje spolehlivost zdrojů. Paměť (osobní i společenská) je živá, selektivní a mění se, kdežto historie by měla být ověřitelná a otevřená opravě. Tento vztah, který francouzský historik Pierre Nora formuloval jako napětí mezi pamětí a dějinami, je jedním z hlavních témat posledních desetiletí.³²³³

K čemu je historie dobrá

Otázka, proč se zabývat minulostí, je stará jako obor. Odpovědi se v čase měnily a stále se doplňují.

Učitelka života

Nejstarší odpověď zní, že minulost učí. Thúkydidés prohlásil, že své dílo nechce psát jako práci ke spotřebě dne, ale jako „trvalý majetek“, protože lidská přirozenost se nemění a podobné události se budou vracet; kdo je poznal, bude jim rozumět lépe.² Cicero kolem roku 55 př. n. l. nazval historii svědkem věků, světlem pravdy, životem paměti a učitelkou života (historia magistra vitae), z čehož vznikl proslulý výrok.³

Moderní historici jsou k této myšlence zdrženlivější. Německý historik Reinhart Koselleck ukázal, že rčení o poučení z dějin ztratilo přesvědčivost od 18. století, kdy lidé začali zažívat změny tak rychlé, že zkušenosti předků nedávaly na budoucnost zřetelnou odpověď.²⁸ Slavná Santayanova věta, že kdo si minulost nepamatuje, je odsouzen ji opakovat, je proto spíš varováním než zákonem: dějiny se neopakují přesně, ale znalost dřívějších selhání a řešení rozšiřuje rozhled pro rozhodování.³¹

Identita, paměť a moc

Společnosti si vyprávějí o svém původu, aby věděly, kým jsou. Rodová genealogie, národní příběh a oslavy výročí jsou formy, jimiž historie vytváří společenskou soudržnost. Stejná schopnost z ní ale dělá nástroj moci: vlády i opozice se na minulost odvolávají, aby ospravedlnily přítomnost. Proto se historici od nástupu moderního oboru snaží odlišit to, co lze doložit, od toho, co se hodí.¹⁸²⁶

Kritické myšlení

Možná nejpraktičtější přínos oboru je metodický. Historik se denně učí ptát se, kdo zdroj vytvořil, proč, pro koho a co mohl vědět; porovnávat nezávislá svědectví; rozlišovat fakt od jeho výkladu; a přiznat, kdy odpověď neexistuje. Tato schopnost je přenosná na každou situaci, kde je potřeba posuzovat informace: od novin po sociální sítě.²⁰

Kdy začala historie

Odpověď závisí na tom, co se rozumí slovem historie. Pokud je to minulost, pak začíná, kdy začal být člověk a jeho předchůdci. Nejstarší doložené kamenné nástroje z lokality Lomekwi 3 v Keni jsou staré asi 3,3 milionu let, nejstarší nálezy rodu Homo z Ledi-Geraru v Etiopii asi 2,8 milionu let a nejstarší nálezy druhu Homo sapiens z Džebel Irhúdu v Maroku asi 315 000 let.⁶⁷⁸ Tato část minulosti je předmětem archeologie a paleoantropologie; shrnuje ji článek o pravěku.

Pokud je historie to, co zachycují písemné prameny, pak začíná zhruba před 5 200 lety. Nejstarší dosud známé tabulky s piktografickými znaky pocházejí z Uruku v jižní Mezopotámii z doby kolem 3350–3200 př. n. l. a jde o účetní záznamy o obilí, ovcích a práci, nikoli o příběhy králů.⁵ Egyptské hieroglyfy se objevují přibližně ve stejné době. Proto se hranice mezi pravěkem a „dějinami“ klade tam, kde v dané oblasti začínají psané zprávy, a liší se podle místa o tisíce let.⁵¹¹

Pokud historie znamená vědomé zkoumání a vyprávění o minulosti, začíná ještě později. Nejstarší seznamy panovníků a kroniky existují od 3. tisíciletí př. n. l., ale za první autory, kteří se vědomě ptali na příčiny a kriticky hodnotili své zdroje, se tradičně považují Hérodotos (kolem 430–425 př. n. l.) a Thúkydidés (kolem 400 př. n. l.). Cicero proto Hérodota nazval otcem dějepisectví.¹²⁴ V Číně udělal podobný krok Sima Čchien, jehož Zápisky historika vznikly na přelomu 2. a 1. století př. n. l.¹⁶

A nakonec je tu pohled „velké historie“, která sleduje minulost od vzniku vesmíru před zhruba 13,8 miliardy let: od vzniku hvězd a planet přes vznik života až k člověku. Tento přístup, který v angličtině zpopularizoval David Christian, nechce nahradit klasickou historii, ale zasadit ji do kontextu, v němž se lidské dějiny jeví jako velmi krátká část příběhu.⁹¹⁰

Periodizace dějin: jak se minulost dělí na období

Rozdělení dějin do období, tedy periodizace, je nezbytný nástroj, bez něhož by nebylo možné o dlouhé minulosti uvažovat, ale zároveň zdroj trvalých omylů. Historik Jacques Le Goff ve své knize Musíme dělit dějiny na období? ukázal, že periodizace není objevem, ale lidskou konstrukcí, která vždy odráží hodnoty doby, v níž vznikla.¹¹ Následující letopočty jsou obvyklé mezníky evropských dějin. U každého je třeba pamatovat, že jde o konvenci: autoři zvolili událost, která je symbolická, ne okamžik skutečné změny, a hranice se liší podle země i autora.¹¹

• Pravěk: od prvních nástrojů před ~3,3 mil. let po vznik písemných pramenů; blíže pravěk, paleolit, mezolit, neolit;
• Starověk: od vzniku prvních států a písma (~3300 př. n. l.) do pádu západořímské říše roku 476 n. l.; blíže starověk;
• Středověk (blíže středověk): zhruba od 5. století do 15.–16. století; jeho konec se klade k roku 1453 (pád Konstantinopole), 1492 (první plavba Kolumba) nebo 1517 (počátek reformace);
• Novověk: od konce středověku do francouzské revoluce 1789 (raný novověk), případně do roku 1914; zahrnuje například třicetiletou válku a vestfálský mír;
• Nejnovější dějiny: od první světové války 1914 po současnost; sem patří i sametová revoluce.

Odkud trojdílné schéma pochází

Základní trojdílné schéma je dílem humanistů. Italský básník Petrarca ve 14. století odlišil světlou antiku od následujících „temných“ staletí, tedy od doby, kterou chápal jako úpadek, a vlastní dobu viděl jako možný návrat ke světlu.¹² V 15. století pojem „střední doby“ mezi antikou a vlastní dobou rozvinuli další italští humanisté, zejména Flavio Biondo a Leonardo Bruni.¹¹ Trojdílné členění na dějiny starověké, středověké (medii aevi) a nové ustálil německý učenec Christoph Cellarius v učebnicích vydávaných v letech 1685–1696.¹¹ Pravěk jako samostatné období přibyl až v 19. století, když archeologie ukázala, že lidská minulost sahá daleko před první písemné prameny.¹¹

Proč jsou hranice sporné

Poslední římský císař na Západě Romulus Augustulus byl sesazen v roce 476, ale nikdo si toho tehdy nevšiml jako konce světa: život v bývalých provinciích šel dál a východní říše existovala ještě tisíc let. Belgický historik Henri Pirenne v knize vydané po jeho smrti tvrdil, že starověk skončil až arabskými výboji 7. a 8. století, které rozbily jednotu Středomoří; jeho teze se podrobně zpochybňuje, ale ukázala, že hranice 476 je volba, nikoli fakt.¹³ Hranice mezi středověkem a novověkem je ještě nejistější: pád Konstantinopole, plavby za oceán, knihtisk i reformace jsou kandidáti a každý z nich znamená něco jiného podle toho, na co se historik soustředí.¹¹

Periodizace je navíc silně evropská. V Číně se dějiny tradičně člení podle dynastií, v islámském světě podle kalifátů a v předkolumbovské Americe podle kalendářních cyklů. Přenášet evropské schéma na ně znamená, že v Indii nebo Africe začne „středověk“ a „novověk“ ve stejných letech jako v Evropě, což zpravidla nedává smysl.¹¹²⁹

Historici proto často volí vlastní etapy podle tématu. Eric Hobsbawm psal o „dlouhém 19. století“ (1789–1914) a „krátkém 20. století“ (1914–1991), které vymezil ne podle kalendáře, ale podle vnitřní logiky doby: od francouzské revoluce k první světové válce a od ní k pádu SSSR.¹⁴ Fernand Braudel šel ještě dál a rozlišil tři rychlosti času: krátký čas událostí, střední čas hospodářských a sociálních cyklů a „dlouhé trvání“ (longue durée) zeměpisných a mentálních struktur, které se mění po staletí.²¹²²

Letopočet a kalendář

Také datování samo je konvence. Letopočet od narození Krista zavedl římský mnich Dionysius Exiguus v roce 525 a rozšířil ho anglický mnich Beda Ctihodný v 8. století; v systému neexistuje rok nula, takže po roce 1 př. n. l. následuje rok 1 n. l.¹⁵ Gregoriánský kalendář nahradil juliánský papežskou bulou z roku 1582 a jednotlivé země jej přijímaly po staletí, takže stejné datum v roce 1700 mohlo znamenat v různých zemích různé dny.¹⁵

Další členění: podle místa a podle tématu

Vedle času se minulost dělí podle prostoru: dějiny světové (globální), kontinentální, národní, regionální a místní. Moderní dějepisectví je silně spjato s národními dějinami, protože vzniklo v 19. století ve službách národních států, a dodnes tvoří jádro školních osnov. Od druhé poloviny 20. století roste význam dějin, které překračují hranice států: dějin obchodu, migrací, nemocí, myšlenek nebo oceánů.⁴⁷²⁹

Podle předmětu se rozlišují dějiny politické (stát, moc, války), hospodářské (výroba, obchod, peníze), sociální (třídy, rodina, každodennost), kulturní a intelektuální (myšlenky, umění, náboženství), vojenské, dějiny vědy a techniky, genderové dějiny, environmentální dějiny a mnohé další. Hranice mezi nimi jsou propustné a nejlepší práce je kombinují.⁴⁷

Historické prameny: z čeho historie vychází

Historie není věda o minulosti jako takové, ale o jejích stopách. Historik nemá minulost před sebou; má jen to, co se dochovalo a co bylo zapsáno, vyrobeno nebo zapamatováno. Těmto stopám říkáme prameny.¹⁹

Typy pramenů

Tradičně se prameny dělí na narativní (vypravěčské, jako kroniky, paměti a deníky, které vědomě vyprávějí o minulosti) a písemné dokumenty, které vznikly pro praktický účel a o minulosti nevypráví: listiny, soudní spisy, účty, matriky, korespondence. Z moderního pohledu jsou často cennější ty druhé, protože autor neměl důvod zkreslovat pro budoucí čtenáře.¹⁹³⁷

Vedle písemných pramenů existují hmotné (archeologické nálezy, stavby, předměty), obrazové (malba, fotografie, film), ústní (vyprávění pamětníků) a stále víc digitální. Ústní historie, která se jako obor prosadila od 60. let 20. století, umožnila zachytit hlasy lidí, kteří se v archivech objevují jen vzácně: dělníků, žen, menšin, obětí režimů.⁴⁵

Důležitý je i rozdíl mezi prameny primárními, které vznikly v době zkoumaných událostí, a literaturou sekundární, v níž o nich píší pozdější autoři. Literaturu je třeba číst kriticky, ale nepochybně se na ní staví: žádný historik nezačíná od nuly.²⁰

Kritika pramenů

Jádrem historického řemesla je kritika pramenů, kterou systematizoval německý historik Ernst Bernheim ve své příručce metody z roku 1889. Vnější kritika zkoumá, zda je pramen pravý, kdy, kde a kým byl pořízen; vnitřní kritika ptá se, zda je jeho obsah věrohodný: co autor mohl vědět, jaký měl zájem, z čeho čerpal.¹⁹²⁰

Dějiny historické kritiky jsou plné slavných odhalení. Italský humanista Lorenzo Valla roku 1440 jazykovými argumenty dokázal, že Konstantinova donace, listina, jíž měl císař Konstantin údajně přenechat papeži vládu nad západem, vznikla v době pozdější než 4. století.⁴⁶ Francouzský benediktin Jean Mabillon v roce 1681 v díle De re diplomatica vypracoval pravidla pro rozpoznání pravosti středověkých listin a položil tak základy diplomatiky.⁴⁶ V českém prostředí se ve stejném duchu rozhodovalo o Rukopisu královédvorském a zelenohorském, údajně nejstarších českých literárních památkách, které se v 80. letech 19. století podařilo prokázat jako padělky z počátku 19. století; spor, v němž sehráli hlavní roli Jan Gebauer, Jaroslav Goll a Tomáš G. Masaryk, měl i silný politický rozměr.³⁷

Pomocné vědy historické

Aby bylo možné prameny číst, datovat a ověřit, vznikla řada oborů, které se souhrnně nazývají pomocné vědy historické. Název je trochu zavádějící: nejsou „pomocné“ v tom smyslu, že by byly méně důležité, ale že slouží historii jako nástroj. Nejznámější jsou paleografie (studium písma), diplomatika (studium listin), kodikologie (studium rukopisných knih), sfragistika (pečeti), heraldika (erby), genealogie (rodopis), numismatika (mince), chronologie (počítání času), epigrafika (nápisy), vexilologie (vlajky) a faleristika (řády a vyznamenání). K nim patří archivnictví a archeologie.³⁷

Přírodní vědy a data

Největší proměnu poznání minulosti od druhé poloviny 20. století přineslo přibývání přírodovědných metod. Radiouhlíkové datování, které vyvinul Willard Libby koncem 40. let a za něž v roce 1960 dostal Nobelovu cenu za chemii, dnes umožňuje určit stáří organických materiálů až do asi 50 000 let a mezinárodní kalibrační křivka IntCal20 sahá do 55 000 let; pro posledních asi 14 000 let ji zpřesňují letokruhy stromů (dendrochronologie).³⁹⁴⁰

Dávná DNA umožnila rekonstruovat migrace a příbuzenství lidí, o nichž nic nenapsal žádný autor. V roce 2010 byl publikován první návrh genomu neandertálce a v roce 2015 studie, která ukázala, že velká část předků dnešních Evropanů přišla na přelomu doby kamenné a bronzové z euroasijských stepí.⁴¹⁴² Další oblastí je kvantitativní a výpočetní historie: projekt Seshat sbírá strukturovaná data o stovkách společností napříč dějinami a pokouší se testovat hypotézy o vzniku státu nebo nerovnosti, i když jeho metody jsou předmětem kritiky.⁴³⁴⁴

Co prameny nedovolí

Žádný pramen neřekne celou pravdu a pramenů je mnohem méně, než by bylo třeba. Dochovalo se to, co se zapsalo (a písmo ovládala menšina), zapsalo se to, co mělo význam pro tehdejší elity, a z toho se dochovalo to, co přečkalo požáry, války a skartaci. Prameny o obyčejných lidech, ženách, otrocích nebo koloniálních poddaných jsou vzácnější a často je psali ti, kdo je ovládali. Historik proto musí nejen číst, co v pramenech stojí, ale také „proti srsti“ vycítit to, co v nich chybí.²⁴²⁹

Historiografie: jak se psalo o minulosti

Historiografie, tedy dějiny psaní dějin, je samostatným oborem. Ukazuje, že způsob, jak lidé o minulosti přemýšleli, se výrazně lišil a že žádný z přístupů nebyl „neutrální“.⁴⁶⁴⁷

Antika a Čína

Hérodotos (kolem 484–425 př. n. l.) sebral vyprávění o řecko-perských válkách a také o zemích, lidech a zvycích, které cestou poznal, a zachoval i protichůdné verze. Thúkydidés, který psal o peloponéské válce, jíž se sám účastnil jako stratég a z níž byl vyhnán, požadoval pečlivé ověřování svědectví a vysvětloval události lidskými motivy, nikoli zásahy bohů.¹² Římští historikové Livius, Sallustius a Tacitus psali především o politice a mravech, často s moralizujícím záměrem.⁴⁶

V Číně dílo Sima Čchiena (kolem 145–86 př. n. l.), dokončené kolem roku 91 př. n. l., zachytilo dějiny od mýtického Žlutého císaře po jeho dobu a zavedlo model dynastické historiografie, který v Číně přetrvával dva tisíce let.¹⁶ Po něm se v Číně ustálil zvyk, že další dynastie nechala sepsat oficiální dějiny té předchozí, což dalo čínské historiografii mimořádnou kontinuitu.¹⁶

Středověk

Křesťanská historiografie viděla dějiny jako lineární příběh, který začíná stvořením a končí posledním soudem. Eusebios z Kaisareie vytvořil na počátku 4. století kroniku, jež sladila biblickou a pohanskou chronologii, a svatý Augustin ve spise O Boží obci (413–426) vyložil dějiny jako zápas dvou obcí.⁴⁶ Beda Ctihodný napsal roku 731 Církevní dějiny národa Angloů, mj. s důsledným užíváním letopočtu od narození Krista.¹⁵⁴⁶ Na českém území vzniklo klíčové dílo Kosmovy Kroniky Čechů (kolem 1119–1125), po něm rýmovaná Dalimilova kronika (okolo 1310) jako první v češtině.³⁷

Nejvýznamnějším teoretikem středověku byl arabský myslitel Ibn Chaldún (1332–1406), jenž ve svém úvodu k dějinám (Muqaddima, 1377) požadoval, aby historik zkoumal zákonitosti vývoje společnosti, a vyložil střídání dynastií jako cyklus závislý na soudržnosti skupiny.¹⁷

Humanismus a osvícenství

Humanisté 15. století vrátili do dějepisectví filologickou kritiku (Valla) a zájem o antiku. V 17. a 18. století přibyla erudice: vznikla diplomatika (Mabillon), sbírání edic pramenů a dějiny kultury. Giambattista Vico v díle Nová věda (1725) tvrdil, že lidské dějiny lze poznat lépe než přírodu, protože je lidé sami vytvořili.⁴⁶ Voltaire v Eseji o mravech (1756) posunul pozornost od králů a bitev ke kultuře, zvykům a obchodu, a Edward Gibbon dokončil v letech 1776–1788 Dějiny úpadku a pádu Římské říše, mistrovské dílo elegantního stylu a ironie.⁴⁶

Vznik moderního oboru v 19. století

Moderní profesionální dějepisectví vzniklo v Německu. Leopold von Ranke (1795–1886), profesor v Berlíně, ve své první knize z roku 1824 prohlásil, že historie nemá soudit minulost ani poučovat budoucnost, ale ukázat, „jak to vlastně bylo“ (wie es eigentlich gewesen); slovo eigentlich, které se překládá „vlastně“, je předmětem sporu, zda znamená „objektivně“, nebo „podstatně“.¹⁸⁴⁹ Rankeho seminář, v němž studenti cvičili kritiku pramenů na archivních dokumentech, se stal vzorem pro univerzity celého světa.⁴⁹

Souběžně vznikaly další přístupy: Karl Marx a jeho následovníci vykládali dějiny jako vývoj způsobů výroby a třídních bojů, Jacob Burckhardt (Kultura renesance v Itálii, 1860) psal o kultuře a mentalitě. Historie se v tomto století stala také nástrojem budování národních států, často s romantickým zabarvením.⁴⁷⁴⁹

Škola Annales a revoluce 20. století

V roce 1929 založili ve Štrasburku Marc Bloch a Lucien Febvre časopis Annales, který zahájil „francouzskou historickou revoluci“. Prosazovali dějiny „zdola“ a „zevnitř“, tedy hospodářství, společnost a mentality místo diplomacie a bitev, a spolupráci s geografií, sociologií a ekonomií.⁴⁸²⁰ Fernand Braudel v díle o Středomoří v době Filipa II. (1949) rozložil čas do tří rovin a stal se nejznámějším představitelem školy.²²²¹

Po druhé světové válce se prosadily sociální dějiny a dějiny „zdola“. Britský marxistický historik E. P. Thompson ve Vytváření anglické dělnické třídy (1963) tvrdil, že třída není jen ekonomická kategorie, ale zkušenost, a že i obyčejní lidé jsou aktéři dějin.²³ Mikrohistorici, především Carlo Ginzburg v knize Sýr a červi (1976) o italském mlynáři Menocchiovi odsouzeném inkvizicí, ukázali, že rozbor jediného případu může odhalit mentalitu celé doby.²⁴

Jazykový zlom a globální pohled

V roce 1973 publikoval Hayden White knihu Metahistorie, v níž tvrdil, že historické texty mají literární strukturu, která se v mnoha ohledech podobá románu, a že historik nevyhnutelně „zapletá“ (emplotment) své materiály do příběhu romance, tragédie, komedie nebo satiry.²⁵ Tento „jazykový zlom“ vyvolal bouřlivou debatu, zda historii vůbec lze oddělit od literatury; většina historiků odmítla krajní verzi, ale přijala, že styl a konstrukce vyprávění ovlivňují výklad.²⁷

Od 80. let přibývalo dějin žen, genderových dějin, postkoloniálních přístupů a dějin z pohledu skupin, které v tradičním vyprávění chyběly. Skupina indických historiků kolem Ranadžita Guhy zahájila v roce 1982 projekt Subaltern Studies a Dipesh Chakrabarty v knize Provincializing Europe (2000) zpochybnil, že evropská zkušenost je normou, vůči níž se měří zbytek světa.²⁹ Na přelomu století posílily globální dějiny, které nehledí na státy, ale na sítě a srovnání: kdo, kde a proč zbohatl, jak se šířily nemoci a technologie.⁴⁷²⁹

Česká historiografie

České dějepisectví má dlouhou a stále živou tradici, která se zároveň vždy proplétala s politikou národa.³⁷

Od kronik k Palackému

Po Kosmovi a Dalimilovi navázaly husitské a humanistické kroniky. Václav Hájek z Libočan roku 1541 vydal Kroniku českou, oblíbenou i plnou legend; kritičtí historici 18. století, především Gelasius Dobner a Josef Dobrovský, ji začali postupně rozebírat.³⁷ Zakladatelem moderního českého dějepisectví je František Palacký (1798–1876), jehož Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (německy od 1836, česky 1848–1867) sahají do roku 1526. Palacký vykládal české dějiny jako zápas dvou principů, českého demokratismu a německého feudalismu, a vrcholem pro něj byla husitská doba.³⁷

Spor o smysl českých dějin

Po Rukopisném sporu navázala Masarykova kritická škola, která viděla smysl českých dějin v humanitní idei reformace, tedy v tradici od Husa k Palackému. Proti tomu vystoupil Josef Pekař (1870–1937), žák Jaroslava Golla, který v přednášce O smyslu českých dějin (1929) odmítl hledat jednoduchý jednotný smysl a zdůraznil roli kontinuity a katolické tradice, včetně baroka. Spor, vedený od Masarykovy České otázky (1895) do roku 1938, patří k nejdůležitějším intelektuálním debatám české moderní kultury a jeho motivy se objevují dodnes: zda je česká identita spjata s reformací a demokracií, nebo zda je složitější.³⁶³⁷

Po roce 1948 a po roce 1989

Po únoru 1948 byla historie podřízena marxisticko-leninskému výkladu a po roce 1968 přišla po krátkém uvolnění „normalizační“ čistka, při níž řada historiků ztratila místo. Po roce 1989 se obor otevřel světovému bádání; v roce 1990 vznikl Ústav pro soudobé dějiny a zákonem z roku 2007 Ústav pro studium totalitních režimů, který zpřístupňuje dokumenty komunistické éry.³⁸⁵⁴⁵⁵ Kromě prací o minulosti se objevuje i debata o tom, jak by se měla vyrovnat s obdobím nacistické okupace, vyhnáním Němců a komunistickou diktaturou.³⁷

Hlavní spory historiků

Historie není hotový seznam faktů, ale pole, kde se vede několik základních sporů. Tady je přehled těch, které se vracejí nejčastěji.

Může být historie objektivní?

Ranke chtěl popsat minulost bez ohledu na dnešek. Britský historik E. H. Carr v přednáškách Co je historie? (1961) namítl, že historik vybírá, co je „fakt“, na základě dnešních otázek, a že historie je „nekonečný dialog mezi přítomností a minulostí“.²⁶ Hayden White šel dál a zpochybnil samotnou možnost oddělit fakta od jejich výkladu.²⁵ Richard Evans ve spise Na obranu historie (1997) tvrdil, že přes všechna omezení historie zůstává poznáním: nelze si vybrat libovolný výklad, protože je třeba obstát před prameny a kritikou.²⁷ Většina historiků dnes zastává střední cestu: úplná objektivita je nedosažitelná, ale ověřování, transparentnost a otevřenost kritice rozdíl mezi dobrou a špatnou historií zachovávají.²⁶²⁷

Jednotlivci, nebo struktury?

Tradiční vyprávění zdůrazňovalo velké osobnosti: panovníky, vojevůdce, státníky. Škola Annales a marxistické dějiny kladly důraz na struktury, jako jsou klima, ekonomika, demografie nebo třídní vztahy, v nichž jednotlivec jedná v mezích, které si nevybral.²¹²³ Dnešní přístup obvykle kombinuje obě roviny: lidé jednají svobodně, ale ne za libovolných podmínek.²²

Pokrok, cyklus, nebo konec dějin?

Evropské osvícenství a 19. století přijalo představu pokroku, tedy že dějiny směřují k lepšímu. Ibn Chaldún a po něm další viděli cyklický pohyb vzestupů a pádů civilizací.¹⁷ Po zkušenosti dvou světových válek a genocid se víra v pokrok zhroutila. V roce 1989 americký politolog Francis Fukuyama v eseji „Konec dějin?“ tvrdil, že pád komunismu naznačuje vítězství liberální demokracie jako konečné formy lidské vlády; tezi později rozvedl v knize (1992) a následující desetiletí ji vyvracela, ale otevřela debatu o tom, zda dějiny směřují k nějakému cíli.³⁰

Eurocentrismus a presentismus

Evropa se v učebnicích zpravidla jeví jako střed dějin. Kritikové, včetně Chakrabartyho, upozorňují, že tento pohled je produktem právě evropské expanze 19. století a že zkresluje dějiny Asie, Afriky i Ameriky.²⁹ Protipólem je presentismus, tedy sklon posuzovat minulost podle norem dneška; historici se ho snaží vyvarovat, ale úplně se mu vyhnout nelze: otázky, které kladou, jsou nutně ovlivněny jejich dobou.²⁶

Historie, paměť a politika

Dějiny nejsou jen akademická disciplína, ale i předmět společenského sporu. Francouzský sociolog Maurice Halbwachs ve 20. letech 20. století ukázal, že paměť je vždy společenská: pamatujeme si tak, jak nás k tomu vedou skupiny, k nimž patříme.³³ Pierre Nora ve sbírce Les lieux de mémoire (1984–1992) popsal „místa paměti“ (pomníky, oslavy, symboly), kterými se národ vyrovnává s tím, že živou paměť nahradily dějiny.³²

Politici ve všech režimech zasahují do výkladu dějin, ať už přepisováním učebnic, mazáním jmen, nebo naopak zákony o památce. V demokratických státech vzniklo mnoho institucí pro výzkum a zpřístupnění minulosti, mezi nimi i české ÚSD a ÚSTR.⁵⁴⁵⁵ Problém nastává, když politika předepisuje, co je pravda: historik musí hájit nezávislost úsudku, ale zároveň umět vysvětlit, proč je jeho výklad důvěryhodný.²⁷

Zvláštní kategorií je popírání zdokumentovaných zločinů, především holokaustu. Tuto činnost nelze označit za historiografický „revizionismus“: legitimní revize opravuje výklad na základě nových pramenů a argumentů, kdežto popírání ignoruje nebo falšuje doložené dokumenty. V procesu, který britský popírač holokaustu David Irving vedl v roce 2000 proti historičce Deborah Lipstadtové, soud po rozboru odborných posudků, mezi nimiž byl i Richard Evans, konstatoval, že Irving vědomě zkresloval prameny.²⁷³⁴

Mýty a nedorozumění o historii

Několik tvrzení o dějinách se opakuje tak často, že se považuje za samozřejmost. Většina z nich se při bližším pohledu ukáže jako zjednodušení.

• „Středověk byl temný.“ Označení pochází od humanistů, kteří chtěli zdůraznit vlastní novost; ve skutečnosti ve středověku vznikly univerzity (Bologna asi 1088, Praha 1348 z podnětu Karla IV.), gotická architektura a řada technických inovací, a pro skutečné rozmezí „temných věků“ nepanuje shoda.¹¹¹²
• „Ve středověku lidé věřili, že je Země plochá.“ Vzdělaní lidé od antiky věděli, že je kulatá; spor s Kolumbem nebyl o tvaru, ale o velikosti Země, v níž měli jeho kritici pravdu. Mýtus o plochozemcích rozšířili ve století 19.³⁵
• „Dějiny píší vítězové.“ Částečně pravda: Kartágo známe především z římských pramenů. Ale Thúkydidés psal o peloponéské válce ve vyhnanství, poražení Američtí jižané po roce 1865 vytvořili mohutnou literaturu „ztracené věci“ a ústní historie a archeologie dávají hlas těm, kdo v písemných zdrojích mlčí. Přesnější je říct, že dějiny se píší z pramenů těch, kdo měli moc něco zapsat.²²⁴⁴⁵
• „Historie se opakuje.“ Dějiny se neopakují přesně, protože podmínky se mění; analogie jsou užitečné jako otázka, ne jako předpověď.²⁸³¹
• „Historie je jen soubor dat a jmen.“ Letopočty jsou kostrou, ale historie se ptá na příčiny, důsledky a smysl. Důraz se přesouvá od memorování k práci s prameny a k argumentaci.²⁰²⁶

Historie dnes a zítra

Obor se dnes mění rychleji než kdykoli dřív. Digitalizace zpřístupnila miliony rukopisů, novin a map, takže prameny, které dřív vyžadovaly cestu do archivu, jsou dostupné z domova.⁵¹⁵²⁵⁶ Strojové čtení a vyhledávání ve velkých textových souborech umožňují klást otázky, jež historik dřív nemohl: jak se v čase měnila slovní zásoba, kdo s kým korespondoval a jak se šířily myšlenky. Zároveň rostou rizika: digitální prameny mizí, algoritmy nesou vlastní předsudky a v prostoru sociálních sítí se rychle šíří zkreslené představy o minulosti.⁴³

Genetika a přírodní vědy dál posouvají hranice poznání, zvláště u pravěku a raných dějin. Zároveň přibývá důraz na veřejnou historii: srozumitelné předávání oboru široké veřejnosti, zapojení pamětníků a komunit, spolupráce s muzei. Hlavní otázka tedy není jen, co víme o minulosti, ale komu patří a kdo ji smí vyprávět.⁴⁵⁴⁷

Kde hledat prameny a literaturu v češtině

Pro každého, kdo se chce minulosti věnovat sám, je dnes dostupných více zdrojů než kdy dřív. Níže je výběr hlavních českých a evropských zdrojů s volným přístupem.

• Národní archiv: největší archiv v zemi, uchovává dokumenty ústředních orgánů státu, ale i šlechtických rodů a spolků;⁵⁰
• Manuscriptorium: digitální knihovna rukopisů, starých tisků a map z českých i zahraničních fondů;⁵¹
• Kramerius: digitální knihovna Národní knihovny ČR, kde jsou staré noviny, časopisy a knihy;⁵²
• Historický ústav AV ČR: vědecké pracoviště pro dějiny, vydává Český časopis historický a edice pramenů;⁵³
• Ústav pro soudobé dějiny: výzkum dějin 20. století, knihovna a sbírka ústní historie;⁵⁴
• Ústav pro studium totalitních režimů: dokumenty nacistického a komunistického režimu;⁵⁵
• Europeana: společný portál evropských digitalizovaných sbírek.⁵⁶