Novověk

Novověk je období dějin, které se v české tradici klade od objevení Ameriky roku 1492 (podle jiných od pádu Konstantinopole 1453 nebo od reformace 1517) do první světové války 1914–1918, po níž následují nejnovější dějiny.¹² Přinesl zámořské objevy a první globální propojení světa, knihtisk, reformaci, vědeckou revoluci, osvícenství, americkou a francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci a vznik moderních států a národů.³⁴ Dělí se na raný novověk (zhruba do konce 18. století) a „dlouhé 19. století“ (1789–1914). V českých zemích začíná nástupem Habsburků na trůn roku 1526 a končí vznikem Československa 28. října 1918.⁵ Před novověkem stojí středověk, před ním starověk a pravěk.

Novověk stručně

Novověk je dobou, kdy se Evropa z okrajového poloostrova eurasijského kontinentu stala centrem světových obchodních, vojenských a kolonizačních sítí a kdy zároveň vznikly principy, na nichž stojí dnešní státy: suverenita, právo, parlament, občanská práva a národ. Zároveň je to doba otrokářského obchodu, kolonialismu a zničení původních civilizací Ameriky, takže jeho „pokrok“ má vždy i odvrácenou stranu.⁷⁸

• Co to je: historické období mezi středověkem a nejnovějšími dějinami, v Česku obvykle 1492–1914 nebo 1918;
• Kdy: podle vymezení od 1453, 1492 nebo 1517; konec se klade k roku 1789, 1815, 1914 či 1918, v anglosaském pojetí často až do současnosti;
• Jak se dělí: na raný novověk (do konce 18. století) a pozdější, „dlouhé“ 19. století;
• Hlavní zlomy: zámořské objevy, knihtisk, reformace, vědecká revoluce, osvícenství, Velká francouzská revoluce, průmyslová revoluce;
• V Česku: habsburská vláda od 1526, bitva na Bílé hoře 1620, baroko, josefínské reformy, národní obrození, revoluce 1848, vznik Československa 1918;
• Co po něm: nejnovější dějiny, tedy 20. století od první světové války.

Co je novověk a odkud se vzalo slovo

České slovo novověk je překladem německého pojmu Neuzeit a označuje „novou dobu“ v tradičním třídílném dělení dějin na starověk, středověk a novověk. Toto dělení zavedli renesanční a barokní učenci: německý historik Christoph Cellarius (Keller) rozdělil na konci 17. století svůj výklad světových dějin na tři knihy, Historia antiqua (1685), Historia medii aevi (1688) a Historia nova (1696), a předěl mezi středním a novým věkem položil k pádu Konstantinopole roku 1453.¹

Třídílné schéma je tedy konstrukcí pozdějších historiků a nikoli pojmem, který by znali současníci. Francouzský historik Jacques Le Goff upozorňuje, že dělení dějin na období je vždy kompromisem: usnadňuje orientaci, ale vnucuje minulosti hranice, které lidé tehdy nepociťovali.¹ Právě proto různé zeměpisné a jazykové tradice kladou začátek i konec novověku jinam a proto je pojem nutné vždy upřesnit.

V angličtině odpovídá novověku výraz early modern period (raný novověk, zhruba 1500–1800) a pojem modern history (moderní dějiny) se používá pro období po něm; v německé tradici Neuzeit pokrývá celé období od konce středověku až do současnosti a její první část se nazývá Frühe Neuzeit (raný novověk). Čeština a slovenština stojí uprostřed: novověk obvykle končí první světovou válkou a následující období se nazývá „nejnovější dějiny“.¹²

Kdy začal a kdy skončil novověk

Neexistuje jediný správný rok, protože každá proměna probíhala v jiných oblastech jinak. Historici proto vybírají symbolické mezníky, které nejlépe ukazují, co v nové době považují za podstatné. Pro počátek novověku se nejčastěji uvádí tyto události:

• 1453 – Osmanští Turci dobývají Konstantinopol a končí Východořímská (Byzantská) říše; Cellarius to bral jako konec středověku. V téže době vzniká tisk z pohyblivých liter v Mohuči;¹⁹
• 1492 – Kryštof Kolumbus poprvé dosáhl Ameriky; je to v českých učebnicích nejběžnější mezník a symbolizuje zámořské objevy;⁷
• 1517 – Martin Luther vystoupil s 95 tezemi proti odpustkům a začíná reformace, která rozdělila západní křesťanstvo;¹⁰
• 1526 – bitva u Moháče a nástup Ferdinanda I. Habsburského na český a uherský trůn; mezník často používaný v českých dějinách.⁵

Konec novověku

Konec novověku je ještě nejednoznačnější než jeho začátek. V českém a slovenském školním vymezení jím bývá první světová válka (1914–1918), po které začíná období označované jako nejnovější dějiny. Jiní historici kladou konec novověku už k roku 1789 (Velká francouzská revoluce) nebo 1815 (konec napoleonských válek) a to, co následuje, nazývají „moderní dějiny“. Britský historik Eric Hobsbawm pojmenoval období 1789–1914 „dlouhé 19. století“ a navázal na ně „krátkým 20. stoletím“ (1914–1991).⁶

Anglosaská historiografie dává často přednost pojmu early modern pro období zhruba 1500–1800 a nazývá „modern“ vše, co následuje, takže se tam o „novověku“ v našem smyslu ve skutečnosti nemluví. Američan Jack Goldstone navíc upozornil, že pojem „raný novověk“ implicitně míří na evropskou zkušenost a hůře se používá na Asii, Afriku či Ameriku, kde se lidé v téže době neřídili stejným kalendářem změn.²

Raný novověk a dlouhé 19. století

Novověk se obvykle dělí na dvě velké fáze. Raný novověk (cca 1492–1789) vymezují renesance a humanismus, zámořské objevy, reformace a protireformace, náboženské války, vznik raně moderního státu, absolutismus, vědecká revoluce a v 18. století osvícenství. Hospodářsky v něm dominuje zemědělství, obchod a řemesla; většina Evropanů žije na vesnici a platí robotu nebo nájem pánům.³

Druhá fáze, někdy nazývaná vrcholný novověk nebo „dlouhé 19. století“ (1789–1914), začíná americkou a Velkou francouzskou revolucí a vyznačuje se průmyslovou revolucí, vznikem národních států, nacionalismem, liberalismem, socialismem, kolonialismem a technickými vynálezy (parní stroj, železnice, telegraf).⁶⁴ Mezi oběma fázemi leží historický zlom: společnost stavovská, v níž o postavení člověka rozhoduje zrození, se mění na společnost občanskou, v níž má každý (alespoň formálně) stejná práva.

Časová osa novověku

Základní mezníky novověku v pořadí, v němž přicházely. Podrobněji jsou rozebrány v dalších částech článku.

• 1453 – pád Konstantinopole;
• kolem 1455 – Gutenbergova tištěná bible v Mohuči;⁹
• 1492 – Kolumbus dosáhl Ameriky; 1494 Tordesillaská smlouva dělí svět mezi Španělsko a Portugalsko;¹¹
• 1498 – Vasco da Gama dopluje do Indie;
• 1517 – Lutherovy teze, počátek reformace;¹⁰
• 1519–1522 – první plavba kolem světa (Magalhães, Elcano); 1521 pád Tenochtitlánu;¹²
• 1526 – Habsburkové na českém trůnu;⁵
• 1543 – Koperník a Vesalius, počátek vědecké revoluce;¹³
• 1555 – augsburský náboženský mír;
• 1618–1648 – třicetiletá válka; 1620 bitva na Bílé hoře; 1648 vestfálský mír;¹⁴¹⁵
• 1649 – popraven anglický král Karel I.; 1688–1689 Slavná revoluce;¹⁶
• 1683 – obležení Vídně Turky;¹⁷
• 1687 – Newtonovy Principia;¹³
• 1740–1780 – vláda Marie Terezie; 1781 toleranční patent;¹⁷⁵
• 1776 – americká Deklarace nezávislosti;¹⁸
• 1789 – Velká francouzská revoluce;¹⁹
• 1804–1815 – Napoleon, 1806 zánik Svaté říše římské, 1815 Waterloo a Vídeňský kongres;²⁰
• 1848 – revoluce v Evropě i v českých zemích;²¹
• 1861–1871 – sjednocení Itálie a Německa; 1867 rakousko-uherské vyrovnání;²¹
• 1914–1918 – první světová válka; 28. října 1918 vznik Československa.⁵

Čím se novověk liší od středověku

Rozdíl mezi středověkem a novověkem nespočívá v jediné události, ale v několika souběžných posunech. Ten první je politický: stavovská a lenní uspořádání ustupují státu s profesionální byrokracií, daněmi a stálým vojskem, takže moc se soustřeďuje u panovníka, později u parlamentu.²² Ten druhý je ekonomický: vedle zemědělství a cechovního řemesla roste dálkový obchod, bankovnictví, akciové společnosti a později továrny.³²³

Třetí je poznávací: do hry vstupuje experimentální věda a tištěná kniha, díky níž se poznatky šíří rychleji a mimo kontrolu církve.⁹¹³ Čtvrtý je náboženský: jednota západního křesťanstva se rozpadla a víra se stala věcí volby, později tolerance a nakonec i soukromí. Pátým je globální rozměr: poprvé v dějinách existuje propojený oběh zboží, plodin, nemocí a lidí mezi všemi obydlenými kontinenty.²⁴

Historikové zároveň varují před přehnaným kontrastem. Renesanci jako „znovuzrození“ po temném středověku vykreslil švýcarský historik Jacob Burckhardt roku 1860; novější výzkum zdůrazňuje, že mnohé „novověké“ rysy (univerzity, města, obchodní banky, humanismus) mají kořeny ve vrcholném středověku.²⁵¹

Renesance a humanismus

Renesance (z francouzského „znovuzrození“) vznikla ve 14.–15. století v italských městských státech, zejména ve Florencii, Benátkách a Římě, a odtud se šířila Evropou. Hlavním rysem byl humanismus: zájem o antické texty, jazyk a umění, důraz na pozemský život člověka a kritické čtení pramenů. Italští obchodníci a bankéři platili umělce a učence, protože to zvyšovalo jejich prestiž; k mecenášům patřili Medicejové ve Florencii a papežové v Římě.²⁵

Renesance byla také politickou dobou. Niccolò Machiavelli napsal Vladaře roku 1513, vyšel však až po jeho smrti roku 1532, a rozebral v něm moc bez ohledu na křesťanskou morálku; je to jeden z prvních spisů, které chápou stát jako lidské dílo, nikoli boží řád.²⁶ V severní Evropě navázali humanisté Erasmus Rotterdamský a Thomas More; More vydal roku 1516 Utopii.²⁵

Nepominutelnou součástí renesance byl knihtisk. Johannes Gutenberg v Mohuči spojil kolem poloviny 15. století tisk z pohyblivých liter z kovové slitiny, tiskařský lis a olejovou tiskařskou barvu; nejznámějším dílem je 42řádková bible z let 1454–1455.⁹ Jeho zásluha spočívala v kombinaci těchto postupů pro evropský trh, zatímco tisk z kovových pohyblivých liter se v Koreji používal už v letech kolem 1377, jak ukazuje buddhistický spis Džikdži.²⁷ Podle Elizabeth Eisensteinové knihtisk změnil fungování učenosti, protože dovolil přesné šíření textů, map a obrázků, a umožnil tak reformaci i vědeckou revoluci.⁹

Zámořské objevy a první globalizace

Zámořské objevy navázaly na portugalské plavby podél pobřeží Afriky v 15. století a na touhu Evropanů dostat se přímo ke zdrojům koření a zlata, aniž by museli platit zprostředkovatele v Osmanské říši a ve Středomoří. Vasco da Gama dosáhl roku 1498 Indie, Kolumbus ve službách Španělska roku 1492 Ameriky. Smlouvou z Tordesillas (7. června 1494) si obě mocnosti rozdělily svět podél pomyslné čáry západně od Kapverdských ostrovů; východně od ní měl nárok Portugalec, západně Španěl.¹¹⁷

Dobytí Mexika a Peru

Hernán Cortés dobyl s několika stovkami španělských vojáků a tisíci domorodých spojenců aztécký Tenochtitlán, který padl roku 1521; Francisco Pizarro zajal inckého vládce Atahualpu v Cajamarce roku 1532. Moderní badatelé zdůrazňují, že za úspěchem nestály zázračné zbraně, ale spojenectví s domorodými protivníky Aztéků a Inků, vnitřní spory v říších a zejména epidemie nemocí zavlečených z Evropy.¹²

Kolumbovská výměna

Spojení kontinentů vyvolalo dosud největší přenos organismů v dějinách. Z Ameriky do Evropy a Asie přišly brambory, kukuřice, rajčata, kakao, tabák a fazole, ze Starého světa do Ameriky pšenice, dobytek, koně, cukrová třtina a také nemoci jako neštovice a spalničky, na něž původní obyvatelstvo nemělo imunitu. Odhady ztrát domorodého obyvatelstva se silně liší, ale všechny počítají s propadem o desítky procent.²⁴ Brambory samy podle ekonomických historiků vysvětlují zhruba čtvrtinu růstu populace a urbanizace Starého světa v letech 1700–1900.²⁸

Stříbro, obchodní společnosti a otroctví

Po objevení stříbrných dolů v Potosí (dnešní Bolívie) a v Mexiku proudily obrovské objemy stříbra přes Atlantik do Španělska a přes Pacifik přes Manilu do Číny. Dennis Flynn a Arturo Giráldez kladou vznik skutečně globálního obchodu právě do roku 1571, kdy Španělé založili Manilu a spojili americké stříbro s čínskou poptávkou.²⁹

Angličané (East India Company, 1600) a Nizozemci (VOC, 1602) vytvořili akciové obchodní společnosti, které měly vojenské a politické pravomoci. Nizozemská republika, bohatá z obchodu a bankovnictví v Amsterdamu, byla v 17. století nejbohatší zemí Evropy.²³

Plantáže cukru, tabáku a bavlny v Americe vyžadovaly pracovní sílu, kterou obstaral transatlantický obchod s otroky. Databáze SlaveVoyages eviduje přibližně 12,5 milionu Afričanů naložených na lodě v letech 1501–1866, z nichž asi 10,7 milionu dorazilo do Ameriky; zbytek zahynul při plavbě.⁸ Otroctví tak vytvořilo část bohatství, na němž stál evropský vzestup, a zanechalo hluboké společenské následky, které trvají dodnes.⁷

Reformace a náboženské války

Reformace začala roku 1517 vystoupením augustiniánského mnicha Martina Luthera ve Wittenbergu proti obchodu s odpustky. Jeho 95 tezí se díky tisku rychle rozšířilo, Luther byl exkomunikován a roku 1521 na říšském sněmu ve Wormsu odmítl odvolat. Jeho učení o ospravedlnění z víry, o autoritě Písma a o „kněžství všech věřících“ podkopalo moc papežství.¹⁰⁹ Ve Švýcarsku rozvinuli reformaci Huldrych Zwingli v Curychu a Jan Kalvín v Ženevě, jehož Institutio vyšla poprvé roku 1536. V Anglii se Jindřich VIII. vyhlásil roku 1534 hlavou církve kvůli sporu s papežem o rozvod.³

Katolická církev odpověděla protireformací: tridentský koncil (1545–1563) vymezil katolické nauky, vznikl jezuitský řád (1540) a obnovila se inkvizice. Konfesijní napětí vedlo k válkám. Augsburský mír (1555) stanovil v Německu, že konfesi země určuje její vladař. Ve Francii vyvrcholily hugenotské války (1562–1598) vraždami hugenotů v Bartolomějské noci (23.–24. srpna 1572) a skončily nantským ediktem (1598), jímž Jindřich IV. povolil protestantům omezenou toleranci; Ludvík XIV. jej roku 1685 zrušil a řádově stovky tisíc hugenotů odešly do exilu.³

V Nizozemí se povstání proti španělské nadvládě (od 1568) rozvinulo v osmdesátiletou válku, ve které vznikla protestantská Nizozemská republika; její nezávislost uznalo Španělsko roku 1648.²³ Nejničivějším střetem se stala třicetiletá válka (1618–1648), která zpustošila velkou část Svaté říše římské a skončila vestfálským mírem. Odhady obětí bojů, hladu a nemocí se pohybují od 4,5 do 8 milionů lidí a v některých německých oblastech klesl počet obyvatel o více než polovinu.¹⁴¹⁵

Vznik moderního státu a absolutismus

Raně novověký stát vyrostl z války a z daní. Vzhledem k tomu, že střelné zbraně, opevnění po novém způsobu a stálá vojska stály velké peníze, potřebovali panovníci úředníky, kteří by vybírali daně, a vojenskou správu, která by armády platila a zásobovala. Pojem „vojenská revoluce“ pro léta 1560–1660 zavedl historik Michael Roberts a Geoffrey Parker jej rozvinul a posunul do delšího období; diskuse o tom, nakolik šlo o revoluci, trvá dodnes, ale shodují se, že válka urychlila budování státu.²²

Nejznámější podobu měl absolutismus francouzského krále Ludvíka XIV. (vládl 1643–1715, osobně od 1661), jehož dvůr ve Versailles se stal vzorem pro celou Evropu. V Rusku vybudoval car Petr I. (1682–1725) armádu a flotilu podle západního vzoru a roku 1703 založil Petrohrad. Pruský stát Fridricha II. (1740–1786) stál na stálé armádě a disciplíně.³

Opačný model představovala Anglie. Občanská válka (1642–1651) vedla k popravě krále Karla I. roku 1649 a ke krátkému období republiky; po Slavné revoluci 1688–1689 přijali Vilém III. Oranžský a Marie II. Listinu práv (Bill of Rights, 1689), která omezila královskou moc ve prospěch parlamentu, zakázala vybírat daně bez jeho souhlasu a zaručila svobodné volby.¹⁶

Vestfálský mír z roku 1648 se často označuje za počátek moderního systému suverénních států. Podle Andrease Osiandera je to ale spíše mýtus 19. a 20. století: smlouvy z Münsteru a Osnabrücku se věnovaly především náboženským a územním záležitostem Svaté říše a pojem suverenity v nich není hlavním tématem.³⁰¹⁵

Vědecká revoluce

Pojem vědecká revoluce označuje proměnu poznávání přírody v 16. a 17. století. Mikuláš Koperník vydal roku 1543 spis o obězích nebeských sfér, v němž dal do středu světa Slunce, a téhož roku Andreas Vesalius vydal anatomický atlas De humani corporis fabrica. Johannes Kepler vyložil dráhy planet jako elipsy (Astronomia nova, 1609), Galileo Galilei pozoroval dalekohledem měsíce Jupiteru a fáze Venuše (1609–1610) a roku 1633 byl inkvizicí donucen odvolat. William Harvey popsal roku 1628 oběh krve, René Descartes uvedl roku 1637 novou metodu myšlení a Isaac Newton v Principiích (1687) sjednotil pozemskou a nebeskou mechaniku jedním zákonem gravitace.¹³

Vědecká revoluce byla také institucionální: vznikly vědecké společnosti jako londýnská Royal Society (1660) a pařížská Académie des sciences (1666), časopisy a laboratoře. Historik Steven Shapin ve své knize ironicky poznamenává, že „vědecká revoluce“ jako jednotná událost snad nikdy neexistovala, a přesto je pojem pro pochopení novověku užitečný: změnily se způsoby, jakými se rozhodovalo, co je pravda.¹³

Úzce souvisí s českými dějinami. Na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze (1583–1612) pracovali astronom Tycho Brahe, který se sem přestěhoval roku 1599, a po jeho smrti 1601 jeho pomocník a nástupce Johannes Kepler; v Praze také Kepler napsal Astronomia nova.⁵¹³ Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské, po Bílé hoře odešel do exilu a v díle Didactica magna a v obrazové učebnici Orbis pictus (1658) vytvořil základy moderní pedagogiky.⁵

Osvícenství

Osvícenství bylo myšlenkové hnutí 18. století, které se opíralo o rozum, zkušenost a kritiku autority. Immanuel Kant je roku 1784 vystihl heslem „měj odvahu používat vlastní rozum“. Jeho hlavními postavami byli John Locke (Dvě pojednání o vládě, 1689), Charles de Montesquieu (O duchu zákonů, 1748, s myšlenkou dělby moci), Voltaire, Jean-Jacques Rousseau (O společenské smlouvě, 1762), Cesare Beccaria a Adam Smith (Bohatství národů, 1776).³¹

Symbolem osvícenské snahy sebrat všechny vědomosti byla Encyklopedie Denise Diderota a Jeana d’Alemberta, vydávaná v letech 1751–1772 a rozšiřovaná dalšími svazky; Robert Darnton v ní vidí zároveň obchodní podnik, který se stal jedním z nejziskovějších edičních projektů století.³² Jonathan Israel rozlišuje „umírněné“ osvícenství, které se snažilo smířit rozum s vírou a monarchií, a „radikální“ osvícenství, které vycházelo ze Spinozy a požadovalo republiku, svobodu myšlení a rovnost.³¹

Osvícený absolutismus přenesl myšlenky osvícenství do praxe shora. Habsburská monarchie za Marie Terezie (1740–1780) a Josefa II. (1780–1790) zavedla povinnou školní docházku (1774), omezila moc církve, zrušila osobní nevolnictví (1781) a vydala toleranční patent (1781), který povolil luteránům, kalvinistům a pravoslavným veřejné vyznání.²¹⁵

Americká a francouzská revoluce

Revoluce konce 18. století změnily politické myšlení: poprvé se státu mělo zakládat na souhlasu občanů a na jejich přirozených právech. Třináct britských kolonií v Severní Americe vyhlásilo 4. července 1776 Deklaraci nezávislosti, která odvolala svou loajalitu králi Jiřímu III. a tvrdila, že všichni lidé jsou stvořeni rovni a mají nezcizitelná práva.¹⁸ Válka skončila Pařížskou smlouvou (1783), kterou Británie uznala nezávislost Spojených států.³³

Ve Francii vyvolala finanční krize státu svolání generálních stavů a dne 14. července 1789 dobyli Pařížané Bastilu. Ústavodárné shromáždění přijalo 26. srpna 1789 Deklaraci práv člověka a občana, která vyhlásila svobodu, rovnost před zákonem a suverenitu národa.¹⁹ Monarchie byla zrušena roku 1792, král Ludvík XVI. popraven 21. ledna 1793 a radikální fáze revoluce vyústila ve vládu teroru (1793–1794). Napoleon Bonaparte se po převratu roku 1799 stal prvním konzulem a roku 1804 císařem Francouzů, v Evropě zavedl občanský zákoník a rozbil Svatou říši římskou, jejíž císař František II. abdikoval roku 1806.²⁰

Napoleonovy války skončily porážkou u Waterloo 18. června 1815. Vídeňský kongres (1814–1815) pak obnovil rovnováhu mocností a zachoval monarchickou Evropu, jež však už nemohla být zcela vrácena do předrevolučních poměrů. Revoluce se přelila i do kolonií: na Haiti vzpoura otroků vedená Toussaintem Louverturem vedla roku 1804 ke vzniku první nezávislé černošské republiky na světě, a do roku 1825 získala nezávislost většina španělských kolonií v Americe.³⁴⁷

Průmyslová revoluce

Průmyslová revoluce začala ve druhé polovině 18. století ve Velké Británii a změnila způsob, jakým lidé vyrábějí a žijí. Mechanizace přádelen (spřádací stroj jenny, vodní stroj Richarda Arkwrighta), parní stroje (Thomas Newcomen 1712, zdokonalení Jamese Watta od 1769) a železnice (první veřejná parní dráha Stockton–Darlington 1825) umožnily výrobu ve velkém a zlevnily dopravu.³⁵

Proč začala právě v Británii, je jednou z nejdiskutovanějších otázek. Robert Allen vysvětluje, že v Británii byly vysoké mzdy a levné uhlí, takže se vyplatilo nahrazovat lidskou práci stroji.³⁵ Kenneth Pomeranz tvrdí v knize Velká divergence, že Čína a Evropa byly do cca 1750 ekonomicky podobné a rozešly se až díky dostupnému uhlí a zdrojům z kolonií.³⁶ Obě vysvětlení se vzájemně nevylučují a ukazují, že průmyslový růst nebyl nevyhnutelným výsledkem „evropského ducha“.

Důsledky byly obrovské: populace Evropy se v 19. století zhruba zdvojnásobila, města se rozrostla, vznikla třída továrních dělníků i podnikatelů a sociální otázka, s níž zápasily dělnické hnutí, odbory a socialismus. Karl Marx a Friedrich Engels vydali Komunistický manifest roku 1848.⁴ V českých zemích se rozvinul textilní, sklářský, strojírenský a později těžký průmysl a Čechy a Morava se staly průmyslovým jádrem habsburské monarchie.²¹

Dlouhé 19. století: národy, liberalismus a imperialismus

Po napoleonských válkách se politika Evropy točila kolem tří sil: konzervativních monarchií (Rakousko, Rusko, Prusko), liberálů, kteří chtěli ústavy a občanská práva, a nacionalistů, kteří chtěli státy na národním základě. Revoluce 1848 se rozšířila z Paříže do Vídně, Berlína, Prahy, Budapešti a Itálie, a přestože ji většinou potlačila vojska, zrušila poddanství (v habsburské monarchii zákonem ze 7. září 1848) a otevřela cestu k ústavnímu systému.²¹

Národní sjednocení proběhlo v Itálii (1861) a v Německu (1871, po prusko-francouzské válce); Rakousko po porážce u Hradce Králové (Königgrätz) roku 1866 přijalo roku 1867 vyrovnání s Maďary a stalo se Rakousko-Uherskem. Rusko zrušilo nevolnictví 1861, v USA skončila občanská válka (1861–1865) zrušením otroctví a Brazílie odstranila otroctví roku 1888. V Japonsku Meidži restaurace (1868) zahájila rychlou modernizaci.⁴²¹

Zároveň vrcholil imperialismus. Evropské mocnosti rozdělily mezi sebou Afriku (Berlínská konference 1884–1885) a využívaly převahu v technice a ekonomice proti Asii: v Opiových válkách (1839–1842, 1856–1860) Británie a Francie vynutily od Číny otevření trhů. Darwin publikoval roku 1859 spis O původu druhů. Průmyslové mocnosti stále těsněji propojovala telegrafní a železniční síť a přes oceány plula parní plavidla.⁴

Konec novověku: cesta k první světové válce

Napětí mezi velmocemi, závody ve zbrojení, soupeření o kolonie a nacionalismus vedly k vytvoření dvou bloků (Trojspolek a Dohoda). Záminkou k válce se stal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu 28. června 1914. První světová válka (1914–1918) zničila čtyři říše (německou, rakousko-uherskou, ruskou a osmanskou), zabila miliony lidí a přinesla pád monarchií a vznik nových států, mezi nimi Československa.²¹⁶ Proto se u nás s ní končí novověk: starý řád stavovských a dynastických říší je pryč a začíná doba masových ideologií a totálních válek.

Novověk v českých zemích

Novověké dějiny českých zemí jsou úzce spojeny s habsburskou monarchií. Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče (29. srpna 1526) zvolili čeští stavové králem Ferdinanda I. Habsburského, jehož dynastie vládla v Čechách až do roku 1918.⁵ Za Rudolfa II. byla Praha na přelomu 16. a 17. století císařským sídlem a střediskem umění a učenosti (Brahe, Kepler); Rudolf roku 1609 vydal Majestát, který zaručil svobodu vyznání.⁵

Stavovské povstání a Bílá hora

Spor katolického panovníka s převážně nekatolickými stavy vyústil v pražskou defenestraci (23. května 1618) a stavovské povstání, které odstartovalo třicetiletou válku. Povstalecká vojska byla poražena v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Dvacet sedm vůdců povstání bylo popraveno na Staroměstském náměstí 21. června 1621, část šlechty ztratila majetek a Obnovené zřízení zemské (1627) posílilo moc panovníka, zavedlo dědičné království Habsburků a katolictví učinilo jedinou povolenou vírou; protestanti museli konvertovat nebo odejít, jak učinil i Komenský.⁵¹⁴

Baroko, osvícenství a josefínské reformy

Období po Bílé hoře bývá v českém povědomí označováno za „temno“, podle románu Aloise Jiráska (1915). Dnešní historiografie ho považuje za zjednodušující: druhá polovina 17. a 18. století přinesla vznik barokních staveb (v Praze Klementinum, Valdštejnský palác či kostel sv. Mikuláše na Malé Straně), rozkvět hudby, jezuitského školství (Klementinum) a znovuobnovení hospodářství po válce.⁵ Za Marie Terezie a Josefa II. se monarchie centralizovala, byla zavedena povinná školní docházka (1774), zrušeno osobní nevolnictví (1781) a vydán toleranční patent.²¹⁵

Národní obrození a revoluce 1848

Na přelomu 18. a 19. století začalo české národní obrození: Josef Dobrovský položil základy moderní bohemistiky, Josef Jungmann sestavil česko-německý slovník (1834–1839) a František Palacký napsal Dějiny národu českého. Cílem hnutí bylo obnovit češtinu jako jazyk vzdělanosti a vytvořit moderní národ.⁵

Za revoluce roku 1848 žádali čeští politici v čele s Palackým rovnoprávnost a autonomii v rámci habsburské monarchie. Palacký odmítl účast na frankfurtském parlamentu a v dopise z 11. dubna 1848 vyjádřil myšlenku, že kdyby Rakousko neexistovalo, bylo by je třeba vytvořit. Slovanský sjezd v Praze (červen 1848) skončil pražským červnovým povstáním, které potlačil generál Windischgrätz; poddanství bylo přesto definitivně zrušeno.⁵²¹

Industrializace a cesta k Československu

Ve druhé polovině 19. století se české země staly nejprůmyslovější částí monarchie. Vznikly železnice, strojírny, cukrovary a textilní továrny; Praha i Plzeň a Brno prudce rostly. Politicky se Češi snažili o českou státoprávní autonomii a po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 jim ji Vídeň nedala. Za první světové války se na zahraničním odboji podíleli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, a 28. října 1918 vzniklo Československo.⁵²¹

Novověk mimo Evropu

Pohled pouze na Evropu je zkreslující. Ve stejné době existovaly další velké říše: Osmanská říše dosáhla vrcholu za Sulejmana I. (1520–1566) a dvakrát neúspěšně oblehla Vídeň (1529, 1683); v Persii vládli Safavidové (1501–1736); Mughalská říše v Indii vrcholila za Akbara (1556–1605), kdy vznikla i architektura Tádž Mahalu (1632–1653); v Číně vystřídala roku 1644 dynastii Ming dynastie Čching, která v 18. století dosáhla největší rozlohy; v Japonsku vládl od roku 1603 šógunát Tokugawa a od 30. let 17. století omezoval styky s cizinci.²³⁷

Historik Sanjay Subrahmanyam proto prosazuje pojem „propojených dějin“: raný novověk nebyl jen příběhem evropské expanze, ale dobou mnoha vzájemně provázaných říší od Lisabonu po Isfahán a Peking, které si vyměňovaly zboží, poslance, náboženské myšlenky i vojenské technologie.³⁷ Teprve ve 19. století se vzájemný poměr sil vychýlil ve prospěch industrializované Evropy a USA, což Pomeranz nazývá „velkou divergencí“.³⁶

Mýty a omyly o novověku

O novověku kolují zjednodušení, která se opakují i ve školních učebnicích. Nejčastější z nich ukazují, jak se historická věda od lidových představ liší.

Kolumbus nedokázal, že Země je kulatá

Vzdělaní lidé 15. století věděli, že je Země kulatá, a to už od antiky. Spor se vedl o její velikost: Kolumbus ji podceňoval a věřil, že cesta do Asie na západ je kratší, než ve skutečnosti byla, kdežto jeho kritikové měli pravdu, že by posádka cestou do Asie nepřežila. Mýtus o „plochozemcích ve středověku“ je pozdní, z 19. století.³⁸

Hon na čarodějnice není středověký

Velké procesy s čarodějnicemi nepatří do středověku, ale právě do raného novověku, zejména do let kolem 1560–1630. Podle Briana Levacka bylo v Evropě mezi lety 1450 a 1750 stíháno více než sto tisíc lidí, většinou žen, a kolem poloviny z nich skončilo na popravišti; novější vydání jeho knihy odhad poprav snížilo na zhruba 45 tisíc a výzkum konkrétních honů na čarodějnice jej nadále zpřesňuje. Nejvíce procesů proběhlo ve Svaté říši římské.³⁹

Gutenberg nevynalezl knihtisk jako takový

Tisk z kovových pohyblivých liter se používal už v Koreji, jak dokládá Džikdži z roku 1377. Gutenbergovým přínosem bylo spojení slévání liter, lisu a barvy ve výrobní postup vhodný pro evropské písmo, který se rychle prosadil na trhu a změnil kulturu.²⁷⁹

Vestfálský mír nevytvořil moderní stát

Mezinárodněprávní teorie dlouho považovala rok 1648 za počátek systému suverénních států. Osiander ukazuje, že smlouvy řešily hlavně vztahy v rámci říše a že suverenita v dnešním smyslu se rozvíjela postupně až do 19. století.³⁰

Vědecká revoluce nebyla jedna událost

Proměna poznávání byla dlouhá a postupná, probíhala různými cestami od astronomie přes medicínu až po mechaniku a překrývala se s magií, alchymií a náboženstvím. Newton se věnoval alchymii a teologii stejně usilovně jako fyzice. Pojem „vědecká revoluce“ je proto spíše zkratkou pro dlouhý proces než popisem jednoho zlomu.¹³

Doba temna po Bílé hoře

Obraz „temna“ je literární konstrukcí 19. a 20. století. Za Habsburků vznikla mimořádná barokní kultura a čeština i české dějiny se nepřestaly psát, jen se nacházely v jiných formách.⁵

Spory historiků o novověk

Jak široký je „raný novověk“? Goldstone navrhl, aby se pojem opustil, nebo aspoň nepoužíval mimo Evropu, protože zakrývá, že například Čína a Osmanská říše se vyvíjely podle jiných rytmů.² Proč se Evropa „oddělila“? Spor o velkou divergenci mezi Pomeranzem, Allenem a dalšími se vede o roli uhlí, kolonií, institucí a kultury.³⁶³⁵ Byla vojenská revoluce skutečná? Parkerova teze o převratu ve válečnictví 1560–1660 je dodnes předmětem diskuse o tom, nakolik byl tento proces revoluční a nakolik postupný.²²

Další spor se týká samotného dělení dějin. Le Goff v knize Musíme dělit dějiny na období? navrhuje „dlouhý středověk“, který trvá až do 18. století, protože mnohé instituce, představy a způsob života přetrvaly beze změny. Podle něj je ale periodizace nutná a nevyhnutelná, jen ji je třeba brát jako pracovní nástroj.¹

Jak číst o novověku dál

Základní orientaci poskytuje Kamenova kniha Early Modern European Society, o globálním rámci pojednává Osterhammelova Proměna světa a o českých zemích přehledná A History of the Czech Lands pod vedením Jaroslava Pánka a Oldřicha Tůmy. Nejdůležitější primární prameny novověku, od Tordesillaské smlouvy po Deklaraci práv člověka a občana, jsou dostupné ve volných archivech jako Avalon Project.^3451119