Raný novověk

Raný novověk je první část novověku: období evropských dějin mezi koncem středověku a Velkou francouzskou revolucí, zhruba od konce 15. do konce 18. století, symbolicky od objevení Ameriky 1492 do pádu starého režimu 1789.¹ Patří do něj renesance, zámořské objevy, reformace a konfesní války, vznik raně moderního státu, třicetiletá válka, absolutismus, vědecká revoluce a osvícenství. V českých zemích začíná nástupem Habsburků na trůn roku 1526 a končí osvícenskými reformami Marie Terezie a Josefa II. na konci 18. století.²³ Před ním stojí pozdní středověk, po něm „dlouhé 19. století“.

Raný novověk stručně

Raný novověk byl dobou, kdy se Evropa propojila se zbytkem světa, rozštěpila v otázce víry a vytvořila státy s úředníky, daněmi a stálými armádami. Zároveň zůstala převážně agrární, stavovská a hluboce náboženská: většina lidí žila na vsi, poddaná pánovi, a o jejich životě rozhodovaly úroda, nemoci a válka. Právě tato směs nového a starého dělá z tohoto období zajímavý předěl, ne prostě „předsíň moderny“.¹

• Co to je: období evropských dějin mezi pozdním středověkem a Velkou francouzskou revolucí, v české tradici zhruba 1526–konec 18. století;
• Kdy: podle autorů od poloviny 15. století, od 1492, 1500 nebo 1517 do 1789; konec se v českých zemích klade k osvícenským reformám 70.–90. let 18. století;¹²
• Hlavní zlomy: tisk, zámořské objevy, reformace, konfesní války, vojenská revoluce, vědecká revoluce, osvícenství;
• Moc: vzestup státu, absolutismus ve Francii a v habsburských zemích, parlamentní monarchie v Anglii, obchodní republika v Nizozemí;¹¹¹²
• Svět: španělské a portugalské impérium, Osmané, Safavovci a Mughalové, pád Ming a vzestup Qing, atlantický obchod s otroky;
• V českých zemích: habsburská vláda od 1526, stavovská monarchie, Rudolf II., Bílá hora 1620, rekatolizace, baroko, Marie Terezie a Josef II.;
• Co po něm: průmyslová revoluce, občanská společnost a národní státy, viz novověk.

Co znamená pojem raný novověk

Slovo „raný“ je v češtině překladem anglického early modern a německého Frühe Neuzeit. V anglosaské a německé historiografii se ujal jako označení epochy, která už není středověkem, ale ještě není moderním světem průmyslu, občanských práv a národních států. Francouzská tradice mluví prostě o „moderním věku“ (époque moderne), česká a slovenská o novověku, který se dělí na raný a pozdější.¹¹³

Slovo „raný“ má praktickou výhodu: připomíná, že lidé v roce 1600 nebo 1750 nežili v době „moderní“ v dnešním smyslu. Měli stavovskou společnost, věřili v zázraky, ďábla a čarodějnice, platili desátky a robotu a jejich vládci se opírali o božské právo. Zároveň je to příběh, ve kterém se připravovaly věci, které poznáváme jako moderní: stát s úředníky a daněmi, tištěná kniha a veřejné mínění, experimentální věda, mezinárodní trh.¹

Historik Jack Goldstone ovšem upozornil na problém: pojem vznikl z evropské zkušenosti a když se přenese na Čínu, Osmanskou říši nebo Indii, vnucuje jim evropské dělení dějin a naznačuje, že všechny civilizace mířily ke stejné „moderně“.⁷ Sanjay Subrahmanyam to vyjádřil pojmem „propojených dějin“: raný novověk byl hlavně dobou, kdy se světové oblasti navzájem ovlivňovaly, ať už Evropa vedla, nebo nikoli.¹⁴

Kdy začal a kdy skončil raný novověk

Přesný rok neexistuje. Všechny hranice jsou konvence, které pomáhají učebnicím, ale dějiny se na jeden den neotočily. Pro počátek se nabízí několik voleb: pád Konstantinopole 1453 a Gutenbergův tisk kolem 1455 (od roku 1450 vymezuje raný novověk například Merry Wiesner-Hanksová); rok 1492, kdy Kolumbus dosáhl Ameriky, padla Granada a skončila reconquista a Španělsko vyhnalo židy; kulatý rok 1500; nebo rok 1517, od něhož se počítá reformace. V českých zemích se začátek obvykle klade k roku 1526, kdy u Mohácse padl Ludvík Jagellonský a na trůn nastoupili Habsburkové, jejichž vláda trvala až do roku 1918.¹²

Konec se obvykle klade k roku 1789 a Velké francouzské revoluci, která zlikvidovala „starý režim“ a stavovskou společnost. Někteří historici dávají přednost zániku Svaté říše římské roku 1806, protože právě ona dává raně novověké Evropě její politický rámec.¹¹⁵ České syntézy kladou předěl nejčastěji na konec 18. století, kdy po Marii Terezii (1740–1780), Josefu II. (1780–1790) a Leopoldu II. (1790–1792) začíná doba národního obrození; jednotná hranice neexistuje.²¹³

Časová osa raného novověku

Hlavní události v pořadí, v jakém se staly. Podrobnější výklad je v dalších částech.

• 1453 – pád Konstantinopole; kolem 1455 – Gutenbergova tištěná bible;¹⁶
• 1492 – Kolumbus v Americe, pád Granady, vyhnání židů ze Španělska;¹
• 1494–1559 – italské války mezi Francií a Habsburky, ukončené mírem v Cateau-Cambrésis;¹
• 1517 – Luther a počátek reformace; 1521 – říšský sněm ve Wormsu;¹
• 1526 – bitva u Mohácse, Habsburkové v Čechách a v Uhrách;²
• 1545–1563 – tridentský koncil; 1555 – augsburský mír; 1556 – abdikace Karla V.;¹¹⁵
• 1568–1648 – nizozemské povstání proti Španělsku; 1571 bitva u Lepanta; 1588 španělská Armada;¹²¹
• 1583 – Rudolf II. přesouvá dvůr do Prahy; 1609 – Rudolfův Majestát;¹⁷¹⁸
• 1618–1648 – třicetiletá válka; 1620 Bílá hora; 1627 Obnovené zřízení zemské; 1648 vestfálský mír;¹⁹²⁰
• 1642–1651 – občanské války v Anglii; 1688–1689 Slavná revoluce a Listina práv;²¹
• 1643–1715 – Ludvík XIV.; 1683 – obležení Vídně; 1699 – mír v Karlovicích;²²¹
• 1700–1721 – Velká severní válka; 1701–1714 – válka o španělské dědictví;¹
• 1740–1780 – Marie Terezie; 1742 ztráta většiny Slezska; 1756–1763 sedmiletá válka;²³
• 1775 – selské povstání v Čechách a robotní patent; 1781 – toleranční patent a zrušení osobního poddanství;³²
• 1776 a 1789 – americká nezávislost a Velká francouzská revoluce, konec raného novověku.

Obyvatelstvo, města a hospodářství

Evropa se po morových ztrátách pozdního středověku přibližně od konce 15. století znovu zalidňovala. Podle odhadů Massima Livi-Bacciho se počet obyvatel Evropy mezi lety 1500 a 1800 zhruba zdvojnásobil, z asi 80 na téměř 190 milionů, ale nikoli plynule: v 17. století nastaly poklesy a stagnace, zejména ve střední a jižní Evropě.⁵ Města byla stále malá. Jan de Vries odhaduje, že obyvatelé měst nad 10 000 lidí tvořili kolem roku 1500 jen asi 6 % Evropanů a roku 1800 asi 10 %; nejvíc rostly přístavy a hlavní města, zejména Londýn, Amsterdam, Paříž a Neapol.⁶

Hospodářství bylo zemědělské. Většina lidí obdělávala půdu cizí, pro pána nebo z nájmu, a její příjem závisel na úrodě. Nemoci jako mor, neštovice a tyfus se vracely ve vlnách; poslední velký výskyt moru v západní Evropě postihl Marseille v letech 1720–1722.¹ Ve 16. století vedl růst populace spolu s přílivem amerického stříbra k „revoluci cen“: ceny obilí a dalšího zboží v mnoha zemích vzrostly několikanásobně, ale mzdy nikoli. Reálné mzdy stavebních dělníků ve většině měst padaly, takže řada lidí zchudla.²³²⁴

Robert Allen ukázal, že se v následujících staletích Evropa rozdělila: v Londýně a Amsterdamu zůstaly reálné mzdy výrazně vyšší než ve střední, jižní a východní Evropě, a to ještě před průmyslovou revolucí. Tam, kde byla práce drahá, se vyplatilo investovat do strojů a energie; tak vysvětluje část pozdějšího britského náskoku.²³ Jan de Vries k tomu doplnil pojem „pracovitostní revoluce“ (industrious revolution): od 17. století domácnosti v severozápadní Evropě pracovaly víc hodin a víc se zapojovaly do trhu, aby si mohly kupovat cukr, tabák, textil a další zboží.²⁵

Hospodářské těžiště se z Itálie přesunulo k Atlantiku. Nizozemská republika, bohatá z baltského obchodu s obilím, rybolovu, lodní dopravy a bankovnictví, byla v 17. století nejbohatší zemí Evropy a Amsterdam finančním centrem.¹² Státy usilovaly o příznivou obchodní bilanci, chránily domácí výrobu cly a zakládaly obchodní společnosti; tomu se říká merkantilismus. Souběžně rostla výroba v domácnostech na venkově, kde obchodníci rozdávali materiál, takže tkalci a přadleny pracovali doma na zakázku. Tomuto systému se říká nakladatelská soustava.¹

Společnost: stavy, venkov a nevolnictví

Raně novověká společnost byla stavovská: lidé se rodili do skupiny s vlastními právy a povinnostmi. Tradiční tři stavy tvořili ti, kdo se modlí (duchovenstvo), ti, kdo bojují (šlechta), a ti, kdo pracují (všichni ostatní, tedy rolníci a měšťané). Skutečnost byla složitější: ve městech existovaly cechy, patriciát, námezdní dělníci a žebráci, na venkově svobodní rolníci i poddaní, a vedle toho židovské obce, které žily podle zvláštních pravidel.¹

Zásadní rozdíl probíhal mezi západem a východem. Zatímco v západní Evropě osobní závislost rolníků od pozdního středověku slábla, východně od Labe se ve 16. a 17. století rozšiřovala. Šlechtické velkostatky vyrábějící obilí na export tam stále víc vyžadovaly robotu a poddané připoutávaly k půdě. Pro tento proces se vžilo označení „druhé nevolnictví“ a jeho klasický rozbor podal Jerome Blum.²⁶ České země ležely na pomezí obou modelů: po Bílé hoře robota a závislost poddaných na vrchnosti rostly, ale panovník měl zájem jejich zatížení omezit, aby poddaní uživili i státní daně.¹⁸³

Domácnost byla základní jednotkou výroby i společnosti. V severozápadní Evropě se lidé ženili a vdávali relativně pozdě, často až v polovině dvacátých let, protože museli mít vlastní obživu, a dost lidí nikdy nezaložilo rodinu; ve východní Evropě se manželství uzavírala dříve.¹ Gramotnost rostla, hlavně v protestantských zemích, kde měl každý věřící číst Bibli, a ve městech, ale na venkově zůstávala hluboko pod polovinou obyvatel.¹¹⁶

Stát a válka

Raně novověký stát byl především válečným podnikem. Střelné zbraně, bastionové pevnosti a stálá vojska stála obrovské peníze, takže panovníci museli budovat správu, která vybírala daně a půjčovala. Michael Roberts v padesátých letech 20. století pro období 1560–1660 zavedl pojem „vojenská revoluce“, Geoffrey Parker jej rozšířil na léta 1500–1800 a spojil s nárůstem armád: Francie za Ludvíka XIV. vyslala v devadesátých letech 17. století do pole několik set tisíc mužů, což bylo několikanásobně víc než o století dříve.⁸⁴ Charles Tilly to shrnul tezí, že „válka vytvořila stát a stát vytvořil válku“.²⁷

Nejznámějším typem byl absolutismus, který se vyvinul ve Francii za Ludvíka XIV. (osobní vláda od 1661), a v habsburských zemích. Vládce se prohlašoval za odpovědného jen Bohu, ale ve skutečnosti musel jednat se šlechtou, církví a městy, kteří si zachovali pravomoci. Opačný model představovala Anglie: po občanské válce a popravě Karla I. (1649) a Slavné revoluci (1688–1689) omezila Listina práv králi možnost vybírat daně bez souhlasu parlamentu.²¹ Teoretikové jako Jean Bodin nebo Thomas Hobbes se pokoušeli vysvětlit, proč musí být vrchní moc jedna a nedělitelná; Hobbesův Leviathan (1651) vznikl pod dojmem anglické občanské války.²⁸

John Elliott upozornil, že většina evropských států nebyla „národní“, ale složená monarchie: panovník vládl více zemím, z nichž každá měla vlastní zákony, sněmy a privilegia. Španělská koruna zahrnovala Kastilii, Aragon, Katalánsko, Neapolsko, Nizozemí a Ameriku; habsburská monarchie spojovala Rakousko, Čechy, Moravu, Slezsko a Uhry. Když se panovník snažil tyto země sjednotit nebo je zatížit válečnými daněmi, vypukala povstání, jako ta v Nizozemí roku 1568 nebo v Katalánsku a Portugalsku roku 1640.¹¹

Vestfálský mír z roku 1648 se v učebnicích označuje za počátek systému suverénních států. Andreas Osiander ukázal, že je to zjednodušení: smlouvy z Münsteru a Osnabrücku řešily hlavně vnitřní uspořádání Svaté říše římské a náboženské otázky, a pojem suverenity v nich není ústředním tématem.¹⁰²⁰ Nicméně mír ukončil éru válek vedených především kvůli víře a po Utrechtu 1713 se začal otevřeně mluvit o „rovnováze sil“ jako cíli evropské diplomacie.¹

Východní hranici Evropy držela habsburská a polsko-litevská moc proti Osmanům. Habsburkové prohráli Mohács 1526, ale Vídeň v roce 1683 uhájili a mírem v Karlovicích roku 1699 získali většinu Uher. Další vlna válek 18. století zahrnovala rozdělení Polska (1772, 1793, 1795), vzestup Ruska za Petra I. a Kateřiny II. a konkurenci Habsburků s Pruskem Fridricha II.²²¹

Víra, církve a čarodějnické procesy

Rozbití jednoty západního křesťanstva patří k nejhlubším změnám tohoto období. Reformace (od 1517) vedla k luteránským, reformovaným (kalvinistickým) a anglikánským církvím; katolická církev odpověděla tridentským koncilem a vznikem nových řádů, zejména jezuitů. Podrobně o událostech je řeč v článku o novověku, tady jde o jejich společný důsledek: konfesionalizaci. Heinz Schilling a Wolfgang Reinhard tímto pojmem označili proces, v němž stát a církev společně formovaly obyvatelstvo: katechismy, vizitace, školy, farní matriky, církevní kázeň, vyznání podle země. Jednota víry se stala nástrojem budování státu.²⁹

Z toho vyplývala netolerance, ale i opatrné formy soužití. Augsburský mír (1555) uznal v říši luteránství a stanovil, že konfesi země určuje panovník; reformovaní (kalvinisté) nebyli zahrnuti a uznáni byli až vestfálským mírem. V českých zemích platilo od roku 1485 kutnohorské náboženské smíření katolíků a utrakvistů, vedle nichž se později šířili luteráni a Jednota bratrská.¹⁵¹⁸ Židé zůstávali menšinou s omezenými právy: Španělsko je vyhnalo 1492 a Portugalsko po roce 1496, Benátky pro ně roku 1516 zřídily ghetto, kdežto v Praze za Rudolfa II. prosperovala velká obec s bohatým podnikatelem a mecenášem Mordechajem Maiselem.¹⁷¹

Nejpochmurnější stránkou náboženské horlivosti byly čarodějnické procesy. Odhady počtu popravených se podle novějšího vydání práce Briana Levacka pohybují kolem 45 000 lidí, přičemž nejvíc procesů proběhlo ve Svaté říši římské; vrchol nastal v letech 1560–1630. Obžalovanými byly asi ze tří čtvrtin ženy.³⁰ Vlny procesů se někdy kryly s obdobími nejhorších klimatických výkyvů „malé doby ledové“, což Wolfgang Behringer vykládá tak, že neúroda a hlad hledaly viníka.³¹ Jde tedy o raně novověký, nikoli středověký jev: první procesy spadají do 15. století, ale masové hony se rozjely až v 16. století.³⁰

Tisk, věda a kultura

Tisk z pohyblivých liter, který Gutenberg uvedl v Mohuči kolem poloviny 15. století, změnil způsob, jakým se šířily texty. Elizabeth Eisensteinová ukazuje, že tištěné knihy umožnily přesné a levné šíření stejných textů, map a obrázků a podepřely tak humanismus, reformaci i vědeckou revoluci.¹⁶ Pamflety a kramářské tisky přinesly rychlé zprávy a propagandu. V 17. století vznikly první noviny a v 18. veřejná kavárenská a salonní kultura, kde se diskutovalo o politice a literatuře.¹

Raně novověká věda spojila pozorování, měření a matematiku. Mikuláš Koperník (1543), Johannes Kepler (1609), Galileo Galilei (1610–1633), William Harvey (1628) a Isaac Newton (1687) změnili představu o vesmíru a lidském těle; Royal Society (1660) a pařížská Académie des sciences (1666) vytvořily instituce pro sdílení poznatků. Steven Shapin připomíná, že „vědecká revoluce“ nebyla jednotná událost, ale změna způsobů, jimiž se rozhodovalo o pravdě.³² Souvisela i s Prahou: Tycho Brahe a Johannes Kepler pracovali na dvoře Rudolfa II., který se zajímal i o alchymii a sbíral umělecká díla.¹⁷

Umělecké styly se střídaly: renesance s ideály antiky a perspektivy v Itálii od 15. století, manýrismus s přepjatými formami ve 2. polovině 16. století (v Praze Arcimboldo, Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen), baroko od počátku 17. století jako dramatický styl katolické církve a panovnických dvorů, v 18. století rokoko a klasicismus.³³¹⁷ Vedle učené kultury žila kultura lidová, s poutěmi, masopustem, balady a legendami, kterou ve své klasické práci popsal Peter Burke; církev i stát ji od 16. století stále víc kontrolovaly.³⁴

Osvícenství v 18. století přeneslo rozum a zkušenost ze vědy do politiky a společnosti. Hlavními postavami byli Locke, Montesquieu, Voltaire, Rousseau a Kant, symbolem Diderotova a d’Alembertova Encyklopedie. Osvícený absolutismus Fridricha II., Kateřiny II., Marie Terezie a Josefa II. se pokusil o reformy shora: školství, snížení moci církve, omezení mučení a poddanského zatížení.¹³ Podrobněji viz novověk.

Svět v raném novověku

Evropské dějiny nelze vykládat izolovaně. Portugalci založili po roce 1498 obchodní síť od Afriky po Indii, 1510 dobyli Goa a 1511 Malaku; Španělé dobyli Mexiko (1521) a Peru (1532–1533); Nizozemci po roce 1602 vybudovali v Asii podnik VOC a roku 1619 založili Batávii.¹³⁵ Americké stříbro z Potosí (objeveno 1545) a Mexika putovalo do Španělska a přes Pacifik do Číny; Flynn a Giráldez kladou začátek skutečně globálního obchodu do roku 1571, kdy byla založena Manila.²⁴

Zámořský rozmach měl dvě stránky. Přinesl Evropě nové plodiny a zboží a „kolumbovskou výměnu“, která změnila zemědělství na obou stranách oceánu, ale také přinesla do Ameriky nemoci, které zdecimovaly původní obyvatelstvo.³⁶ A vytvořil obchod s otroky: databáze SlaveVoyages eviduje přibližně 12,5 milionu Afričanů naložených na lodě mezi 1501 a 1866, z nichž kolem 10,7 milionu dorazilo do Ameriky.³⁷

Mimo Evropu stály vedle sebe velké říše. Osmanská říše dobyla Konstantinopol (1453), Egypt (1517) a velkou část Uher, obléhala Vídeň (1529, 1683) a vládla Středomoří; její vzestup se opíral i o výrobu a nákup děl a pušek.³⁸³⁹ Safavovská Persie vznikla 1501, Mughalská říše v Indii 1526. Označení „říše střelného prachu“ se pro ně ujalo, ale současní badatelé je kritizují, protože zjednodušuje příčiny jejich moci.³⁹ V Číně se roku 1644 zhroutila dynastie Ming a vystřídala ji mandžuská dynastie Čching; v Japonsku založil roku 1603 šógunát Tokugawa, který ve 30. letech 17. století téměř uzavřel zemi.¹³⁵

Debata o tom, proč se Evropa později stala hospodářsky vedoucí, patří k největším tématům oboru. Kenneth Pomeranz ve „Velké divergenci“ tvrdí, že kolem roku 1800 se nejrozvinutější oblasti Číny a Evropy ještě příliš nelišily a že rozhodly okolnosti jako dostupnost uhlí a zdroje z kolonií.⁴⁰ Jiní autoři zdůrazňují instituce, vědu nebo ceny práce.²³

Krize 17. století

Eric Hobsbawm už roku 1954 označil 17. století za „všeobecnou krizi“ evropského hospodářství, v níž se starý feudální řád střetl s rodícím se kapitalismem.⁹ Geoffrey Parker později pojem rozšířil na celý svět a spojil jej s klimatem: v 17. století vrcholila „malá doba ledová“, úrody selhávaly, města se bouřila a státy válčily. Poukazuje na to, že v letech kolem 1640 vypukla série povstání (Katalánsko, Portugalsko, anglická občanská válka, Neapol, Fronda ve Francii) a roku 1644 padla dynastie Ming.⁴¹

Otázkou zůstává, nakolik šlo o jednotnou krizi. Nizozemská republika a Anglie ve stejném období zbohatly, ale střední Evropu zpustošila třicetiletá válka, v níž podle Petera Wilsona zahynuly miliony lidí, ačkoli ztráty byly regionálně velmi nerovnoměrné.¹⁹ Historici dnes oceňují Parkerův argument o roli klimatu, ale varují před jednoduchým určením příčiny a následku.⁴¹³¹

Raný novověk v českých zemích

Od Jagellonců k Habsburkům (1526)

Český král Ludvík Jagellonský zahynul 29. srpna 1526 v bitvě u Mohácse, a protože neměl potomky, zvolili čeští stavové králem Ferdinanda I. Habsburského, švagra zemřelého krále. Tím začala vláda dynastie, která v zemích trvala až do roku 1918. České království vstoupilo do složené monarchie spolu s Rakouskem, Uhrami, Moravou, Slezskem a Lužicemi, v níž si jednotlivé země zachovávaly vlastní zřízení a sněmy.²¹¹

Ferdinand I. posiloval centrální správu a katolictví. Poté, co čeští stavové roku 1547 odmítli podpořit jeho tažení proti protestantům, potrestal Prahu a omezil práva měst. Roku 1556 přivedl do Prahy jezuity, kteří založili Klementinum.¹⁸⁴²

Stavovská monarchie a Rudolf II.

Až do Bílé hory šlechta a města formovaly zemskou politiku na sněmech a v zemském úřadu. Víra byla smíšená: katolíci, utrakvisté, luteráni a Jednota bratrská. Česká konfese z roku 1575, kterou stavové předložili Maxmiliánovi II., sloučila protestantské proudy, ale panovník ji neschválil písemně.¹⁸ Rudolf II. přesunul roku 1583 dvůr do Prahy a učinil z ní evropské středisko vědy a umění; pracovali tu Tycho Brahe a Johannes Kepler, malíři Arcimboldo, Spranger a Hans von Aachen. Rudolfův Majestát z 9. července 1609 zaručil svobodu vyznání šlechtě, městům a rytířstvu a umožnil stavět nekatolické kostely.¹⁷¹⁸

Stavovské povstání a Bílá hora

Spor o výklad Majestátu vyvrcholil 23. května 1618 pražskou defenestrací místodržících, jež odstartovala povstání. Stavové zvolili roku 1619 králem Fridricha Falckého, ale Habsburkové a katolická liga je porazili 8. listopadu 1620 na Bílé hoře. Následovaly popravy 27 vůdců povstání na Staroměstském náměstí v červnu 1621, konfiskace majetku a exil.¹⁹¹⁸ Povstání odstartovalo třicetiletou válku, která se z Čech rozšířila do většiny Evropy.¹⁹

Obnovené zřízení zemské a rekatolizace

Obnovené zřízení zemské (1627, pro Moravu 1628) potvrdilo dědičnost české koruny v habsburském rodě, převedlo hlavní zákonodárnou iniciativu na panovníka, zrovnoprávnilo němčinu s češtinou a vrátilo duchovenstvo mezi zemské stavy. Nekatolíci museli konvertovat, nebo opustit zemi; k exulantům patřil i Jan Amos Komenský.¹⁸⁴² Konfiskovaný majetek získaly nové, často cizí rody, například Albrecht z Valdštejna, Eggenbergové nebo Gallasové, což změnilo složení české šlechty.¹⁸¹³

Rekatolizace nebyla jen násilím: jezuité a další řády využívaly školy, kázání, procesí, poutě a bratrstva, kterými si získávaly obyvatelstvo. Howard Louthan ukazuje, že spolu fungovaly nátlak a přesvědčování.⁴²

Válka a její dopady

Země byly až do konce války opakovaně obsazovány císařskými, saskými, švédskými i francouzskými vojsky; poslední akcí bylo švédské obsazení Malé Strany v Praze v červenci 1648. Historici se shodují, že ztráty obyvatelstva i hospodářské škody byly velké, ale starší vysoké odhady jsou sporné a liší se podle regionu.¹⁹¹³ Obnova zabrala generace a velkostatek zvítězil jako dominantní hospodářská forma.¹⁸

Baroko, poddaný venkov a reformy 18. století

Katolické baroko poznamenalo města i krajinu: kostely a paláce Dientzenhoferů, sochy na Karlově mostě, poutní místa a morové sloupy. Na venkově rostla robota; patent z roku 1680 se ji pokusil omezit zhruba na tři dny týdně a v 18. století se zásahy opakovaly.²³ Jaro 1775 přineslo největší selské povstání, které armáda potlačila, ale vláda poté vydala robotní patent (srpen 1775), který povinnosti poddaných sjednotil a částečně zmírnil.³²

Marie Terezie (1740–1780) ztratila Slezsko Prusku (1742, potvrzeno 1763), proto přebudovala správu, armádu a školství (povinná školní docházka 1774). Josef II. (1780–1790) vydal toleranční patent (1781) pro luterány, kalvinisty a pravoslavné, zrušil osobní poddanství (1781), od roku 1782 zrušil řadu klášterů a roku 1784 sloučil pražská města.³²²² Právě tyto reformy a následná reakce vytvořily podmínky pro české národní obrození.

Mýty a spory historiků

Několik tvrzení o tomto období je rozšířených, ale nepřesných, a několik otázek zůstává mezi historiky otevřených.

• Mýtus: čarodějnické hony patří do středověku. Většina procesů proběhla mezi lety 1560 a 1630, tedy v raném novověku, a rozhodovaly o nich často světské soudy ve spolupráci s církvemi.³⁰
• Mýtus: lidé před Kolumbem věřili, že Země je plochá. Vzdělaní lidé od antiky věděli, že je kulatá; Kolumbova chyba spočívala v podcenění jejího obvodu. Mýtus rozšířily spisy 19. století.⁴³
• Mýtus: vestfálský mír vytvořil moderní suverénní stát. Podle Osiandera jde o zjednodušení z 19. a 20. století.¹⁰
• Mýtus: renesance byla náhlým znovuzrozením po „temném“ středověku. Humanismus, univerzity a obchodní banky mají kořeny ve vrcholném a pozdním středověku, ostrý předěl vytvořila až historiografie 19. století.³³
• Spor: je pojem „raný novověk“ použitelný mimo Evropu? Goldstone navrhuje opustit teleologii, Subrahmanyam hledá propojené dějiny.⁷¹⁴
• Spor: byla „vojenská revoluce“ revolucí? Roberts mluvil o století 1560–1660, Parker rozšířil proces na léta 1500–1800 a kritici namítají, že změny byly spíše pozvolné než revoluční.⁸⁴
• Spor: existovala „krize 17. století“? Hobsbawm a Parker vidí všeobecnou krizi, jiní dávají přednost regionálním vysvětlením.⁹⁴¹
• Spor: bylo období po Bílé hoře „temnem“? Označení se vžilo díky Jiráskově románu (1915) a protikatolické tradici. Dnešní historici ukazují, že rekatolizace přinesla rozkvět barokní kultury, ale zároveň vyhnání nekatolíků, ztrátu části elit a omezení svobody vyznání.⁴²¹³

Dědictví raného novověku

Raný novověk zanechal několik trvalých struktur: stát s úředníky, daněmi a stálým vojskem, mezinárodní systém nezávislých států, tištěnou knihu a veřejné mínění, experimentální vědu, globální obchod a rozdělení Evropy na katolickou a protestantskou. Zanechal také tmavší dědictví: obchod s otroky, kolonialismus a zničení původních civilizací Ameriky, náboženské pronásledování a čarodějnické procesy.¹³⁷

Pro české země je hlavním zlomem Bílá hora a rekatolizace, která určila podobu zdejší kultury a náboženské mapy na dvě století, a osvícenské reformy, které otevřely cestu občanské společnosti. O příčinách a důsledcích se v české historiografii i dnes diskutuje.¹³⁴⁴ Další vývoj od roku 1789 popisuje článek o novověku, předchozí období článek o pozdním středověku.